Saúdskoarabský deník vycházející v Londýně alHaját shrnul 3. dubna reakce arabských států na rámcovou dohodu šesti světových mocností a Íránu o tamním jaderném programu. Výměnou za zrušení ekonomických sankcí Írán slíbil utlumení programu a zpřístupnění svých jaderných zařízení. V západním mediálním diskursu bývá otázka významu íránského jaderného programu zúžena na problém bezpečnosti Izraele. Stejně – či dokonce ještě více – odhodlanými odpůrci perských jaderných ambicí jsou arabské sunnitské státy. Jejich nervozita je o to větší, že na rozdíl od Izraele nedisponují jaderným deterentem. Podobně jako Izrael tak vnímají výše zmíněnou dohodu jako ústupek Íránu, a navíc se obávají, že posílí Írán i ekonomicky a politicky, což potenciálně prohloubí destabilizaci regionu. Znepokojivá je i myšlenka, že Írán by se mohl v delším horizontu stát partnerem USA a dalších západních států na úkor dnešních tradičních spojenců v Perském zálivu i jinde. Americký prezident Barack Obama ujišťoval své spojence v Perském zálivu, že americké závazky vůči nim trvají. Je však zjevné, že zdejší vládci chápou dohodu s Íránem jako projev slabosti. Teherán se sice mohl dočasně vzdát jaderného programu, pokračuje však ve své politice podpory rozvratným šíitským hnutím se zjevným cílem stát se regionálním hegemonem. Rostoucí obavy z vlivu Íránu přispěly k nebývalé akceschopnosti arabských zemí, které přijaly plán na vybudování společné vojenské jednotky. Nedávno se Saúdská Arábie postavila do čela vojenské operace v Jemenu, jež má zpacifikovat tamní šíitské rebely, považované za prodlouženou ruku Íránu.
Radikální postup nového saúdskoarabského krále v Jemenu vyzdvihuje šéfredaktor deníku ašSark alawsat Salmán adDosarí v komentáři s názvem Rozhodující nabídka krále Salmána ze dne 30. března. Podle něj je zásadní si uvědomit, že od založení království v roce 1933 až do dnešních dnů je saúdská zahraniční politika prokazatelně mírumilovná. I v tomto případě se král Salmán k razantnímu kroku odhodlal až po vyčerpání všech dalších možností. Cílem operace přitom není nezbytně eliminace šíitského ozbrojeného hnutí takzvaných Húthíů, ale obnovení politického dialogu a návrat legitimně zvolené vlády. Míč je tedy podle autora komentáře jednoznačně na straně Húthíů. Málokterá strana ozbrojeného konfliktu je v tak komfortní pozici, že může kdykoliv bez problémů ukončit boje – jen na základě vlastního rozhodnutí. Problém je ovšem, že hnutí nejedná samo za sebe, ale je řízeno z Teheránu. Je to pokračování dlouhé tradice, jíž založil íránský vůdce Chomejní na začátku osmdesátých let. Do té doby tradičně klidné soužití šíitů a sunnitů v Jemenu i jinde na Blízkém východě bylo nahrazeno sektářskými sváry, živenými velmocenskými ambicemi Íránců. „Kamkoliv se v našem regionu podíváte, za každým problémem stojí Teherán,“ píše adDosarí. Právě z tohoto důvodu bude saúdská intervence v Jemenu v historii zapsána jako přelomový moment, kdy se arabský národ rozhodně postavil za své zájmy.
I v Egyptě, který se tradičně sám považuje za vůdčí zemi arabského světa, je patrná nervozita z možného sbližování Íránu se Západem. Aktuální situaci vzájemných vztahů mezi Káhirou a Washingtonem analyzuje Muhammad alMinšáwí na stránkách deníku alAhrám. V komentáři nazvaném Rozměr egyptsko-amerického rozkolu ze 4. března tvrdí, že přestože jsou vzájemné nadstandardní vztahy v jednoznačném zájmu obou zemí, během uplynulých osmnácti měsíců na nich ulpěla řada šrámů, které bude velmi obtížné překonat. Zatímco Washington po svržení prezidenta Mursího vytrvale kritizoval demokratický deficit a porušování lidských práv v Egyptě, nové vedení v Káhiře začalo rozvíjet vztahy s dalšími potenciálními partnery včetně Ruska a Číny. Mimo jiné se snaží dát najevo, že si dokáže představit svou budoucnost bez spolupráce s USA. Jedná se však spíše o přání než o realitu, protože egyptská armáda, a tedy i vládnoucí režim, se dlouhodobě bez americké vojenské asistence neobejde. Bílý dům navíc nedávno uštědřil egyptskému prezidentovi Sísímu diplomatické ponížení, když smetl ze stolu jeho návrh na vytvoření koalice s mandátem OSN, která by vojensky zasáhla proti bojovníkům Islámského státu v Libyi. Spor se vede i o postavení Muslimského bratrstva, které by podle Američanů mělo být zapojeno do legálního politického systému. Prezident Sísí totiž na démonizaci Muslimských bratrů postavil svůj politický program. Podle autora komentáře je ovšem obnovení spolupráce nezbytné, byť nelze čekat, že by k tomu mohlo dojít v nejbližší době.
Úvodník palestinského listu alQuds z 20. března 2015 se v nadpise ptá: „Co teď, když Netanjahu odhalil své záměry?“ Myslí se tím prohlášení staronového izraelského premiéra Benjamina Netanjahua, který těsně před nedávnými parlamentními volbami slíbil voličům, že pokud bude znovu zvolen, během jeho mandátu samostatný palestinský stát nevznikne. Manévr, který mu dost možná dopomohl k těsnému vítězství, celkem pochopitelně rozohnil Palestince i zahraniční partnery Izraele. Autor článku ho však paradoxně uvítal jako tolik potřebný důkaz o skutečných záměrech Izraele, jenž již několik dekád pokračuje v úspěšné strategii, kdy na jedné straně okupuje palestinská území a buduje zde židovská sídliště a na druhé straně přesvědčuje mezinárodní společenství, že dělá vše pro dosažení mírové dohody s Palestinci. Ti se marně snaží na tuto skutečnost upozornit a trpělivě snášejí důkazy, že Izrael porušuje nejen mezinárodní právo, ale i své vlastní sliby. Bylo by velmi špatné, varuje deník alQuds, pokud by nedávné Netanjahuovo prohlášení zůstalo nepovšimnuto. Západní státy i celé mezinárodní společenství by si konečně měly uvědomit, jaké jsou skutečné cíle Izraele, a použít veškeré dostupné prostředky na podporu mírového procesu.