Během diskuse v televizním pořadu Kulturama (4. 7. 2011 na ČT2) prozradil umělecký ředitel MFF Karlovy Vary Karel Och jednu ze svých dramaturgických ambicí: posílit do budoucna význam soutěžní sekce Na východ od Západu a zaměřit se na filmové debuty. Tato strategie by postupně mohla změnit povahu karlovarského festivalu (který se povětšinou inspiruje v programu renomovaných zahraničních přehlídek, jako jsou Cannes, Berlinale, Benátky či Sundance) na dramaturgicky původní platformu, schopnou rozšiřovat představu o současné kinematografii. Přes lokální orámování by totiž zmíněné sekci nijak neprospělo, kdyby byla vnímána jen jako exkurs do národních kinematografií.
Každý z filmů, který se zde letos představil, si zaslouží zvláštní pozornost. Zde se však zaměříme pouze na Marijiny, dvaašedesátiminutový debut Željky Sukové, který ve zmíněné sekci získal od Federace filmových kritiků z Evropy a Středomoří (FEDEORA) hlavní cenu. Mladá chorvatská umělkyně Željka Suková, rozená Violićová, studovala nejprve v Záhřebu grafický design a poté nastoupila do ateliéru nových médií pod vedením Michaela Bielického na pražské AVU. Právě odtud vyšlo mnoho zdejších audiovizuálních umělců pracujících s pohyblivým obrazem (např. Radim Labuda, Tamara Moyzes, Mark Ther). Suková se však před třemi lety se svým manželem, absolventem FAMU Alešem Sukem, vrátila do Chorvatska, kde založili umělecké sdružení Ukus (česky Vkus) a natáčeli zde krátké filmy. Nyní jako režisérka a kameraman-střihač debutují snímkem, který se vzpírá jednoznačnému zařazení. Jisté je, že k jeho uchopení nestačí jen národní (chorvatský či český) kontext. Film Marijiny zaslouží srovnání s díly „drzých“ umělkyň, jakými jsou Pipilotti Rist nebo Věra Chytilová, v jejichž rukopisu se radikalita a extravagance mísí s nakažlivou spontaneitou.
Podnětem k natočení snímku bylo přání Željky, její sestry Daniry a sestřenice Niny vyrovnat se s obavou jejich babičky Mariji Violićové, že si na ni po smrti nikdo nevzpomene. Šest let po babiččině smrti tedy vnučky uspořádaly setkání s přáteli a sousedy. Uvolněná sešlost se řídila jen několika orientačními programovými body, známými pouze pár zainteresovaným, ostatní se spontánně zapojovali až na základě vzniklých situací. V expozici nás vnučky na hřbitově obeznámí se základní myšlenkou filmu. Centrální pasáž se odehrává v malém obývacím pokoji a ložnici, kde Marija Violićová žila a kam po šesti letech přicházejí její přítelkyně a sousedé. Zcela přirozeně přijímají herečku suplující nepřítomnou vnučku Daniru, stejně jako si brzy oblíbí písně a kreace kapely Midi lidi, která z Čech přijela tuhle prapodivnou slavnost „ozvučit“.
Film Marijiny není ani dokument, ani fikce. Nejblíže má k záznamu happeningu, doplněnému výrazně stylizovanými scénami a rodinnými záběry. Právě z rodinných filmů a fotografií je zřejmá „punkovost“ rodiny Violićových, kteří na hrobech svých předků dávají průchod spontánním emocím, a ne jen konvencionalizovanému truchlení. Již od prvního záběru na tři vnučky sedící na babiččině hrobě se pracuje s nepokrytě exhibicionistickým gestem. Všichni zúčastnění se k sobě snaží přilákat pozornost, v čemž je ještě podněcuje soutěž o návrh nejlepšího náhrobku. Během hodnocení se porota, složená ze dvou skutečných a jedné hrané vnučky, válí v babiččině posteli v přívalech nekontrolovaného smíchu. Předvádění se a silné emoce se stávají nedílnou součástí pietních rituálů. Extravagantní kostýmy a smích vnuček i Marijiných známých jdou zcela proti funebrálnímu „dekoru“, jak ho známe. Šest let po smrti babičky se mohou vnučky smát a vzpomínat na svobodomyslnou ženu stejně nekonvenčně, jak sama žila. Americká teoretička Jo Anna Isaacová by nejspíš podotkla, že taková je síla ženského smíchu, který sice pobuřuje a znervózňuje okolí, ale zároveň otevírá cestu ke svobodě. Že humor, jak jej analyzoval Sigmund Freud ve stejnojmenném eseji z roku 1927, je osvobozující i povznášející.
Autorka je doktorandka na katedře filmových studií FF UK.