Zatím nepravomocný rozsudek smrti nad více než pěti stovkami účastníků loňských násilných protirežimních protestů v hornoegyptském městě Minjá vyvolal rozhořčení a šok nejen mezi mnoha Egypťany, ale i ve zbytku světa. Abul Alí Hámí adDín, komentátor deníku alQuds alarabí, věnoval této události článek s názvem Poprava lidu a krádež snu o revoluci. Objevil se ve vydání z 27. března. Jeho autor tři dny po krutém justičním verdiktu napsal, že se jedná o začátek nové éry represe vůči odpůrcům režimu vzešlého z vojenského puče proti legitimně zvolenému prezidentovi a předákovi muslimského bratrstva Muhammadu Mursímu. Podle autora článku tisíce Egypťanů, kteří s tímto pučem nesouhlasili, čelí nejrůznější šikaně či dokonce násilí. Když pomineme nejkrutější projevy represí, jako bylo násilné a krvavé potlačení demonstrací Mursího příznivců loni v létě, je až zarážející, kolik lidí muselo opustit svá zaměstnání či studium na univerzitách. Celý svět byl ostatně také svědkem zavírání opozičních sdělovacích prostředků a zatýkání novinářů. Abul Alí Hámí adDín soudí, že současní egyptští vůdci jsou plně zodpovědní za řadu zločinů proti lidskosti a měli by být souzeni Mezinárodním trestním soudem. Důvodem tohoto zavrženíhodného počínání je podle komentátora skutečnost, že strůjci vojenského puče v čele s generálem asSísím neočekávali tak silnou reakci svých odpůrců – zdaleka nejen Muslimských bratrů, ale i řady dalších obhájců ústavního pořádku. Podle autora je každopádně nutné setrvat u mírumilovné formy odporu. Existuje pro to několik důvodů. Hlavním je to, že násilí proti vojenské mašinerii má velmi malou šanci na reálný úspěch, zejména ve srovnání s pokojnou formou protestu, při níž opozice čerpá svou sílu z morální převahy. Důležité je i to, že násilný odpor by současní vládci pouze použili ve svůj prospěch – mohli by se vydávat za civilizované bojovníky proti terorismu, podobně jako Bašár Asad či v devadesátých letech alžírská vláda. Egyptská opozice se tedy nesmí soustředit primárně na opětovné získání moci, ale na obhajobu principů lidských práv a demokracie.
Jeden z komentátorů egyptského listu alAhrám, publicista Ahmad alTunsí, se rozhodl zkoumat fenomén nastupujícího vůdce, maršála Abdulfatáha asSísího, za pomoci teorie Maxe Webera o charismatických vůdcích, popsané zejména v jeho díle Protestantská etika a duch kapitalismu. V článku z 26. března, nazvaném Egyptský charismatický vůdce, alTunsí tvrdí, že bývalý ministr obrany a pravděpodobný příští egyptský prezident asSísí je právě takovým „charismatickým vůdcem“, což dokládá i značně polarizovaný přístup k jeho osobnosti – jedněmi je vášnivě uctíván, jinými upřímně nenáviděn. Fenomén asSísí je přitom poměrně nedávný. Pro většinu Egypťanů se stal známou osobností až ve chvíli, kdy se postavil do čela puče proti islamistickému prezidentovi Muhammadu Mursímu. Přinejmenším část asSísího charismatu je zřejmě charismatem egyptské armády coby instituce. Ta se podle řady průzkumů těšila vysoké oblibě po celou dobu revoluce. V březnu 2013, ještě před vojenským převratem, měla armáda údajně podporu 73 procent Egypťanů. Autor ovšem zároveň uvádí, že početní jsou i principiální odpůrci jakékoli politické role armády, zejména mladí aktivisté. Tyto odpůrce obviňuje, že svou radikální opozicí vůči armádě prakticky znemožnili dialog a rozhodně nijak nepřispěli k názorové pluralitě. AlTunsí následně dochází k závěru, že asSísího popularita a charisma vycházejí z jeho vůdčí role při odstranění islamistické vlády, přičemž byl většinou obyvatel vnímán jako zachránce. To je plně v souladu s předpoklady formulovanými Weberem a dále rozpracovanými například americkým politologem Davidem Martinem. Podle obou teoretiků se charisma vůdců rodí většinou za mimořádných situací, převážně v době velkých politických krizí. AsSísímu pomohlo i srovnání se současnou anarchií, do které se propadly Libye či Sýrie. Navíc splňuje i další kritérium charismatického vůdce coby nositele historického poslání – v případě asSísího je tímto posláním stabilizace a obnovení moci Egypta. Nepříliš překvapivě autor uzavírá svůj text tvrzením, že v maršálovi asSísím našel Egypt vůdce vyhovujícího všem požadovaným kritériím a jeho odpůrcům nezbývá než tento fakt přijmout.
Události na Ukrajině v posledních týdnech přinejmenším mediálně zastínily vleklý konflikt v Sýrii. Ten ovšem dominoval agendě posledního summitu Ligy arabských států, který se konal v Kuvajtu. V panarabském deníku AšŠark alawsat z 30. března se tomuto tématu v komentáři s názvem Syrská revoluce, kudy dál? věnoval syrský novinář a člen opoziční Syrské národní koalice Fájiz Sará. Autor referoval především o vystoupení opozičního syrského vůdce Ahmada Džarby. Ten uvedl, že Sýrie a její lid čelí komplotu ze strany Íránu a jeho stoupenců v regionu a že jde dokonce o součást širšího úsilí o podmanění celého arabského národa. Džarba se ovšem ostře vymezil i proti radikálně islamistickým milicím napojeným na alKáidu. Opoziční předák pak učinil několik, podle autora komentáře bohužel spíše marných nabídek svým arabským partnerům. Vyzval je, aby se připojili k téměř osamocenému boji syrské opozice proti barbarskému Asadovu režimu a aby aspoň symbolicky uznali Syrskou národní koalici za jediného legitimního reprezentanta syrského lidu. Sará ve svém komentáři konstatoval důležitost tohoto vzkazu. Zároveň však podotkl, že syrská otázka arabský národ a jeho vůdce rozhodně nesjednocuje. Naopak, pravděpodobně budeme svědky pokračujícího rozkolu, vyvolaného právě syrskou otázkou.