Takzvaná normalizace demokracie probíhá v současnosti ve více zemích Evropské unie, zasažených nejhlouběji finanční krizí. Jak reagují na tento tlak shora španělská protestní hnutí, organizující v současnosti masivní demonstrace?
Poslední týdny veřejného dění ve Španělsku se odehrávají ve znamení silných sociálních konfliktů. Letní protesty zahájili horníci z Asturie, kteří bojují za zachování pracovních míst v těžebním průmyslu. Současně sílí nespokojenost s ekonomickou situací a s politikou vlády Mariana Rajoye. Zásadním kamenem úrazu se stala změna zákoníku práce, který umožňuje vznik ještě nestabilnějších pracovních vztahů na již beztak velice flexibilním a masovou nezaměstnaností poznamenaném trhu práce. V druhé polovině července se proto ve všech důležitých městech španělského státu uskutečnily stotisícové protesty nezaměstnaných, studentů, zaměstnanců a odborářů. Do ulic se vrátilo i hnutí Indignados, které navázalo na minutu své mediální slávy z minulého léta, kdy tisíce demonstrantů v Granadě protestovaly proti jmenování zastupitelů a byly násilně rozehnány policií.
Protesty musely čelit i na španělské podmínky nezvyklé brutalitě ze strany zásahových sil policie a naprosté neochotě španělské vlády vyslyšet, byť jen částečně, požadavky demonstrujících. V příštích týdnech by přesto měla proběhnout čtvrtá generální stávka v postfrankistické historii země. Organizují ji dvě nejdůležitější odborové centrály, UGT a Comisiones Obreras, ale pro zvýšení jejího politického i společenského dopadu bude klíčový příspěvek celé řady dalších iniciativ.
Vláda i protestní hnutí nyní zápasí o to, jakým způsobem bude fungovat demokracie a hospodářství v nejbližší budoucnosti. Ve Španělsku se totiž v důsledku krize zřítily dva hlavní pilíře politického a hospodářského uspořádání posledních dvaceti let: na politické úrovni došlo k zpochybnění mechanismu, kdy se u moci střídají středopravicové a středolevicové bloky, na úrovni hospodářské pak pod tíhou událostí de facto zanikla tripartita jakožto model uspořádání vztahů mezi relevantními aktéry v organizaci hospodářství.
Normalizace demokracie
Španělsko, podobně jako další země jižního křídla eurozóny, zažívá omezování a takzvanou normalizaci demokracie. Je pravda, že i dříve fungoval politický systém země na základě střídání středopravicových a středolevicových bloků a koalic u moci jen formálně, protože jejich politické programy se významně nelišily. V současnosti však tato „stabilizace“ nabírá na obrátkách – po hlavních stranách zemí Jihu je totiž ze strany tzv. Trojky (tedy Mezinárodního měnového fondu, Evropské komise a Evropské centrální banky) vyžadováno, aby se veřejně přihlásily k její hospodářské politice. Zatímco v Řecku vzala na sebe tato normalizace podobu závazku plnit podmínky Memoranda o poskytnutí finanční pomoci nezávisle na složení vládnoucí koalice, ve Španělsku byla zpečetěna téměř jednomyslným schválením ústavního zákona o vyrovnaných rozpočtech a Evropské smlouvy o fiskální disciplíně.
Španělsku zatím chybí vůle a odhodlanost vytvořit obdobnou politickou platformu, jakou je řecká Syriza, či využít za tímto účelem organizačně i ideově podobnou koalici Izquierda Unida. Na druhé straně ve španělském prostředí stále žije vzpomínka na události dluhové krize v Argentině. Tehdy protestní hnutí Piqueteros nevytvořilo vlastní politické hnutí, ale jím rozpoutaný sociální konflikt nakonec donutil peronistický blok k alternativní politice vůči receptům vnucovaným Mezinárodním měnovým fondem. Španělské hnutí sleduje podobnou strategii – usiluje, aby se kartelová dohoda mezi socialisty z PSOE a konzervativní Partido popular rozpadla pod tíhou požadavků protestujících.
Ve jménu Trojky
Tripartitní model, při němž španělská vláda společně se zástupci zaměstnavatelů a odborů rozhodovala o uspořádání vztahů v hospodářství na národní úrovni, současná krize rozbila. Přijetím receptů Trojky totiž vláda přišla o rozhodovací autonomii, na které je celý tento model založen, a odbory ztratily možnost uplatňovat vliv na orientaci hospodářské politiky a legislativního procesu. To se v omezené míře týká i svazů zaměstnavatelů, kteří ale mají k dispozici nástroje a prostředky, jimiž mohou působit na vládu i mimo tripartitní rámec. Nicméně i nemalá část španělských podnikatelů sleduje ztrátu veškeré schopnosti vlády tvořit na finančních institucích nezávislou hospodářskou politiku se znepokojením. Ani jim se příliš nechce bojovat (a zemřít) ve jménu Trojky.
Uspořádání vztahů mezi hospodářskými aktéry je proto významným tématem protestního hnutí. Především příznivci a členové hnutí Indignados prosazují vizi, která je blízká koncepci participativní ekonomiky a tzv. stakeholder economy. O organizaci a směřování hospodářství by podle ní mělo spolurozhodovat spektrum aktérů nezávisle na vlastnickém vztahu k výrobním prostředkům – což však neznamená jejich vyvlastnění. Hlavně mezi odboráři ale panuje určitá nostalgie po korporativním modelu tripartity, který přisuzoval odborovým centrálám vyšší váhu a schopnost reprezentace, než ve skutečnosti měly. Zbývajícím, ale jistě ne posledním hráčem je pak bankovní sektor. Omezení vlivu spekulativních investic, větší regulace tohoto sektoru a změna způsobu jeho řízení zapadají do formulace nového modelu vztahů v hospodářství.
Strmý pád preferencí Mariana Rajoye a současně stagnace obliby socialistů přitom ukazují, že strany Fiscal Compactu nejsou schopny vytvořit efektivní hegemonní strategii. Jak píše marxistický myslitel Antonio Gramsci ve svých Sešitech z vězení (1935, česky 1959), tvorba hegemonie, kterou nazývá pasivní revolucí, vyžaduje nejen obratné používání represe, intelektuální a propagandistickou tvorbu, ale také částečnou integraci požadavků skupin, vůči kterým je vedena. A to vše španělské vládě, a pravděpodobně i opozici, chybí. Proto čeká protestní hnutí politický zápas o hegemonii s otevřeným koncem. Zlomení normalizace demokracie a vytvoření nového modelu vztahů v hospodářství má ovšem zásadní význam nejen pro Španělsko, ale také pro celou eurozónu.
Autor je novinář deníku Il Manifesto.