Nejen umělci mají potíže s uplatněním a ohodnocením své práce. O potížích svých kolegů a kolegyň píše historička umění a absolventka Semináře dějin umění FF MU v Brně.
Když jsem před lety slyšela větu z titulu, považovala jsem ji za nepovedený bonmot. Až časem jsem však zjistila, že zdaleka nejde o vtip. Naopak jsem rčení během bezesných nocí rozšiřovala o další: „chcete mě?" nebo „pro začátek budu pracovat i za minimální mzdu". Netřeba psát, že srážka s realitou byla tvrdá.
Kdo mě chce?
Dějiny umění jsou v České republice vyučovány na Karlově univerzitě v Praze, Masarykově univerzitě v Brně a Palackého univerzitě v Olomouci; trojlístek doplňují bakalářské programy na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích a na Filozofické fakultě Ostravské univerzity. Absolvent/ka je jako historik/čka umění připraven/a na práci v galerií, muzeích, ústavech památkové péče; nebo se může profilovat přímo v oblasti aukčního uměleckého trhu či starožitnictví, odborných periodicích nebo novinách.
Nutně následuje otázka: Jak a kde se tolik historiků umění uplatní? Po svém absolutoriu v roce 2009 jsem začala cíleně sledovat zkušenosti svých kolegů a kolegyň. Když na MU během pěti let absolvuje magisterský program téměř sto dvacet lidí, i pro ně samotné je český trh malý. Nemluvě o dopadech ekonomické krize, která se výrazně promítla i do umělecké oblasti – omezení grantů a realizací nákladnějších výstavních projektů, pokles prodeje uměleckých děl a starožitností. Jaké má tedy možnosti absolvent/ka, nabitý/á znalostmi, které, jak se v praxi ukazuje, nechce nikdo zaplatit? Osloví-li etablované státní galerie a muzea, dostane zpravidla odpověď, že nikoho nehledají. Sleduje-li weby, zjišťuje, že instituce vypisují veřejná výběrová řízení tak jednou za tři až pět let. Neveřejná pak probíhají uvnitř organizace, a tudíž se k těmto informacím nedostane. Zbývají nestátní soukromé galerie, aukční galerie či obchody se starožitnostmi. Jenže ty vznikají především jako privátní iniciativa a k chodu stačí jeden historik či historička umění.
Z čeho to zaplatit
Dnešní absolventi/ky často začínají ve zcela odlišném odvětví, volný čas směřují k novému samostudiu a vystudované znalosti ustupují do pozadí. Řada organizací je nakloněna spolupráci s absolventy/kami, ale často tuto možnost nabízejí bez ohodnocení, a jelikož již ze začátku dávají jasně najevo, že placené místo nabídnout nemohou, je tato možnost spíše luxus. Jestliže zvolíte bezplatnou praxi v renomované instituci, zpravidla se nachází mimo aktuální bydliště a závazky, a přichází tak do hry ryze praktická otázka: z čeho to zaplatit?
Situaci by snad napomohla větší orientace na praxi již za studia; na potřebě kontaktů se shoduje většina odborných kolegů. Zde je však problém, že v řadě společností prakticky nemají žádnou časovou rezervu, kterou by práci se studenty mohli věnovat.
Zatímco na škole studenti profesi historika umění vnímají jako vysoce odbornou pozici pro vyvolené, ve skutečnosti jde mnohem víc o týmovou práci. Potřebujete poznat co nejvíce lidí a odložit růžové brýle, protože schopných a chytrých je většina z vás, jen musíte dostat šanci to ukázat. Absolvent/ka humanitního směru studoval/a pět let a těžko lze pak akceptovat, když vám organizace odpovídají: „místo nemáme, ale můžete u nás pracovat zadarmo". S tím, že by někdo nejprve nabízel inženýrce nebo inženýrovi práci zadarmo, jsem se nesetkala.
Hurá na doktorát
Při troše štěstí se podaří externí spolupráce na dílčích projektech. Pak se ale musíte připravit na větší časovou náročnost, protože v humanitním odvětví je běžné, že člověk má jednu práci mimo obor a další v podobě projektů. Na své setrvání v oboru pak musí vynaložit mnohem víc úsilí.
K odlivu absolventů dochází i z dalších důvodů. Studentka, která prodlužuje studium byť jen o rok, absolvuje nejdříve v pětadvaceti letech. Pokud plánuje mít rodinu před třicátým rokem, nemá času nazbyt, zvlášť chce-li vůbec mít nárok na mateřskou dovolenou. Neměli bychom opomíjet ani absolventy – muže, sice si mohou dopřát delší hledání práce v oboru, ale pokud chtějí zabezpečit rodinu, pak taktéž volí práci mimo obor. Absolventi/ky nemohou hledat práci v oboru neustále, navíc s ním léty dělání něčeho jiného ztrácejí kontakt.
Určitým řešením je pokračování v postgraduálním studiu. Bohužel současné nastavení doktorského studia nutí k dalším pracovním úvazkům. Pokud je nemůže nabídnout sama katedra, je student/ka odkázán/a na jinou práci, aby mohl/a hradit platby zdravotního a sociálního pojištění. Vysoké školy by se neměly vracet k totalitní praxi, kdy se dějiny umění otevíraly jednou za čas pro minimální počet zájemců. Vyučující by jistě rádi měli více času na menší počet studentů, což je ale v rámci financování vysokých škol podle počtu studujících nemožné. Legitimní je i názor, že vzdělání má svou cenu bez ohledu na profesní uplatnění. Není ale cena za to, že si student/ka s hlavou plnou ideálů nevybere budoucí profesi podle uplatnění a tabulek platů, příliš vysoká? Vysokoškolské vzdělání není levná záležitost a je frustrující, když je šance na uplatnění v oboru minimální. Dost možná zasadí citelnou ránu dějinám umění a dalším uměnovědným oborům zpoplatnění vysokoškolského studia. Absolventům/kám by to ale mohlo pomoci. Pokud bude zpoplatnění studia tím nástrojem, který počty absolvujících zredukuje, pak se možná blýská na dobu, kdy nebudou vnímáni jako otravný hmyz, kterého je všude moc.
Autorka je historička umění.