Letošní Festival otrlého diváka uvede mimo jiné i srbský snímek provokativně nazvaný Srbský film. Tvůrci své zakazované i cenzurované dílo prezentují jako brakovou metaforu nálad současného Srbska.
Skandální snímek nazvaný Srbský film silně připomíná americkou exploatační kinematografii sedmdesátých let. Stejně jako staré krváky je i on, zdá se, silně napojený na nihilismus společnosti, ve které vznikal, a zároveň podobně anarchisticky strukturovaný, hystericky přepjatý a mnohoznačný.
Filmovou exploataci lze chápat jako obdobu bulvární novinařiny, tedy jako snímky, které efektní formou zpracovávají různá šokující či společensky skandální témata. Srbský film je v tomto ohledu přímočarý zástupce tohoto stylu, protože jeho hlavními atrakcemi jsou dva pilíře bulváru, násilí a sex, předvedené v co možná extrémní a prvoplánově provokující spektakulární podobě, totiž jako snuff a porno. Snímek o pornoherci, který se stane protagonistou snuff filmu, pak šokuje diváky dosud nevídanými obrazy sexuálního násilí a perverzí podanými přesvědčivě realistickými vizuálními efekty. Typicky exploatační výbavou je i pohoršující dekadentní postava filmaře zaslepeného představou, že totálně zvrácené porno, které natáčí, je formou vysokého umění či dokonce vyjádřením podstaty kinematografie jako takové.
Exploatace je ale problematičtější a vrstevnatější oblastí kinematografie, jíž lze rozumět nejen skrze poddání se jejím šokujícím prvkům. Přímé napojení exploatačních snímků na aktuální skandály a tabu z nich alespoň potenciálně dělá výpovědi o stavu společnosti, v nichž tato díla vznikají. K takovému pojetí ostatně nabádají i samotní tvůrci v rozhovorech. Na serveru Bloody Disgusting scenárista snímku Aleksandar Radivojević jednoznačně spojuje snímek s náladami existujícími v současném Srbsku. Velmi výstižně přitom popisuje způsob, jakým snímek tyto nálady ztvárňuje. Mluví o fyzických metaforách, které spočívají v tom, že „pokud vás váš šéf vojíždí, pak vám ukážeme vašeho šéfa, jak vás (doslova) vojíždí“. Radivojević pokračuje: „Cítíme se zneužiti a znásilněni a ukazujeme to ve filmu tak, že to přirozeně zapadá do jeho žánru.“
Sekání do živého
Fyzické metafory sice ve své přímočaré údernosti nepochybně odpovídají duchu exploatace, ale v konkrétních exploatačních filmech zpravidla nepůsobí tak jednoznačně a bezelstně. Radivojevićův popis připomíná princip kreslených vtipů. A skutečně, v Srbském filmu jsou scény, které ve své grotesknosti působí absurdně komicky, třeba když postava režiséra představuje hlavnímu hrdinovi svou koncepci žánru „newborn porn“, tedy pornografie s novorozenci, nebo když hrdina při zuřivém sexu usekne své partnerce hlavu mačetou. Oproti vtipům tu ale chybí pointa, která postaví panoptikální výjev do kontrastu s realitou a vysvobodí tak diváka z absurdního světa fyzické metafory ironickým výsměchem. Exploatační filmy nás naopak zanořují do fyzických metafor stále hlouběji. Bez osvobozující ironie nám ukazují, jaké to je, žít ve světě, kde šéfové své podřízené doslova a do písmene vojíždějí. Podobné obrazy ale díky tomu přestávají působit jako jednoduchá metaforická přirovnání a stávají se výjevy mnohoznačných událostí, které definují celkový ráz světa, v němž se snímek odehrává, a navíc předznamenávají další vývoj děje.
Druhá část Radivojevićova citátu ukazuje další problematizaci jednoduchých fyzických metafor v exploatačních filmech. Exploatace totiž často rezonují s aktuálními společenskými náladami a v tomto ohledu (doslova i přeneseně) sekají do živého. Pomocí přímých a hrubozrnných prostředků zpracovávají dobové strachy a traumata, která nejsou ještě usazena a jasně utvarována. Proto také snímky samotné působí jako panoptikální a halucinační shluky šokujících scén, stojící na hraně reality a snu. Dokonale to platí pro vrcholné americké exploatace sedmdesátých let typu Hooperova Texaského masakru motorovou pilou (The Texas Chain Saw Massacre, 1974) i Cravenova Posledního domu nalevo (The Last House on the Left, 1972) a na podobnou vykloubenost a neuspořádanost děje narážíme i v Srbském filmu.
Oproti řemeslně precizním a sebejistě provokativním evokacím starých exploatačních filmů typu francouzských Hranic smrti (Frontière(s), 2007, recenze v A2 č. 22/2008) tak Srbský film působí jako mnohem surovější, a tím také bezprostřednější a problematičtější fyzická anekdota o tom, co je dnes považováno za šokující či zvrácené.
Srbský film (Srpski film). Srbsko, 2010, 99 minut. Režie Srdjan Spasojević, scénář Aleksandar Radivojević, Srdjan Spasojević, hudba Sky Wikluh, kamera Nemanja Jovanov, hrají Srdjan Todorović, Sergej Trifunović, Jelena Gavrilovićová, Katarina Zutićová.