Prozatímně (vy)řešená vládní krize není v české politice ničím novým. Skutečně nový je jen způsob, rychlost a hloubka obnažení korupčního systému, jejž nazýváme stranickou demokracií. Kdo tomu za dvacet let neporozuměl, měl jedinečnou šanci za pár týdnů pochopit, co mu mělo být už delší dobu zřejmé. Díky straně (VV), která měla – a stále má – boj s korupcí za populistické vyznání víry, ale i díky jednání jejích koaličních partnerů lze totiž jen těžko přehlédnout, že z podstaty vulgární, cynicky špiclovská a úplatkářská strategie není vedlejší a nechtěnou součástí systému. Spíše se zdá, že celý systém je na korupci založen a ke korupci odsouzen (což ale platilo v jiné době i podobě také v případě sociálnědemokratických vlád).
Dobře to ví i ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg. „Ten pitomec to napsal, ostatní si to myslí,“ řekl v narážce na odstupujícího ministra Víta Bártu a únik dokumentů firmy ABL z roku 2008 a doplnil, že „celý systém je tak postavený“ (Právo 8. 4. 2011). Na první pohled velikášský plán tehdejšího majitele bezpečnostní agentury Bárty, jak si krom ekonomické moci podřídit i tu politickou, se tedy nadmíru vydařil. Místo plánovaných radnic jsou Věci veřejné (rozuměj firma ABL) rovnou ve vládě. Zatím to vypadá, že v ní i zůstanou, neboť slova premiéra Nečase o eliminaci všech lidí, kteří jsou spojeni s bývalou Bártovou firmou, k ničemu konkrétnímu nevedla. Předseda TOP 09 Schwarzenberg, jenž se nakonec spolu s prezidentem Klausem našel v roli zachránce totálně rozbité a zkorumpované koalice – která je kdoví proč většinou médií ztotožňována s demokracií –, jako by politikům z VV i ODS vzkazoval, že takové školácké chyby se sice nedělají, ale rozhodně se promíjejí. Systém jistě dobře pochopili, obohatili jej o nejednu bezpečnostní inovaci, jenže to trochu přehnali s prostořekostí a neopatrností.
Královnou v tomto oboru se stala obětovaná poslankyně Kristýna Kočí, jejíž tajně pořízená nahrávka je podle všeho tím nejosobnějším a nejsrdečnějším přiznáním charakteru nynější české politické moci. Nic výmluvnějšího tu za dobu posledních dvaceti let opravdu nezaznělo. Kdyby tomu bylo lépe rozumět a rádio hrálo tišeji, jistě by její monolog mohl sloužit jako intimní odhalení ducha doby. A šel by na dračku. Stejně jako tomu bylo v době končící normalizace s legendárním vystoupením Milouše Jakeše na Červeném Hrádku. Dikce je dnes poněkud jinde, politika – jíž by slušel přívlastek bezpečnostní – také, vše je obscénnější, včetně použitých slov, ale jinak jde o totéž. Nenávistnou vulgaritou získává navíc Kočí výjimečný punc autenticity. Nic na tom nemůže změnit její dodatečné vysvětlení v podobě psychologického nonsensu, jenž říká, že když člověka někdo nahrává, je přece jasné, že bude lhát, jako když tiskne. Groteskně znějící nahrávka není tedy interpretací českého politického dění, nýbrž otevřeným vpádem české politické reality. Euforie spolu s přepjatou emocionalitou konečně Kočí dovolují po svém říkat, co si myslí. A stojí to za to. Kmotr je v jejím podání vlastně sponzor-kamarád, strana se neměří počtem členů, ale počtem milionů na kontě, justice a policie jsou v rukou jednotlivých podnikatelů navázaných na ODS.
Po všem, čeho jsme byli za poslední tři týdny svědky, by se zdálo, že vládní zástupci jednotlivých stran se podle běžných mezilidských zkušeností nemohou dohodnout už nikdy a na ničem. Nakonec se ale dohodli na tom, že ve vládě chtějí prostě zůstat. Nejlépe za každou cenu, neboť žádná není dost velká na to, aby přebila důležitost reforem. Setrvání ve společné vládě bylo ostatně jediným styčným bodem od samého počátku. Ty další, které koalici rozdělují a nutně by vedly k jejímu pádu (nebo naprostému vylidnění), byly předvídatelně odloženy na potom.
V tryskovém tempu jsme byli v přímém přenosu diváky politické hry, která končí přesně tam, kde začala. Jeden majitel bezpečnostní agentury se nevzdal moci, ale odešel z funkce a druhý se stává ministrem vnitra. Vláda má konečně člena, jenž je ve svém oboru profesionálem a je jedno, zda zrovna pracuje pro stát, politickou stranu nebo privátní sektor. Vše na první pohled zůstává při starém. Už jde ale o hrdě přiznané podvody, které byly drze vystaveny na odiv, aby byly vzápětí po(s)tupně legitimizovány celou koalicí, za vydatné pomoci prezidenta Klause.