Tiché drama dospívání

Na rozdíl od prózy, která z tématu dospívání těžila, až málem vytěžila, česká poezie se mu od Šrámkových dob buď ostýchavě vyhýbá, nebo se ho dotkne jen letmo, jednou či dvěma básněmi, ale jádro hledá jinde. Pravda, k rodinné tematice směřuje významná část současné básnické tvorby, nicméně autoři svou pozornost většinou soustředí jiným směrem než právě Marie Šťastná (1981). V závislosti na generační příslušnosti (a životní situaci) se básníci dotýkají buď „rodinného života“, v němž ale hraje lyrický subjekt již roli rodičovskou a partnerskou (například u Petra Halmaye, Petra Hrušky či Jiřího Dynky, velmi explicitně a zároveň se závratným přesahem u Pavla Kolmačky), anebo odcházení rodičů – z tohoto elegického proudu, jejž spoluvytvářejí kupříkladu Vít Slíva či Viola Fischerová, vybočuje dramatická a bohatě vrstvená sbírka Stará gesta, kterou předloni vydal Martin Langer v nakladatelství Dybbuk.

Oproti tomu juvenilní, pubertální svět je vděčným zdrojem inspirace pouze pro Jiřího Dynku. Zlínský básník s chutí paroduje jeho zkarikovaný a k nesnesení zploštělý obraz v dívčích časopisech a reklamách zaměřených na tuto „cílovou skupinu“. Jeho experimentální tvorba tak získává jistý satirický (a zároveň etizující) rozměr, jenž je posílen cíleným směřováním od konkrétního k obecnému. V nové sbírce Marie Šťastné lze – alespoň v první chvíli – pozorovat pohyb přesně opačný. V jejích intimních, soustředěných básních jde o to maximálně se ponořit do hloubky jednoho osudu, příběhu, zpřítomnit konkrétní vzpomínky.

Dcery, matky, babičky

V tomhle smyslu nachází ani ne třicetiletá básnířka generačně vzdálenou blíženkyni ve Viole Fischerové, zejména ve sbírce Babí hodina (Nakladatelství Franze Kafky 1993). I tady se vynořuje (sebe)vymezující vztah s matkou plný tiché konfliktnosti; implicitní výčitka, že ač přítomna, přece jako by tu matka pro svou dceru bývala nebyla; frustrující vědomí, že vzhledem k odlišnému naturelu každá z nich myslela i cítila jiným směrem. Matka a dcera (v případě Interiérů i babička) jako rovnoběžky, které jsou si blízko, a přece se nemohou skutečně potkat, každá vepsaná v jiném čase, těle, psýché.

Tím ovšem podobnost končí. Zatímco pro Violu Fischerovou je matka již jen vzpomínkou, v níž hrany odcizení ohlazuje tajemství, které už nemůže být zničeno, lyrický subjekt v přítomné sbírce Marie Šťastné jako by si dával dodatečnou práci s tím sedrat z matčiny (nebo babiččiny?) tváře stopy někdejších iluzí: „Dívala jsem se na ni/ jak si podpírá bradu a hledí do prázdna/ Teď vím, že nemyslela na nic/ co by přesáhlo večer/ nebo příští hodinu…“ Na pozadí tohoto ambivalentního, a proto tak inspirativního vztahu se v krátce střižených okamžicích odehrává drama dospívání – drama všední, a přitom tak důležité, protože formující. Básnířka ho vyslovuje s citem pro rovnováhu emocí a racia, promyšleně přitom pracujíc s několika návratnými motivy v čele s klíčovým motivem ticha („V dlouhém tichu/ se můj strach nesnese s jejím“).

„Při mytí schodů/ nade mnou stojí babička/ ,Už jsi dlouho nebyla v kostele‘/ Bez možnosti úniku/ přilepená k mokrému hadru/ zbaběle kývám// Jak rozeznat v třísknutí oken/ průvan/ a vztek.“ Takhle tichý, vyhýbavý, introvertní, trpný je vzdor lyrického subjektu; škoda, že tenhle termín nemá ženský rod. Žádná halasná rebelie a razantní gesta (to snad jen v titulní básni). Konflikt se odehrává především uvnitř – doslova „přechází z očí do srdce“, hodně se tu totiž pozoruje –, a stále tak zvětšuje prostor osamění.

Rozporuplnost citu

Jak je čím dál zřejmější, v Interiérech, které občas zazní rudčenkovskými tóny („Plná popela/ mísím rukama těsto/ Pohyby jako při milování“), ale překvapivě i borkovcovskými („Srny napudrované prachem silnice/ nahlížejí do oken“ a koneckonců i samotný název sbírky), nejde jen o střety a konfliktní blíženectví dcery a matky, dcery a babičky. Nejistota přerůstající bezmoc a rezignaci, zklamaná nevyslovená očekávání, paradoxní neschopnost komunikovat právě s těmi, kdo by nám měli být nejbližší, „pasivní rezistence“ v podobě útěků anebo úniku vlastního světa, ale nakonec i vděčnost („Už bylo načase/ zajíst to chlebem/ tvář pomazat sazemi/ límec utrhnout/ a na stole pomalým tancem chválit/ že jsem se třikrát naruby obrátila/ a přece mě doma poznali“). To všechno vyrůstá ze zdánlivě úzkého tématu hledání a nalézání vlastní identity prostřednictvím vzdoru a popření „rodinných vzorů“. A výsledek? Co se poezie týče – působivý i přesvědčivý.

Autorka je bohemistka.