„Projekt 100 vznikal v roce 1995 v situaci, která se zásadně lišila od té dnešní – v distribuci neexistovala alternativa artových a klasických filmů a koncept Projektu 100 přinášel zásadní filmy v kombinaci klasických a nových snímků. V devadesátých letech neexistoval trh s DVD, legální ani nelegální stahování filmů z internetu a ze strany diváků stále panoval velký hlad po klasických a artových filmech. Na počátku stál nikdy nenaplněný a nenaplnitelný soubor kanonických filmů, které měly být postupně uváděny do distribuce.“ Prohlášení, které najdeme na webových stránkách Projektu 100, vystihuje současnou pozici distribučního seriálu, jenž letos dospěl přesně do osmnáctého ročníku. Projekt 100 je produktem zcela jiného distribučního prostředí s odlišně definovanými potřebami a kritérii úspěšnosti. Přehlédnout bychom ale neměli ani fakt, že aktuální ročník zastaralost celé koncepce nijak neřeší. Jedinou změnou je, že přehlídka přinese méně filmů, které nebudou uvedeny zároveň, ale každý v jiném termínu. V lednu se pod hlavičkou „americká klasika“ dočkáme West Side Story (1961), v březnu coby „evropské klasiky“ Kaurismäkiho Bohémského života (La Vie de bohème, 1992), v květnu v rubrice „kultovní filmy 90. let“ Trainspottingu (1996) a v červenci ročník uzavře „česká klasika“ Sedmikrásky (1966).
Problém totiž zjevně není v tom, že by bezprostředně předcházející ročníky přinášely příliš mnoho filmů koncentrovaných do jediného premiérového dne. Spíš jde o to, že zatímco dejme tomu v roce 1996 nebylo u nás úplně snadné vidět Rusellův muzikál Tommy (1975), natož v kině, dnes je možné si jej koupit za relativně nízkou cenu v trafice a v dobré digitální kvalitě na DVD. Ale nejde jen o dostupnost a obrazovou kvalitu, v níž můžeme dnes kanonická díla konzumovat. Daleko hlubší problém může být se samotnou myšlenkou filmového kánonu. Jednak se můžeme ptát, jaký má dnes smysl uvádět „klasická díla“ do širší distribuce, a ne třeba jen v podobě jednotlivých projekcí (jako např. projekt Minifest společnosti Aerofilms, který loni uvedl ve vybraných kinech klasické filmy v digitální HD kvalitě) nebo v širším kontextu tematických retrospektiv. Méně praktickou, ale přemýšlivější otázku lze položit samotnému statusu filmové klasiky. Co a jakým právem můžeme dnes považovat za klasiku? Podle čeho určíme, co z kinematografie dejme tomu padesátých let zaslouží opakované připomínání a co je naproti tomu odsouzeno propadnout se do obskurity? Dá se vůbec něco označit za klasiku jako takovou, bez poukazu k nějakému partikulárnímu kontextu, v němž se to klasikou stává?
Necitlivost vůči těmto diskutabilním tématům provází celou historii Projektu 100, pro nějž nebyl problém v jediném ročníku uvádět tak rozdílné filmy jako Radokovu Dalekou cestu (1949), Kusturicův Dům k pověšení (Dom za vesanje, 1988) a Zemeckisovu Falešnou hru s králíkem Rogerem (Who Framed Roger Rabbit, 1988). Každý z těchto filmů nepochybně lze označit za svého druhu filmovou klasiku, ovšem pokaždé ve zcela jiném kontextu. Projekt 100 tak od počátku byl jakýmsi katalogem různě chápaných klasik, což není příliš šťastná koncepce, protože významu určitého titulu je nejlépe rozumět právě z kontextu, v němž je nějak významný. O něco podobného se snad pokusil loňský ročník, který se snažil předvést různé podoby noiru, ale podařilo se mu i tak fatálně selhat, protože Hawksův Hluboký spánek (The Big Sleep, 1946), Kaurismäkiho Najal jsem si vraha (I Hired a Contract Killer, 1990) a Tarrův Muž z Londýna (A London férfi, 2007) sice všechny mají nepochybně vztah k noiru, ale těžko je lze označit za rozvíjení jedné žánrové tradice, ba dokonce není snadné mezi nimi nacházet vůbec nějaké souvislosti. Ostatně stejné nepochopení toho, že klasika není jen záležitostí konsensu, ale také kontextu, je příznačné i pro nedávný projekt Kánonu filmu od iniciátora Projektu 100 Jiřího Králíka, který v A2 loni kritizoval David Čeněk (Vzdušný zámek filmové výchovy, č. 4/2011).
Projekt 100 tak rok od roku stále více postrádá charakter události. Zatímco dřív znamenal v podstatě vychrlení určitého počtu premiér v jednom termínu (vedle „klasik“ totiž jeho program zahrnoval i několik novinek z festivalového okruhu), dnes už slouží v podstatě jako zastřešení úmyslu distributorů občas uvést do kin nějaký starší film. Ani na tom by nemuselo být nic špatného a najdou se jistě lidé, kteří do kina rádi vyrazí na West Side Story nebo Trainspotting. Přesto se uvedení snímků dá stěží označit za významnou událost, protože oba jsou i u nás notoricky známé a jedinou přidanou hodnotou tu je možnost vidět je na velkém plátně. Neobyčejně houževnatá tradice Projektu 100 tak letos spíš pokračuje ve své stagnaci, než že by poučeně reflektovala změněné distribuční podmínky.