Mezi animátory inspirovanými surrealismem vyniká Belgičan Raoul Servais schopností zachytit náladu pláten významných surrealistických výtvarníků i originální animační metodou.
Dílo belgického animátora Raoula Servaise (nar. 1928) je více či méně svázáno s tamějším výtvarným surrealismem po mnoho desítek let. Už v šedesátých letech, kdy začala Servaisova filmová kariéra, natočil například symbolický snímek Siréna (Sirene, 1968), kde poprvé zasadil náznakový příběh do typicky servaisovské tísnivě matoucí atmosféry na pomezí snu a reality.
Ještě dál v inspiraci surrealismem zašel v roce 1979, kdy získal Zlatou palmu v Cannes za téměř hororový film Harpyje (Harpya) o muži, který při večerní procházce v parku zachrání harpyji, napůl ženu, napůl dravce, a brzy zjistí, že tím zpečetil vlastní smrt. Kromě přímých vizuálních citací magrittovských motivů, jako jsou klobouky (zvýrazňující maloměšťáctví a upjatost hlavního hrdiny) nebo jablko (uzavřené v sejfu jako bizarní poklad), se zde Servais poprvé výrazněji vyžívá v typicky surrealistickém vršení paradoxů a neustálém prolínání reálného světa se surreálným. Avšak teprve snímkem Noční motýli (Papillons de Nuit, 1997) se mu povedlo vytvořit před kamerou animované surrealistické plátno, když jako přímou inspiraci použil několik konkrétních obrazů malíře Paula Delvauxe.
Melancholie nočních vlaků
Propojení výtvarného umění s kinematografií není nic nového a dodnes láká mnoho režisérů jako efektní zpestření. Až příliš často se však filmaři spokojují s povrchní citací konkrétních slavných děl a mají tendenci sklouzávat ke kýči. Například v jednom z nejtypičtějších animovaných filmů tohoto druhu Mona Lisa schází ze schodů (Mona Lisa Descending a Staircase, 1992) režisérka Joan C. Gratzová sice efektně propojuje jednotlivá klasická díla z historie výtvarného umění do jediného plynulého řetězce obrazů, kromě líbivé vizuální stránky však nepřidává žádný vlastní nápad navíc.
V porovnání s těmito filmy Servaisův snímek působí jako skutečný/neskutečný surrealistický sen. Možná i proto, že je Servais sám vystudovaný malíř (v mládí dokonce spolupracoval s Magrittem na zakázce na panoramatickou fresku), nešlo mu v Nočních motýlech ani tolik o přímé citace či animaci oblíbených Delvauxových motivů, jako o co nejpřesnější zachycení tajemné melancholické atmosféry umělcových nočních pláten s jeho oblíbenými vlaky (například Trains du soir, Večerní vlaky, 1957, či Train de nuit, Noční vlak, 1947).
Sedmiminutový snímek začíná vlétnutím noční můry do nádražní čekárny. Hodiny ukazují, že je pár minut po půlnoci, a na lavici nehybně sedí dvě ženy v kontrastních modrých a červených šatech (symboliku opozice červené a modré využil Servais už v Siréně), zakrývající vše kromě zcela odhalených ňader. Můra poletuje sem a tam a postupně uvádí do pohybu nástěnné hodiny i starý orchestrion. Probudí k životu i obě ženy, jimž zrůžovějí tváře a vrátí se pohyb, jakmile se jim můra přisaje k bradavkám obnažených prsou. Ženy se zhypnotizovaným pohledem (podobně jako většina žen z Delvauxových aktů, například Les grandes sirènes, Velké sirény, 1947) zamíří k zrcadlu, z kterého vystoupí jejich identické dvojnice a následně se všechny čtyři za zvuků stále strojeně hrajícího orchestrionu dají do tance v jakési motýlí choreografii. V závěru vidíme, že celá tato prapodivná série výjevů se odehrávala uvnitř Delvauxova obrazu Petite place de gare (Malé nádražní náměstí, 1963).
Servaisografie
V Nočních motýlech se navíc vrací Servaisovo oblíbené téma duality, dvojího vidění věcí i chápání událostí, u belgického autora snad posílené i zkušenostmi z rozdvojeného života ve valonskovlámské kultuře. Poprvé se toto, pro surrealismus rovněž typické téma různorodého čtení, znejistění a rozbřednutí reality objevilo výrazněji v již zmíněné Harpyji. (Harpyje oběť/monstrum zachráněna/naivně na svobodu vypuštěna hrdinou/zbabělcem žijícím ve spořádané/ignorantské společnosti.) I v Nočních motýlech můžeme vypozorovat mnoho podobných, ať už vizuálních či dějových dualismů. Kromě motivu zrcadel, figur a jejich stínů, tance a nehybnosti prolíná téma duality též do technické stránky filmu, vyrobeného za pomoci originální výtvarné metody „servaisografie“, pracující s černobílým záznamem živých herců, následně chemicky barevně upraveným do výsledné hraněanimované podoby. Na rozdíl od současných digitálních technologií zůstává snímku po použití „servaisografie“ zvláštní výtvarná patina, přesně se hodící pro snovou atmosféru Nočních motýlů.
Ostatní Servaisovy obdobně po výtvarné stránce výrazné snímky, jako například Atrakce (Attraksion, 2001) nebo jeho jediný celovečerní film Taxandria (1994), kombinující hrané a animované postupy, vznikly již z produkčních důvodů za pomocí méně časově náročné digitální technologie. Noční motýli tak zřejmě zůstanou jediným ryze „servaisografickým“ pokusem belgického malíře a režiséra. Avšak kdoví, s čím Raoul Servais, známý jako výrazný vizuální experimentátor, který dodnes patří k nejhlasitějším propagátorům hlubšího propojení výtvarného umění a animace, přijde příště. „Pořád věřím, že je mnoho možností propojení současného výtvarného umění a animovaného filmu, které nebyly doposud náležitě využity. Existuje mnoho styčných bodů, které by mohly a měly obohatit obě tyto umělecké oblasti,“ cituje režiséra Manuel Rosignoli v knize Trough the Mirror: The films od Raoul Servais (Skrz zrcadlo: Filmy Raoula Servaise, 2008). Filmy jako Noční motýli mezi takováto obohacení patří.
Autorka je filmová publicistka.