Fantazie podléhá vzpomínkám

V roce 2004 jste získala Cenu Jiřího Ortena za sbírku Krajina s Ofélií. Považujete zpětně ocenění za zavazující, inspirativní nebo motivující?

Každé ocenění je svým způsobem zavazující, inspirativní a motivující. Ať už se jedná o ocenění oficiální nebo soukromé. Říká: není to psaní do šuplíku, pokračuj, má to smysl, někdo to čte. A každé oficiální ocenění má navíc tu výhodu, že je pak, aspoň po nějakou dobu, o autora zájem, začne kolotoč autorských čtení, publikování v literárních časopisech, všechno jde rychleji.

Četla jste sbírky nominované pro letošní rok?

Četla jsem 55 007 znaků Ondřeje Buddeuse, z Nemístností Michaely Keroušové jen něco málo a na Vratislava Maňáka se teprve chystám. Nemohu se tedy dost dobře k rozhodnutí poroty vyjádřit.

Ve sbírce Krajina s Ofélií vystupují často mytické či kanonické literární postavy. Jakou roli hrají ve fikčním světě, který je naopak velmi všední?

Všední je jen při zběžném pohledu, když se podíváte pozorněji a odmyslíte si nadpřirozené schopnosti, od mytického světa se nijak neliší. Lidé jsou pořád lidé, jednají podle zaběhnutých zvyků, tradic, společenských pravidel, většinou se dá předem odhadnout, jak se kdo v určité situaci zachová. Mytické a literární postavy vlastně nejsou ničím výjimečné, z jednoho prostého důvodu: předlohou jim byl konkrétní člověk či více lidí, konkrétní čin či více činů. Lidská fantazie není neomezená, někde svou inspiraci čerpat musí. Podle mého názoru si nikdo neumí představit něco, co by nevypadalo stejně nebo podobně jako to, co už někde viděl, zažil, co mu bylo vyprávěno. Fantazie podléhá vzpomínkám a je jedno, jestli jsou to vzpomínky vlastní či převyprávěné. Umíte si představit něco, co jste nikdy neviděla? Pro co ani nemáte slova?

Krajina v titulu evokuje název obrazu, scénu, ostatně zde často vystupují malíři. Cítíte v tvorbě nějakou spřízněnost mezi poezií a výtvarným uměním?

Studovala jsem dějiny výtvarného umění, byla jsem v tom ponořená až po uši, není se tedy čemu divit. Krajina s Ofélií, Akty, Interié­ry. Titul každé sbírky má konkrétní význam a zároveň má působit jako název obrazu. V Krajině to ale bylo ještě dost prvoplánové, takové hraní si se slovy, s obrazy, vlastně jsem se trochu předváděla. To ale neznamená, že bych tehdy poezii nebrala vážně. Naopak, tato kniha je myšlena smrtelně vážně, a v tom asi byla chyba. Ale abych odpověděla: cítím spřízněnost mezi poezií, výtvarným uměním, hudbou, tancem, architekturou. Když má někdo co říct, je jedno, jak to dělá. Mohu mít stejný, naprosto stejný pocit z jakéhokoli uměleckého zážitku, záleží jen na tom, co zrovna prožívám, kde se nacházím, jak se soustředím.

V básních promlouváte velmi lakonicky, váháte, přerušujete řeč. Vybavuje se mi požadavek Ingeborg Bachmannové na poezii: „Ani slůvko nazmar, slova.“ Dokázala byste charakterizovat svůj poetický výraz?

Ten požadavek je oprávněný. Krasomluvení nikoho nebaví, anebo: kéž by nebavilo. Chci psát tak přirozeně, jako mluvím, to znamená nepoužívat mně nepřirozená slova. Chci psát tak, aby sdělení bylo jasné a přesné, a zároveň popsat emoci. Mám přesnou představu, jak bych měla psát. Problém je, že to není představa definovaná slovy, ale pocitem. Je nesmírně těžké najít správná slova. Neumím tedy ani charakterizovat svůj poetický výraz. A ani se o to nebudu snažit. Psaní rozhodně není celý můj svět. Ale v textech někdy dovedu velmi dobře popsat, co můj svět je.

Sociolingvisté mluví o neoddiskutovatelných rozdílech mezi mužským a ženským jazykem. Platí to i v poezii?

Patrně ano. Někdy je na první pohled jasné, jestli text psal muž nebo žena, a je jedno, jestli jde o poezii nebo prózu. Byla bych ale opatrná s jakýmkoli rozdělováním na to a ono.

Lze tedy hovořit o „ženské poezii“ či „ženských tématech“? Vyhovuje vám toto označení?

Ale ano, vyhovuje, to ovšem neznamená, že „ženskou poezii“ o „ženských tématech“ nemůže psát muž.

Vaše poslední sbírka se jmenuje Interiéry a je výrazně prostoupena grafikami – opět se tu prolíná slovo a obraz. Jakým způsobem?

Ve sbírce jsou grafiky mé sestry Karly. Zatímco já jsem psala Interiéry, ona pracovala na Pokojíčcích. Je to téma, které zřejmě prožíváme podobně, jedná se o uzavřené prostory, které obýváme, hlídání, porušování a obnovování hranic, konkrétně i obrazně.

Co pro vás tyto prostory a jejich hranice znamenají?

Dům je omezující, zaklíčovaný prostor, ze kterého je těžké vyjít, a když už se to podaří, je těžší nepostavit stejný, ještě lépe střežený prostor, ve kterém uvíznete. Mezi prahy je meziprostor, neutrální místa, kde se dějí nejdůležitější věci, není to doba ani prostor pro odpočinek, je to odrazový můstek, tady je možné měnit základy Domů. Také je ale možné se mezi nimi nikdy neocitnout a je možné je nikdy neopustit. Sny jsou všechno dohromady. Neomezené možnosti snů, které mohou být inspirací – tady možná někdy můžeme zahlédnout něco, co jsme ještě nikdy neviděli, nemáme pro to slova. Ale s největší pravděpodobností to zase budou věci známé, jen v jiných souvislostech nebo zmatené.

Kdo promlouvá v onom meziprostoru mezi prahy?

Ve své poezii jsem to prostě já. Nikdo jiný.

Ve vašich sbírkách zaznívá téma odchodu a smíření s minulostí. Loučíte se podobně i s tématy jednotlivých sbírek?

Neloučím, nemám tušení, kdy a v jaké podobě mě znovu doběhnou. Třeba budu stejná témata oprašovat v sedmdesáti, jen to nebude zřetelné, protože na ně budu mít úplně jiný názor. A třeba už vůbec nebudu psát, budu na ně jen myslet. To se taky počítá.