Politik mnoha otazníků

Prý nepřináší nic nového – komentovali vydání knihy Klaus recenzenti blízcí Klausovým slovům i skutkům. Neobsahuje různé doložitelné pikantnosti a zklamán musel být také, kdo očekával souhrnný politikův životopis. Nic takového neměl Jiří Pehe v úmyslu. Svou práci opatřil podtitulem Portrét politika ve dvaceti obrazech a po stručném, spíš povinném prologu zahájil své portrétování listopadem 1989. Ze všeho nejméně pak lze autorovi vytýkat, že jeho vztah ke Klausovi je už dlouhodobě kritický. Mají snad právo na portrét pouze obdivovatelé? Ostatně, kde jsou jejich souhrnné a přesvědčivé chvalozpěvy? Můžeme čekat třeba Hájkovy „Hovory s V. K.“?

Potlesk Maradonovu gólu?

Jiří Pehe Klausovi neubírá, co jeho jest. Opakovaně o něm hovoří jako o „nejvýraznějším politickém fenoménu prvních dvaceti let po pádu komunismu“, vyzvedá schopnost tohoto „nejúspěšnějšího českého politika“ přežít a proměnit zdánlivé porážky ve vítězství. Pokud oddělujeme španělskou stěnou politiku a morálku, účelové střídání principů a okamžité užitečnosti, pokud souhlasně tleskáme pověstnému Maradonovu gólu, nezbývá než tohoto vítěze obdivovat. Ale právě to Jiří Pehe nedělá. Ukazuje, jakými cestami a s jakým osobním podílem Václava Klause zaniklo Občanské fórum, kterak s Klausovým přispěním polistopadová svoboda a demokracie získala svůj spotřebitelský ráz, a proč následnou privatizaci tak věrně provázely tunelářské a loupežnické manýry. Není to hledání kazů stůj co stůj. Velmi pozitivní je například hodnocení premiérovy účasti na civilizovaném rozdělení státu v roce 1992, které podle autorova názoru „zůstane bezpochyby jedním z nejdůležitějších Klausových zápisů do historie“.

Jednotlivé kapitolyobrazy jsou věnovány podstatným úsekům Klausovy politické činnosti. Především polistopadové privatizaci, podílu tohoto politika na fatálním „útěku před právníky“, na prosazování vlastní koncepce s odvoláváním na Friedricha Hayeka, ovšem bez jeho důrazu na vládu zákona, na odporu ke každé „třetí (jiné než Klausově) cestě“, která nutně vede do pekla. Pehe samozřejmě připomíná, že šíření iluze o všeobecném zbohatnutí cestou kuponové privatizace Václav Klaus politicky využil k reklamě své i Občanské demokratické strany, která byla po řadu let vládnoucí stranou jednoho muže. Až do poloviny devadesátých let, kdy „světem obdivovaná“ česká privatizace, která Václava Klause vedla k přehlíživému postoji vůči ostatním postkomunistickým zemím, pozbyla i doma svůj lesk.

Popisem skutků, nikoli jednoznačnými slovy Jiří Pehe zdůrazňuje, že Václavu Klausovi je zcela cizí sebereflexe, schopnost přiznat, co se mu oproti původnímu očekávání nepovedlo. Bezmála astronomické ztráty vyplývající z často až loupežnické honby za privatizovaným majetkem byly a jsou proto vydávány za „nezbytné privatizační náklady“, o nichž se Václav Klaus odmítá včera i dnes bavit. A když už dojde na choulostivá témata, pokládá je za detaily, které jsou mimo jeho rozlišovací schopnost nebo trpí, třeba před soudem při projednávání dárců Lajose Bácse či Pepy z Hongkongu, málo věrohodnou neinformovaností, kterak to v jeho straně chodí.

Klausův život jako učebnice politologie

Jak lze od politologa přirozeně očekávat, věnuje Jiří Pehe značnou pozornost tzv. opoziční smlouvě, skryté koaliční dohodě o rozdělení moci a přístupu k lukrativním pozicím, uzavřené v roce 1998 mezi ČSSD a ODS. Úlitbou za tuto dohodu bylo mj. tiché odtroubení akce „čistých rukou“, kterou před volbami sociální demokraté halasně proklamovali, pro ODS však byla nepřijatelná. Záhy po volbách obě strany svorně připravily změnu ústavy a volebního zákona, který měl znevýhodnit menší politické strany. Jejich prosazení zabránil na podnět Václava Havla Ústavní soud, dva pro Klause už napříště úhlavní nepřátelé. Sociální demokracie své spříseženství s ODS přestála a v dalších volbách znovu zvítězila jen proto, že Zemanův nástupce ve funkci předsedy, Vladimír Špidla, při rozhodující televizní diskusi s Václavem Klausem prohlásil, že jakékoli pokračování „opoziční smlouvy“ nepřipadá po nových parlamentních volbách v úvahu. (Kdo asi před příštími volbami zahladí pachuť vyplývající z pražské a nejen pražské magistrátní koalice? Pro sociální demokracii to znovu může být kruciální otázka.)

Není snad jediný otazník spojený s působením Václava Klause jako ministra, předsedy vlády a ODS a posléze prezidenta republiky, jejž by Jiří Pehe ponechal bez povšimnutí. Proto lze tuto knížku doporučit jako dosti ojedinělou historickou práci o minulém dvacetiletí a zároveň jako politologickou učebnici, konfrontující současnost s tím, co by podle principů otevřené demokratické společnosti mělo a co nemělo být. Tedy nemálo užitku z jedné středně velké publikace. Ta je ovšem zároveň výzvou a upozorněním, že k poznání fenoménu Klaus zbývá ještě mnohé dopovědět.

Zbývá mnoho neřečeného

Kterak se například prvních téměř padesát let Klausova „předpolitického“ života podílelo na formování pozitivních i nepříjemných stránek jeho osobnosti? Jakou část občanů Václav Klaus (úspěšně) oslovil v přelomových letech po Listopadu? Jakou část občanů oslovuje dnes (už méně úspěšně) svou euroskepsí, nespecifikovanými národními zájmy, obavami ze ztráty svrchovanosti, hrůzy z budoucí federalizace Evropy, popíráním hrozby životnímu prostředí a jejích příčin atd. atd.? A posléze je tu i otázka – řečeno s Pehem – Klausova „zápisu do historie“: Jaké místo mezi několika prezidenty, kteří nebyli pouhými místodržiteli velmocí, mu dějiny na konci jeho sestupné dráhy přisoudí?

Autor je historik.