Pozorné vyladění k šumu světa

Kamil Bouška (nar. 1979) se nejprve uvedl ve skupině Fantasía, s níž chtěl spolu s Adamem Borzičem a Petrem Řehákem zčeřit vody současné české poezie. Nevím, nakolik se jim to povedlo. Netuším ani, zda je dnes možné v poezii dostát přísnějším skupinovým zásadám. Fantasía si v tomhle směru prozíravě nechala dost volnosti; třeba pojem „nový patos“ zní sice přitažlivě, představíme si však pod ním ledacos. Později jsem na Boušku narazil ve sborníku Nejlepší české básně 2009. Jeho báseň Rozpad považuji za jednu z nejlepších v ročence: „(…) Slyším sprchu v koupelně. Silný proud./ jako by se někdo pokoušel/ smýt svou existenci/ pro rozkoš z prázdného místa.“ Co všechno v té nedlouhé básni najdeme: napětí protiv (rozkoš a prázdnota), nepokoj naslouchání vzdáleným zvukům, pozornost k šumu světa a také hned schopnost odezírat nejednoznačné významy, jež z šumu povstávají. Báseň Rozpad přešla do Bouškovy prvotiny Oheň po slavnosti. Už jen pro to vše, co bylo svrchu řečeno, beru Boušku vážně a jeho debut nechápu jako zkoušku, „zdali bych uměl i poezii“, ale jako seriózní počin někoho, jemuž je poezie důležitým médiem.

Nikde nikdo nikdy

Pozorné vyladění k šumu světa – to se zdá pro Boušku podstatné. Sbírka přináší soustředěnou, introspektivní lyriku, básně připomínají drobnohledné výpravy pod povrch vjemů, chvil, skutečností či situací. Bouška své básně přemýšlivě rozpřádá, neprahne hned po metaforách a dalších básnických pomůckách, ale je mu vlastní rozjímavý básnický popis. Ten je mu prostředkem ponoru. Nijak zvlášť se přitom neomezuje a nebrzdí. Naopak doufá, že k podstatě dospěje zvolna, důkladným rozestřením imaginativních a verbálních sítí. Tak báseň Průvan: tvoří ji tři věty, z toho dvě dost rozsochaté. Vydají ovšem na sedm rozměrných veršů, a ty celkem na dvanáct řádků… Toto nejsou snadné, letmé imprese, ale sondy odhodlané dlouze se nořit do složitosti a nesamozřejmosti svého předmětu.

Jaký je tedy předmět Bouškovy poezie? Nevtěsnáme ho do několika jednoduchých tvrzení. Bouška nám (a možná i sobě) orientaci usnadňuje zřetelným rozčleněním sbírky. První oddíl Nikde se zabývá místy a věcností; oddíl Nikdo shrnuje lidské portrétní črty a momentky situací. Další oddíl Nikdy se věnuje času, jeho podivným, viscerálním proměnám. Závěrečná Pornografie pak naznačuje syntézu, zahrnuje básně osobní, dialogické, „partnerské“; předposlední text se rovnou jmenuje Konfese. Pak přijde už jen Návrat, v němž básnický hlas přebírá žena, partnerka, ten blízký „druhý“. Sbírka vrcholí, jsme na konci – a navracíme se zpět.

Bouška náročně ohledává niterné souřadnice lidského světa. Činí tak málem s jakousi „systematičností“, aniž by však jeho poezie byla doslovná, snaživě či chtěně prvoplánová. Zkoumá svá území drobnými impromptu, jež se vzápětí vždy rozvinou v důsažnější komorní větu téže suity. V některých básních úvodního oddílu Bouška propůjčuje básnický hlas věcem. Vpíjí se myslí třeba do obyčejné podlahy. Rozeznáme tu snad lehce potměšilý odstín, ale určitě nic křiklavě pitoreskního; z básně se naopak vyvine hutný, tlumeně expresivní obraz plynutí času a věcí. Zároveň Bouška dovede věcnost „transcendovat“ přesnými, někdy až sugestivně zvolenými pojmy. Podlaha mluví: „Tvrdá, plochá a studená, neznám stud a všechno,/ co vyteče, se po mně rozlije.“

Slova proti hlasu

Portréty lidí a lidských situací vnesou do sbírky pohyb a drama – nebo ne? Vnějšková statičnost je nabita dynamickým a expresivním vhledem do nitra. Ocitáme se spíš na periferii než v centru; postavy jsou ztracenci z okraje, stará žena s taškami, fantom promrzlého bezdomovce vtištěný do deky, partička pouličních rváčů, kdosi ztracený v brázdě za zastávkou. Blázen ve vlaku: „Rychle vstal a zakřičel: Můžou mě zabezpečit?/ Brzdy skřípaly před konečnou,/ když otevřel dveře vlaku/ a vešel do tmy./ Tak jako my, spolucestující,/ na cestě domů.“ Lidskost zde zůstává nevtíravá, dokonce jaksi zpytavá, spíš sama sebe hledající, než by ji básník halasně proklamoval. Mezi zdušené „předměstské obrázky“ se ovšem vloudí i tísnivá momentka z koncentračního tábora – skoro bychom si nevšimli, že jde o obraz „odjinud“. A je odjinud? – Bouška klade své otázky podprahově; tím spíš zneklidňují. Básně jsou účastné a účast vyjadřují novým, „nepatetickým“ patosem; tady básník nenásilně uvádí program své skupiny v život.

V následujícím oddílu přijde na řadu čas: jeho hledání, naše ztracenost. Nejde o explicitní průzkum času. Čas je přítomen spíš jako abstraktní úběžník, k němuž se podivuhodně vztahují lidské slovo a lidský hlas: „Je to pryč. Holé větve se sápou po nebi –/ jsou slova ve slovníku a žádný hlas.“ A v další básni: „Slova proti hlasu.“ Snad právě čas mlčky definuje to nevýslovné, pro něž člověk pracně, živočišně hledá svůj hlas. „Bolestivý uzel drtí všechno, co je ze zpěvu –/ hladit jen proti srsti. Slova proti hlasu.“ – Čili: hlas srstí slov?

Čas má měnlivou, neuchopitelnou podobu. Roční doby? „Říkej si tomu třeba jaro.“ Staré fotografie? „Obraz v paměti stárnoucího světla klesá dál,/ jako suchý kámen/ na dno potopy.“ V další básni zvuk sprchy za stěnou vyvolá představu rozkoše z prázdna, smývání sebe sama, odplynutí mimo prostor, čas. V příští básni je ubíhající čas naopak přistižen docela fyzicky, expresivně: „Sníh podél silnic zčernal/ a slezl z povrchu země./ Smích dětí zmizel…“

Pornografie

Sbírku pečetí několik hutných meditací oddílu Pornografie. Niterný popis, sen, ale i prvky jemné hry tu pevně srůstají, obohacují se navzájem. Chvíli po probuzení (v básni Neobyvatelný pokoj) zápolíme s podobně uhýbavými detaily a větvivými záhyby významů jako ve snu. V básni Pokojové zvíře, reinkarnováni do kočky, nakonec dohmátneme k velmi lidskému „zvířeti“, skrývajícímu se uvnitř. Nejčistším způsobem je pak rozehrán intimní, dialogický „film“ básně Déjà vu. Tady Bouška uhrančivě posouvá pojmy bytí a nebytí, zaměňuje je, znejisťuje, obohacuje o tlumeně smyslové, ale i mnohoznačné „etické“ odstíny. Labyrintická lehkost básně přitom vyzní až díky tomu, že ji ukotvuje další účastný motiv – čekání na narození děcka. Verši prochází přemýšlivý, rozjímavý rytmus, jehož prostřednictvím básník nachází skutečný hlas, volný a pozorně vyladěný. „Ještě tu nejsme, a přece dopínáme košili do posledního knoflíku./ Ještě tu nejsme, a přece vracíme, co jsme nikdy nedlužili.“

Výtek ke sbírce je pár. Někdy Bouška balancuje na hraně překombinovanosti, možná až sofistikované apartnosti. A ani on se kupodivu nevyhne nesmazatelným stopám líbivé české lyriky: „mrazivá řeč tmy“; „tvůj dech loví zlato ze dna“; „jarní akord na strunách ulic“; „klíč bolí v zámku“… Přesto je Oheň po slavnosti jedním z nejslibnějších debutů poslední doby.

Autor je básník, literární kritik a hudebník.