Provokativní a uvolněné potížistky - filmový zápisník

Práce Adély Babanové v současném českém audiovizuálním umění vynikají zvláštní lehkostí – lehkostí děl odpoutaných od ideových konceptů určujících byť jen po nějakou dobu směřování lokální umělecké komunity. Tuzemská audiovizuální tvorba stále čerpá z odkazu umělců pracujících v šedesátých a sedmdesátých letech v intencích minimalismu, institucionální kritiky a konceptuálního přístupu. Silně je v ní však zastoupena též fascinace novými technologiemi, stále přiživovaná dalšími zdokonaleními a díky digitalizaci dat bezbřehými možnostmi konvergencí médií. Jaké místo zde ale zaujímají práce umělkyně, jejichž síla nespočívá ani v jednom ze zmíněných přístupů, nýbrž v těžko popsatelném uvolnění, které přenášejí na své „publikum“?

Adéla Babanová, která v roce 2006 absolvovala pražskou Akademii výtvarných umění (ateliéry nových médií I, konceptuální tvorby a grafiky II), využívala často postupů, klišé a dalších zástupných znaků typických pro rozhlas a televizi. Formáty žánrů, jako jsou inscenace, rozhovor či debata, podprahově nabourávala vsuvkami jakýchsi formálních i obsahových „nepatřičností“. Opakování scén, pokažené záběry (například mikrofon v obraze, škobrtnutí kamery), zbrklé zoomy, vypadnutí z role, vymknutí kontroly nad situací nebo dokonce smrt během přenosu jako by měly poukazovat na přetvářku, křečovitost a morbidnost světa masových médií i uměleckého prostředí. Po trilogii videí Zurich (2008), Za umělce roku jsem zvolila sebe (2009) a Polobozi (2009), v níž Babanová pracovala s těmito postupy a tématy, vystavuje nyní v pražské Galerii Jiří Švestka instalaci videí a fotografií s názvem Potížistky, kde ke kritickým postřehům o umělecké a intelektuální komunitě přibylo prostředí, z něhož pochází autorčina rodina.

Instalaci Potížistky tvoří projekce, manipulované fotografie z rodinného archivu a audioinstalace rozdělené na dvě části podle osudů dvou rozdílných hrdinek, jež však pojí táž odvaha rozhodovat se po svém, která provokuje jejich okolí. Trojprojekce s názvem Už šedesát let je mi třicet vypráví příběh umělkyně Evy Weberové, která se ve třiceti letech rozhodla, že nikdy nezestárne. Tři smyčky tónované do barev starých černobílých fotografií zachycují život této ženy z minulé, přítomné i budoucí perspektivy. Ze slide show starých manipulovaných fotografií můžeme vytušit, z jaké rodiny Eva pocházela, jak vypadal její svatební den nebo období jejího společenského vrcholu. Rozhovor s ženou a jejím stárnoucím manželem ve vile, jež podobně jako obraz Doriana Greye postupně mizí ve svahu, zatímco její majitelka neztrácí nic ze své krásy, zaujímá ústřední část instalace. Poslední video triptychu tvoří animace simulující osud domu manželů Weberových, který, bude-li se dál propadat, v budoucnu zmizí docela. Už šedesát let je mi třicet navazuje úzce na předchozí trilogii Adély Babanové, v níž s nadsázkou nahlížela na marnost a zároveň fatálnost sociálních mechanismů panujících v uměleckém provozu.

Druhý příběh, druhá polovina instalace, dostal název Tringalka podle „potížistky“, jež jako mladá dívka utekla na konci čtyřicátých let ze slovenských Hrnčiarovec do Ameriky, kde se provdala za jistého Tringa. Po pár letech však manžel zemřel, a tak se vrátila do rodné vesnice. Tam začala pracovat jako porodní asistentka, ale o své „americké minulosti“ nikdy nemluvila, čímž zavdala k pomluvám. Babanová vyšla v příběhu o Tringalce, jak se této ženě říkalo, z vyprávění prastrýce, který si zaznamenával příběhy lidí ze svého okolí. Na audionahrávce „ujcova“ vyprávění, pořízené před sedmi lety, je zaznamenána spekulace o podezřelém chování této „krásné a temperamentní ženy“, která v jeho utkvělých představách svého muže zavraždila a pak utekla. Babanová pomocí fotografií a projekcí klíčových scén seznámení a vraždy rozvíjí strýcovy představy, ale zároveň přiznanou manipulací s fotografiemi a přejímáním obrazů z jiných filmů nechává otevřenou otázku reality a fikce.

Symbolický předěl a zároveň přemostění tvoří ve výstavním prostoru projekce Prut. Ve smyčce bez rozeznatelného začátku a konce levituje rybářský prut nad hladinou řeky – provokativně a podezřele, svobodně a uvolněně. V tomto obraze, tak těžko uchopitelném, se soustředí Babanové schopnost dráždivě vyjádřit, s nadsázkou a s vyloučením patosu, bezmála existenciální roviny: jak se věci/lidé jeví sobě samým, druhým a jaké/jací jsou.

Autorka je filmová publicistka.