Film je hlavně hudba a tanec

Většina vašich filmů ukazuje temné, nefungující vztahy. Proč si vybíráte zrovna tento aspekt našeho světa?

Já bych neřekl, že jsou temné, snad spíše tajemné. Mnoho let jsem pracoval se svým přítelem a kolegou Alexandrem Tatarským a všechny naše filmy byly komediální. Takže jsem se pak rozhodl zkusit něco jiného, dalo by se říct pravý opak. Proto jsem takový režisér, jaký jsem. Tajemno v umění je pro mě obecně velmi důležité. Ať už je to film nebo třeba malířství. Bez tajemna to není podle mě žádné umění.

Jak se tedy díváte na obsahové, vysvětlující analýzy svých filmů, které jsou v animační literatuře tak populární?

Je zajímavé, že spousta lidí se mě často ptá, jestli jsou mé filmy narativní nebo nenarativní. Samozřejmě, že jsou narativní. Na začátku mám vždy jasnou představu o dějové lince. Jenom nechci tímto jasným způsobem své filmy vyprávět. Druhým krokem, hned potom, co si načrtnu příběh, je rozhodnout se, co z toho příběhu v ději přeskočím, jak budu pracovat se střihem. Takže vždy vycházím z chronologického příběhu, jen pak pokaždé nějaké části schválně přeskočím. Všichni mí oblíbení autoři takhle pracují. Mám rád tu hru s publikem, kdy musím být pozorný, domýšlet si věci a reakce diváků. Myslím, že pravé umění vyvolává vždy rozdílné reakce a analýzy. Pokud si na konci filmu všichni v publiku myslí to samé, pak se podle mě nejedná o umění.

Podle čeho se rozhodujete, co ve filmu nechat a co naopak vynechat?

Pokaždé je to něco trochu jiného. Často ale nechám události, aby se přiblížily, a když už jsou blízko, nejednou ten vrcholný moment přeskočím a začnu rovnou další dějovou sekvenci.

Takže by se dalo říct, že vždy vynecháte to nejdůležitější?

To je hodně subjektivní. Pro někoho to může být důležité, pro mě naopak třeba zase vůbec ne. Mimochodem, když točím své nezávislé filmy, dělám je vždy především sám pro sebe. Musím být vůči sobě naprosto upřímný, což také vždy radím svým studentům: Být vůči sobě upřímný je to nejdůležitější. Nedělejte si hlavu, jestli publikum něco pochopí nebo ne, hlavně že vy v tom máte jasno. Ale pozor! Jakmile dělám filmy pro televizi nebo nějakou seriálovou zakázku, vždycky myslím na své publikum. Jestli budou schopni nějaký symbol přečíst, jestli to bude vtipné. Vždycky beru v těchto situacích publikum v potaz a je pro mě velmi důležité. Ale mé nezávislé filmy jsou skutečně především mým já. Proto mi taky většinou trvá několik měsíců, než jsem po dokončení takového filmu schopen promítnout ho publiku. Samozřejmě to nakonec udělám, ale vždy jsem přitom hodně nesvůj. Je to, jako bych vystoupil před všechny ty lidi na jeviště úplně nahý.

Jste jedním z mála animátorů, kteří znají prostředí jak nezávislé, tak i zakázkové tvorby, a od svého přestěhování do Hollywoodu jste velmi úspěšný v obou těchto oblastech. Nevadí vám stále přeskakovat z jednoho prostředí do druhého?

Ne, jsem už za tu dobu zvyklý takhle pracovat a už bych nemohl jinak. Mé hollywoodské filmy, to je práce pro pravou část mého mozku, má nezávislá tvorba, to je levá hemisféra.

Bylo to tak báječné a sluncem prozářené už od začátku vašeho přesunu do Los Angeles?

Ano, měl jsem velké štěstí. Přijel jsem do L. A. na pozvání animačního studia Klasky-Csupo, vyhnul se mi tedy osud imigrantů, kteří začínají v cizí zemi od nuly. Já jsem mohl hned začít pracovat, kde jsem přestal. Původně jsem si myslel, že budu v Americe maximálně tak dva roky, a nakonec jsem tady už jednadvacet let. Ale bylo skvělé, že jsme si hned na začátku s majitelem studia, maďarským umělcem Gaborem Csupo, ujasnili, že si občas prostě nemůžu pomoct a musím si udělat nějakou tu svoji nezávislou animaci, a on to akceptoval.

Jakým způsobem tedy přesně pracujete? Dokážete pracovat půl dne na zakázce a potom na svém autorském filmu?

Ne, tak to opravdu ne. Ne najednou. Dokážu paralelně pracovat na dvou zakázkách, třeba na seriálu pro televizi a reklamě. Ale jakmile začnu dělat na nezávislé tvorbě, potřebuji se stoprocentně soustředit a nerozptylovat se ničím jiným.

Z vizuality vašich autorských filmů je už na první pohled patrný vliv legendárního estonského animátora Priita Pärna. Máte i nějaké další velké filmové vzory?

Ano, Priit Pärn je očividně má velká inspirace. Pamatuji si, že když jsem poprvé viděl jeho filmy, byl jsem z nich úplně omráčený. Ale pokud mám mluvit o umělcích, kteří mě nejvíc ovlivnili, jsou to trochu překvapivě spíše autoři hraných filmů. Po pravdě řečeno, na animaci se dívám jen na festivalech animovaných filmů, ale jinak nejsem moc velký fanda tohoto umění. Vždycky říkám: Neoddělujme animaci od dokumentu nebo hraného filmu. Pro mě je to všechno prostě film – jedno jediné umění. Nevím, proč mě víc ovlivňují hrané filmy. Možná proto, že je to skutečný svět a víc věřím živým hercům a jejím příběhům. Ale samozřejmě mám i animované vzory. Například Waleriana Borowczyka z Polska, bratry Quaye nebo Jurije Norštejna.

A vzory z hraného filmu? Styl vašeho filmového vyprávění se totiž skutečně více podobá hranému filmu než animaci.

Ano, máte naprostou pravdu. Snad nejvíc obdivuji Roberta Bressona. Když jsem poprvé viděl jeho filmy Muška nebo Deník venkovského faráře, nic podobného jsem neznal. Taky mám moc rád Bruno Dumonta nebo asijskou kinematografii, nejen klasiky, jako je Kurosawa nebo Ozu, ale především dnešní scénu. Vždy je mi bližší spíše současné umění, věřím v mladou generaci. Proto si také na animovaných festivalech raději zajdu na studentské filmy než na hlavní soutěž. Samozřejmě, že studentské filmy jsou ještě plné chyb, dělané narychlo a nahrubo, ale cítíte tam tu čerstvou krev, dravost a nápady.

Mnoho vašich nápadů vychází ze zvuku, který často vytváří právě onu zmiňovanou temnou či tajemnou atmosféru. Jak moc je pro vás tato filmová složka důležitá?

Strašně důležitá! Vždycky, když připravuji scénář, jeho pravá polovina je příběh, levá půlka pak zvuky. Takže už v momentu vytváření dějové linky vím, co bude v daný moment slyšet. Je to základ pro všechno další. Abych byl úplně upřímný, nikdy jsem nechápal porovnávání filmu s literaturou. Považuji to za dvě naprosto odlišné věci, právě kvůli zvuku. Pro mě osobně má film mnohem blíže k hudbě nebo k tanci. To je taky důvod, proč postavy v mých filmech nemluví a rytmus je vytvářen zvuky. Snažím se o jakousi zvukovou choreografii.

Čím to je, že se zvuk ve vašich filmech tak často odpoutává od právě viděného a naopak reflektuje nějakou akci mimo obraz?

To souvisí s mou oblíbenou tajemností. V animaci vytvářím zcela nový svět, zvuk mimo obraz přidává další vrstvy reality, nabízí více interpretací. Jak už jsem řekl, v tajemnosti a vícevýznamovosti se skrývá umění… Nebo tedy aspoň doufám.