Tma ve tmě

Druhá kniha Milana Libigera (nar. 1975) Na jedno u Šivů jsou sympaticky střídmé a působivé zápisky ze dvou cest do Indie. Jak praví poznámka na záložce, autor je podnikl v letech 2005 a 2007.

Kniha, zápisky… to opatrné našlapování je způsobeno tím, že se nedá hovořit o „sbírce básní“ v pravém slova smyslu. Nad stručnými, minimalistickými verši totiž výrazně převažují drobné prozaické útvary, inspirované třeba cestováním vlakem, posvátnou řekou Gangou (k autorově cti podotkněme, že texty zbytečně nepřetékají takzvanými reáliemi, nežongluje se s nimi ani nekalkuluje) i těžko postižitelnými okamžiky, esencemi toho, co podle autora dělá Indii Indií.

Ve Váránasí smrdí smrt

Tyto záznamy, čítající jen pár vět, tvoří jádro i těžiště Libigerova „poetického cestopisu“, a proč to neříct hned zkraje, až na pár výjimek suverénně převyšují své protějšky psané ve verších. „Noc. Město Ernakulam trestá ostrý monzun. Zřízenec nádraží tříská tyčí do stehenní kosti kolejnice, která visí. Skřípají kola vlaku a vagóny mizí. Krákají vrány. Tma ve tmě. Mat ve mně. Nebo mnou někdo táhne?“ Hned první text (nazvaný První dotek) jako by v kostce odhaloval dominantní rysy autorovy poetiky. Vyzdvihnout se sluší především umění vybrat z té změti podivuhodných momentů ty pravé (převážně se daří, byť také ne vždy) a vetknout je na minimální možnou plochu, aby si zachovaly maximum atmosféry, tak jak ji autor vnímal. Milan Libiger má jednak skvělý postřeh („Jak u Fatry v Napajedlích plasty, tak ve Váránasí smrdí smrt.“), jednak dar, který je v současné literatuře poměrně vzácný – ví totiž, kdy přestat. Pravda, někdy náznak příběhu osekává a usekává až příliš razantně a brzy, ale to je, řečeno s trochou cynismu, pořád lepší než obvyklejší druhý extrém. Autor je novinář, redaktor MF Dnes, takže mu nečiní nejmenší problém dobře vystavět text, efektně a jaksi rázně ho otevřít a pak zase uzavřít. Tahle téměř profesionální zručnost a suverenita může být jedním z důvodů, proč se do člověka zadřou mnohem hlouběji právě prozaizující útvary, zatímco většina veršů brzy po přečtení východně vyvane…

Hodí se však podotknout, že citovaný „indický zlomek“ patří k nejlepším textům sbírky. Je v něm totiž mnohé, co pak už víceméně chybí: odvaha ke (skvělé) metafoře, schopnost nechat se na chvíli jen tak unášet zvukem slov, který toho dokáže tolik objevit, a dovolit textu, aby volně, a přece nutně vyplynul do otázky, jež ho posouvá nekonečně dál za pouhou minutovou reportáž. Kdyby tohle nasazení vydrželo po celou dobu, byl by to skvost. Bohužel autor poměrně často sklouzává k pouhé anekdotičnosti: „Piča, vypouštím hlasitě přetlak. Bolí mě hlava a pálí odřeniny. Hare óm Šiva óm hare Šiva Šiva hare óm, vlaje bolestně krásně z chrámu.“ Ano, i to je (zřejmě) Indie, ale také trochu průhledná snaha celek trochu „odlehčit“ (též třeba v textu Psi). Jenže to není vůbec potřeba, Libigerova poetika je skoro průzračně přístupná i ve filosofujících či „kulturně srovnávacích“ pasážích, aniž by přitom, a to je důležité, klesla v banalitu.

Poetický výdech, nebo reportáž?

Rušivým prvkem jsou i občasné žurnalismy. Fajn, mnohé z textů mají podobu minireportáže, ale skutečně není nezbytné držet se žánru natolik, aby se muselo sahat ke klišé, která se tak ochotně nabízejí. Tenhle nešvar může podstatně narušit zážitek, místy i požitek z jinak citlivě zachycených momentek. Důkaz? Tady je, byť poněkud rouhavý: kdo někdy četl či slyšel sportovní reportáž, tomu citovaný obrat „Město Ernakulam trestá ostrý monzun“ prostě musí připomenout kdysi efektní, dnes už zprofanované glosy typu „…a slávistický útočník potrestal nepozornou obranu domácích“.

S tímto a také se zmíněnou stručností může souviset i jistá ne snad povrchnost, ale povrchovost mnohých zápisků. Kdo by čekal hluboký průnik do indické duše či ducha, ten se dočká spíše jen náčrtů a náznaků; měl by si ovšem připomenout, že nečte psychologický román, ba ani filosofický spis. Milan Libiger svou knihu sám označuje jako „básnický deník“. Básnický by mohl být poněkud více – paradoxně především v prozaizujících útvarech, které budou jeho silnou stránkou. „Deník“ z cest je to však při své neokázalosti (nebo právě díky ní) působivý i přesvědčivý.

Autorka je bohemistka.