Velké dny

její země se jmenuje Monsanto.

Odevzdej obilí Monsantu,

odevzdej širé lány,

ty obilnice popravčí Evropy,

ty země žluté hlíny,

víš, z kterých úst vychází vítr,

namodralé ticho země,

uvolněný vzduch února,

ztraceného února, dávno odžitého

mezi kamennými budovami,

které vrhaly bahno, škváru a stín,

bahno a stín

na celý můj život.

Smrdutá echa v točitých ulicích

a ubrusy nařasené jako pěna z piva.

Pomalé usínání, rychlé usínání, spánkové dny.

Dny, kdy jsem s povoskovanou pokožkou

udílel příkazy ze své pojízdné židle.

Stal se ze mne na okamžik řiditelný brouk.

Bydlím v jeskyni, odkud na obrazovkách

sleduji celé město. Procházím štěrbiny.

Mám o nich zprávu.

Předávám slovo do studia:

Azov, Ajdar, červení hoši, oranžoví hoši

mi šeptají do ucha:

Město, kam jsme přijeli, je uhnívající dřevěná

troska!

Byli jsme přepadeni spánkem

na vyhřáté plastové sedačce tramvaje,

bum! a rozsedli jsme ji, možná snad smíchem.

Navečer do žil vstoupí rytmus a benzínové

výpary.

Město nás zahrne navršenou rozkoší

suti a dobrovolnických prací,

naše lebky jsou z papírových vlnovek.

Nemůžeš je rozbít.

Nemůžeš zadržet trávu mezi spárami.

Slyšet modř hučící lampy.

Nikdo nás nenutí svlékat křičící sněmovny.

Za úsvitu jsme chutnali vlhký cementový

prach.

Pobyt tady je nepřetržitý tekoucí štěrk,

vzduch přiléhá jako celta.

A jedem!

Přístavy jsou daleko, ale město páchne bahnem.

(Město – zahnívající královna.)

Jako by moře ustoupilo teprve před chvílí,

potopa opadla a my v periferních pokojích

vysoušíme televizní plíseň.

Šplháme do nejvyšších pater televizní budovy,

kde mokrý vzduch – máme ho po kolena – 

češe šedé antény.

Věnujeme ti vzduch, ať tančí na špičce pušky.

Na město pod námi házíme nápady.

S rachotem datlujeme do železného kompjůtru.

Přimrzly nám ruce a staly se z nich

krabí klávesy!

A co to držíš za prsty?

Ulice naplněné nemrznoucí směsí,

vizionářské fridexy. Žlutou prázdnotu nebe,

plech praskající na zátylku.

Sedím v bytě, v jeskyni a bude poledne,

hnědý národ vrabců se oplechoval a já nevím,

kdo bude dnes snídat,

jsem tu a do parket zaléhá sladká poleva

deště

za chvějícími se okny.

Teď, právě teď, chci vzpomínat,

mluvit o hebké, proradné Ukrajince

(Červení hoši: může vstoupit do žluté

republiky

na Den sýra, ale napřed musí svolit,

ať do ní vstoupí naše pěst,

neb tolikrát jsme to viděli na videu,

které obývala).

Ale jen sedím a čekám, až přes rovník

přežene se den.

Už mi nehučelo v hlavě, už jsem nepojídal

oko,

nebyl jsem a zároveň seděl. (Požehnán je ten,

kdo sedí.)

Předávám slovo do studia. Oranžoví hoši mi

šeptají do ucha:

Ty vampýre rozdělení, ty Singapurský slingu,

mocnosti vztyčily žluté vlajky plné nemocí,

které se dávno odpařily z ulic, a teď jsou

znovu tady,

poslouchej, teď, teď z tebe mluví Ukrajinka

a ty ji polykáš jako zářivý den, máš úsměv

mravenečníka,

poslouchej, svlékni ji pro zrcadlo,

o několik čtvrtí dál budou dunět tříštivé

granáty,

polaskají nás za módní zelenou košilí

(z army shopu ve Vyprané ulici),

z nebe se snese víc zrcadlového vzduchu,

víc modře zrcadel, budeš rozumět tomu,

co je proud,

až její nahé stehno

vystoupí ze sukně a zasáhne tě.

A jedem! Vlhký vzduch sahá až po kolena.

Šeď chodníku procestovala očními pásy,

hospody se ti mlžily před očima,

tam jsi hleděl do krásných,

mýdlově­diamantových očí Ukrajinky,

zima zmírala a dávala to sežrat kabátům,

celé je promočila. Už brzy budem v ulicích

pořádat slavnosti dlažebních kostek,

slavnosti dostihů a dutých koňských ohlávek.

Ach, sedím v poledne uprostřed bytu

a chci být pochválen. Byla vyměněna lednice,

pokažena pračka. (V noci jsem slyšel,

jak počítač křičí o pomoc pisklavým tónem

ve čtvrti na konci města.) Jedno ráno jsem

strávil jako pes a jedno ráno jsem se díval

podél mostu a připadal si jako opuštěné,

dlouho zaparkované auto.

(Červení hoši aka Hoši plní červeně:

ale ulice musí jiskřit!)

Má ulice, kde v noci svítí žluté petardy,

má ulice a fosforeskující mládež,

co krásně hajluje a hraje fotbal za úplňku.

Teď musím dýchat rychle jako blesk

a zjistit, proč pokažená pračka teče uvnitř mě.

(Křišťálově­ocelová slza kane z otevřeného

víka

a dává mým zmraženým vráskám směr.)

Pračka je mrtvá, nedržel jsem ji dlouho v ruce.

Každý den ke mně přichází Ukrajinka a její

obočí

je průsvitné jako voda. Dny stojí pevně,

déšť prší v pokoji mého mozku.

Pomalu usínám. Předávám slovo do studia.

Červení hoši mi šeptají:

Sejdem se v ulici Na praskajících asfaltových

rtech,

hlína bude stoupat mezi zdi a začne se

rozšiřovat.

Vložíme česnek do úst. Kůlem probijeme

srdce.

Vidíš, nelze nepodlehnout, když plynou

žlutá slova,

můžeš na obrazovkách sledovat hnijící listí,

Ukrajinku,

můžeš se celé dny brodit mihotáním

přepínaných televizních programů,

tahat z kredencí staré, rozebrané pušky,

ale nedozvíš se o moc víc, než že přivřít prsty

mezi modrou ocel bolí.

Můžeš odvíjet pergamen Facebooku,

pořádat vykopávky, ale nic se nedozvíš.

(Po potopě jsme hledali a nacházeli

jen útržky, zbytky modrého načítání.)

Hrál jsi temného havrana, pána jeskyně,

a na tvém těle vyrážely provazy,

ale stejně jako dalšího vysílání ses toho tolik

neúčastnil.

Viděl jsi celé generace své genetické tváře,

ale zůstával k tomu vnitřně lhostejný.

Večer tě děsily přejíždějící vozy plné nočních

dělníků,

jeden z nich tě za jízdy vyhodil z auta,

scény postupovaly k děsivému rozuzlení,

uprostřed lesa plného šera tvá holka

tam byla mrtvá v krabici.

Televize se dotkla špiček prstů u nohou,

zase jsi usnul a snil o bytě,

v němž někdo odmyká a potom si krémuje

boty.

Celý koloběh pozemských rozkoší

se zdál opakovat, byl stejný a neměnný

a tobě to nepůsobilo zklamání.

Říkal jsi: Velké dny jsou jako velké boty.

Propadáváš skrze ně.

Na střechách televizní budovy chrčí úsvit

a je jako siréna, hlasitá žlutá houkačka.

Tři měsíce po tom, po angíně,

jsem hrál adventuru, chodil po bytě.

Byl jsem přepaden spánkem

na vyhřáté plastové sedačce.

Ulice pokryl až příliš jedovatý sníh.

A někdo už váže na krk šátky

v proklatě chladném vzduchu.

Povím vám o Ukrajince.

Jmenuje se Monsanto.

Monsanto, vejdi do mlhy,

jako se vchází dovnitř vejce,

jako do ústí jedovaté poševní stěny,

jedovaté jako tvůj penis – vnitřní, vztyčený,

neženský, a přece ženský.

Jaro je ztracené, vždycky bylo, zavíralo se

až příliš snadno do dřevěných chatrčí,

co rostly na náměstích.

(Oranžoví hoši aka Hoši oranže: Řekni,

jak dlouho na patře trvá hláska M?

Své světlo z provincie si ponech a potom nám

je dej.)

Monsanto, miluji tě.

Tebe, která z pohrdání nenosíš ani

punčochy,

ale galoše ano,

vidím ti až do nitra orgánů, jsi zvířátko,

které dosud nikdo neochočil,

dávalo mi zabrat tvé ohebné zlato,

ještě jsem nespustil kalhoty po příchodu

z práce

a už jsem se účastnil jara procesů.

Máš ráda, když ti to někdo udělá

za potlesku oběšenců.

Možná je svět snadný a v tom případě

je tvá krása nudná a nadbytečná a já tě nechci

milovat,

i když tu ležíš s rozevřenými stehny.

Neuznávám tvé mládí, tvé mládí bude

rozloženo,

spotřebováno na orgány,

dnes jsi ještě krásná, ale zítra už krásná

nebudeš.

Všechno z tebe vysaju,

všechno zachytím, rozpadneš se,

nezbude z tebe po mě nic,

budeš jenom zvuk.

Stáváš se zvukem.

Projíždím ve své jeskyni plné hrůzy.

Dnes ráno jsem tě líbal v dřevěném labyrintu,

vydala ses do země, milovala její příchuť.

(Monsanto: Večer byla slyšet střelba,

pravidelná, žádný řev.

Kluci, červení, oranžoví se trénovali.

Ke stánkům na náměstí, i přilehlým

lékařským buňkám

přicházely holky, dál měly krásné zadky,

mazaly chleba pro hrdiny, dál ztrácely se

v dýmu.

SOIL, SOLEIL, PŮDA PRO NOVÝ ZAČÁTEK.)

Nevadilo ti užívat kočovných národů

a jejich stanů na náměstí,

s ostatními jsi krouhala brambory, vařila kávu,

a když přišel hrdina, podržela mu.

Tvé ohanbí bude pokoseno a spotřebováno,

znovu jím vysadí tvou zemi,

tu obilnici, Monsanto,

už nepřikládej pod oheň těla.

Díval jsem se do tvých mrakodrapů,

vstoupil do prašných dní

a viděl žluté eskadry

padat ze žlutých střech

až k rozfoukaným obchoďákům,

co se v dálce kymácely

jako bledí bohové.