Když byl kapitalismus na koni

Mad Men, první televizní seriál, který kdy produkovala americká stanice AMC (American Movie Classics), vyvolává vně svého fikčního světa podobnou rozpolcenost, která hýbe i celou jeho vnitřní dynamikou. Otázka, jak se vlastně vztahovat k sérii, k níž se vyjadřují celé zástupy marxistických kulturních teoretiků ovlivněných Frederickem Jamesonem, a zároveň jde o dílo schopné rozpoutat módní šílenství a vlny nostalgického okouzlení, je zapeklitá. Napětí mezi fetišizací a kritikou amerického snu a amerického kapitalismu je totiž stejně nenápadné jako vyprávěcí postupy inovativní série.

Drolení mýtů

První vstup mezi reklamní pracovníky na Manhattanu raných šedesátých let může leckomu připadat jako zasněný nostalgický návrat do země zaslíbené cigaretám, sklenkám bourbonu a šovinismu. Vše od designu obleků přes sedativní, převážně dobový soundtrack až po opojně pomalý pohyb kamery a sexistické pohledy vyvolává dojem drsného, cynického, přesto však úžasného místa, kde dolary, odvaha a prohnilost utvářejí ráj na zemi. Přinejmenším pro někoho. Vskutku v průběhu prvních pár dílů nemůže diváka nenapadnout, zda se některé scény nepohybují „za hranou“, zda lehce přehnané vykreslení tehdejšího chování, pracovních a společenských návyků nezavání na jedné straně fetišizací a na druhé karikaturou. Unikavý, na pozornost náročný, nedramatický způsob vyprávění a kombinace velmi detailního přístupu k době a jemné práce s nadsázkou totiž vytvářejí zvláštní ambivalenci mezi odstupem a blízkostí, mezi realismem, melodramatem a potutelnou hravostí.

Dílo specificky vychází z literárních kořenů 19. a počátku 20. století, z mýtů, které určují americkou kulturu a společnost. Tato hra začíná u jednoduchých odkazů (ústřední hrdina Don Draper skrývá svou minulost i své skutečné jméno Whitman), které však vždy jdou nad rámec hříčky (Whitmanova Stébla trávy popisují přesně ten mýtus o americkém Adamovi, který seriál přejímá a pozvolna boří), a pokračuje v archetypálním vymodelování všech protagonistů (Don Draper kupříkladu sdílí mnohé s Velkým Gatsbym Francise Scotta Fitzgeralda). Právě vzhledem k zasazení do období americké historie, v kterém se staré mýty a staré pořádky začínají drolit, tak vzniká velká sága nikoli o osudech jedné rodiny, ale spíše o osudu jednoho světa. A také o jeho pozvolném rozpadu.

Způsobem vyprávění totiž seriál připomíná spíše postupy velkého románového vyprávění než techniky známé z audiovizuálního prostředí. Na všech úrovních od jednotlivých scén přes celé epizody až po samotný vývoj jednotlivých sérií platí, že seriál nebuduje dramatické pointy ani zvraty; pokud už vytváří napětí, povětšinou jde jen o hru s očekáváními a náběh na známou situaci vyšumí do ztracena. Přitom to však nikdy neznamená, že bychom se nedozvěděli nic podstatného. Scéna, která zprvu neposkytuje žádná interpretační vodítka, zarezonuje o díl, dva či pět později, ukáže vztahy mezi protagonisty v poněkud odlišném světle.

Kdo je nejsmutnější

Na pozadí cynismu kreativců se díky stylu a způsobu vyprávění rýsuje melodramatické povědomí o tom, že nic nedopadne dobře, že nikdo není dobrým člověkem a že nikoho přitom v daném světě nelze soudit. S melodramatem však Mad Men sdílejí především emoční napojení na postavy a zkoumání nemožnosti života ve světě, z něhož se vytratil smysl, nikoli psychologický důraz na souzení hrdinů a padouchů. Pokud tu lze něco odsuzovat, pak především historicko-politické pozadí a z něj vycházející společenské síly.

Samotné zasazení do období šedesátých let se především od druhé série projevuje i častějším zmiňováním konkrétních historických událostí, hrdinové však prožívají své vyprázdněné životy spíše jako důsledek mnohem dávnějších změn, než byl nástup Kennedyho a společenských, genderových a dalších revolucí. Nemoci vyprázdněného způsobu života, které mnohdy pociťujeme i dnes, mají kořeny přinejmenším v době vzniku kapitalismu. A Mad Men svým přístupem k historii a postavám vypovídají o společenských problémech tehdejší doby, stejně jako jsou komentářem mnohem obecnějšího rázu.

V dnešní době už není neobvyklé, že formát televizního seriálu sofistikovaně pracuje s dávkováním informací a divák si musí jednotlivé střípky skládat napříč díly či dokonce celou sérií. U Mad Men však tyto útržky neslouží k budování zápletky, ale k charakteristice postav a doby. Profilace postav přitom nevede k psychologické hloubce, přinejmenším ne ve smyslu psychologického dramatu. Spíše se na základě drobností, zpočátku unikajících mezi řádky, proměňuje divácký vztah k hrdinům. Ve světě seriálu neexistuje dělení na kladné a záporné postavy, lze pouze uvažovat o tom, kdo je více smutný, nešťastný, nesympatický či tragický.

Osudové zklidnění

Prakticky u všech postav platí, že čím horších skutků se dopouštějí (a není tu snad jediná, která by neměla na svém morálním kontě pořádný škraloup), tím složitější a tragičtější jsou. A není možné říci, nakolik mají svůj osud plně v rukou ani nakolik k nim vlastně chováme sympatie, či přinejmenším empatii.

Všichni jsou v zajetí dobových společensko-genderových stereotypů, složitých rodinně-finančně-mocenských soukolí, minulosti, která na nich leží a diktuje jim, co mají dělat, případně psychických potíží. Nic z toho je neomlouvá, ale diváky dané okolnosti stavějí do zvláštně ambivalentního posuzování všech jejich skutků. Nejkomplikovaněji se vnější okolnosti a vrtochy osudu projevují na jednání a charakteru ústředního hrdiny Dona, který hraje divokou hru s minulostí a žije pod cizí, ukradenou, nikoli smyšlenou identitou. Nelze říci, že by za jeho nevěrami, cynismem a místy až nelidským chováním stála jeho záhadná minulost. Ale nemožnost vést autentický život bez předstírání dodává jeho tragičnosti osudový, nezměnitelný rozměr. A přitom je paradoxně postavou, která je v mnoha různých ohledech nejvíce nad věcí.

Právě nemožnost vývoje k lepšímu je zcela určujícím rysem seriálu. Příkladem budiž poslední, pátá sezona, která právě skončila premiérové vysílání. Většina postav tu žije své životy v jakémsi „stabilizovaném stavu“ a snad už tu není jediné scény, která by nevyznívala do ztracena. Don má novou ženu, není nevěrný; reklamní společnost tak nějak funguje, už ani náznaky dřívějších dramatických proměn nejsou viditelné. Skutečné (melo)drama tu totiž spočívá v osudovém rozměru existence všech postav, které nemohou udělat nic pro to, aby jejich život byl šťastnější. Může být pouze navenek klidnější.

A my jako diváci se můžeme na jedné straně bavit elegancí dobového designu i elegancí, s jakou jsou jemně, a přitom až požitkářsky zveličovány a zesměšňovány dobové zlozvyky. Ale stejně tak zůstáváme zneklidněni univerzálním přesahem problémů, které postavy mají a s kterými se i dnes – bez ohledu na genderové či rasové posuny – trápí až příliš mnoho lidí. A zdaleka nemusí jejich pracovní náplní být jen to, kterak co nejlépe prodat iluzi štěstí.