Slovenská animovaná tvorba dnes čelí podobným problémům jako ta česká. Potíže s produkcí a financováním, ale i těžkosti distribuční se však našim sousedům daří řešit o něco elegantněji.
Animovaný film patří dodnes k nejopěvovanějším kulturním tradicím bývalého Československa. Doma i v zahraničí se díla Jiřího Trnky, Jana Švankmajera či Jiřího Barty stále těší velkému diváckému i kritickému obdivu. Navázat na tyto klasiky i bohatou a různorodou autorskou tvorbu předlistopadové éry není jednoduché. Centralizovaný systém velkých studií, zaštítěný kontinuální státní podporou, nahradila v devadesátých letech malá soukromá animační studia a vynořila se i nutnost finančně zajistit výrobu animovaného filmu z více zdrojů najednou. V České republice se autorská krátkometrážní animace přesunula výrazně na kulturní okraj a se svými diváky komunikuje především skrze každoroční festivaly, jako je Anifest, Anifilm či PAF Olomouc.
Podobným distribučním i jiným problémům byla po roce 1989 vystavena i slovenská animace, navazující na tamní předrevoluční klasiky Viktora Kubala, Jaroslavu Havettovou či Františka Jurišiče. Pro mladé tvůrce najednou bylo také mnohem těžší prosadit se s debuty a především pokračovat v autorské tvorbě i po odchodu ze školního prostředí. Přes tyto potíže a navzdory kvantitativně menšímu publiku i nižšímu počtu každoročních absolventů animované tvorby se nemohu ubránit dojmu, že slovenská autorská animace se v porovnání s tou českou naučila v současných vodách plavat o něco lépe.
Homo Felix
Začněme od osvěty a propagace animace. Od roku 2010 vychází na Slovensku v půlročním intervalu časopis Homo Felix (pojmenovaný po slavné kreslené postavičce kocoura Felixe), věnující se výhradně animované tvorbě, slovenské i zahraniční, současné i klasické. Na zhruba sedmdesáti barevných stranách se čtenáři mohou seznámit s odbornými teoretickými texty, recenzemi nejnovějších titulů i animovanými díly aktuálně ve výrobě. Časopis tak aspoň částečně vyplňuje komunikační propast mezi diváky a animovanými filmy, kterou v úplně prvním editorialu Homo Felixe trefně vystihuje šéfredaktorka Ivana Laučíková: „Nezainteresovanému člověku by se mohlo zdát, že na Slovensku neexistuje současná animovaná tvorba…Animovaný film na Slovensku ale přesto žije. Má jen jiné podoby a vzhledem k distribučním standardům se velmi těžko dostává k divákovi.“ O to podstatnější je však za těchto náročných tvůrčích podmínek role podobných periodik jako Homo Felix. V Česku není situace o moc příznivější, podobně specializované médium zde však neexistuje.
Neméně důležitou událostí je i každoroční festival animovaného filmu Fest Anča, odehrávající se během několika letních dnů v Žilině. Akce nabízí kromě tradiční mezinárodní soutěže a projekcí filmů také debaty a workshopy s domácími autory, přednášky i různorodá propojení animace s dalšími oblastmi umění, jako je hudba, výtvarné umění nebo performance (viz populární soutěž v živé improvizaci k náhodně vybraným animovaným filmům „animation karaoke battle“). Fest Anča tak často upozorňuje právě na ty „jiné podoby“ současné animace, jež v editorialu Homo Felixe zmiňuje Ivana Laučíková. Není tedy náhodou, že spolupracuje i s českým festivalem PAF Olomouc, který je mu v tomto ohledu podobný.
Bačové a ovce
Zajímavé věci se na však na slovenské animační scéně dějí i přímo v aktuální tvorbě, kde momentálně vzniká hned několik projektů, jejichž české protějšky bychom hledali jen stěží. Jedním z nich jsou první pokusy o animovanou sitkomovou tvorbu pro dospělé ve stylu Simpsonových a podobných seriálů, jež reflektují současnost. První odvážný pokus Andreje Kolenčíka Luníček a Perešníček (premiéra květen 2011), vyjadřující se neotřelým způsobem k fenoménu slovenských zbohatlíků, korupci i k romským osadám, po natočení pilotní epizody ztroskotává na financích a dohodě s některou z televizí. V současnosti je ovšem už ve výrobě další podobně cílený animovaný seriál, Lokal TV režiséra Jakuba Kronera. Jednotlivé epizody volně navazují na starší videa z YouTube, jež ztvárňují příběhy svérázné romské postavičky Pišty Lakatoše. Sérii začíná vysílat soukromá televize JOJ, která se tak jako první stanice na Slovensku i v Česku odhodlala vykročit ze zažitého schématu televizní animace cílené výhradně na děti. Za podobně novátorský počin by se dal označit i projekt Jaroslava Barana Ovce.sk (premiéra říjen 2009), ve kterém se animace dává do služeb vzdělávání a neziskových organizací. Seznamuje dětské publikum skrze sérii kreslených epizod s nástrahami internetu, sociálních sítí a ochrany soukromí obecně. Cyklus se snaží dotknout i slovenské minulosti a folkloru, jelikož vybraný problém je vždy představen na jednoduchém vtipném příběhu bači a jeho ovcí.
K slovenské historii se však mnohem důkladněji a erudovaněji vyjadřuje momentálně vznikající nevšední projekt Slovenského národního muzea a Filmové a televizní fakulty VŠMU v Bratislavě. Studenti se stali součástí animačních týmů zkušených autorů, jako jsou např. Katarína Kerekešová, Ivana Šebestová, Boris Šima, Michal Struss, Vanda Raýmanová a další. Společně připravili celkem čtyři krátké animované filmy z různých období slovenských dějin, aby tak zpestřili stálou expozici muzea. Hlavní myšlenkou projektu je tedy ukázat dětem, že historie nemusí být nudná a dnešnímu životu vzdálená. Podobně jako v případě Ovcí.sk tu animace slouží jako jakýsi most mezi dětským divákem a poučnými informacemi, nenápadně schovanými za kresbami a vtípky.
V dobrých ženských rukou
Co ale drží slovenskou animaci nad vodou a připomíná divákům, že stále žije, je kvalitní autorská tvorba. Katarína Kerekešová loni po pěti letech dokončila šestadvacetiminutovou loutkovou operu Kamene. Náročný a nejen po výtvarné stránce originální snímek upomíná na československou tradici loutkových filmů s hlubšími přesahy pro dospělé publikum (v českém prostředí lze jako jeden z mála podobných současných snímků zmínit Světlonoše Václava Švankmajera z roku 2005). Vedle Kamenů jsou mezinárodně oceňované rovněž například snímky Ivany Šebestové Štyri (2007), O ponožkách a láske (2008) Michaely Čopíkové či Viliam (2009) Veroniky Obertové. Dvě posledně jmenované autorky dokonce společně založily produkční značku OvéPictures, pod kterou loni představily první film Dust and Glitter. Snímek Štyri zase vznikl pod křídly produkční společnosti FeelMe Film, vedené již zmíněnou Ivanou Laučíkovou, která se zaměřuje především na autorskou animovanou tvorbu.
Zdá se tedy, s trochou nadsázky, že slovenská animace je v dobrých ženských rukou a že se dokázala v náročných polistopadových finančních i distribučních změnách dát v mezích možností dohromady. Samozřejmě ještě zdaleka není v ideální pozici. Přinejmenším je ale sympatické, že se slovenští autoři, producenti i teoretici nebojí zkoušet nové cesty, snaží se maximalně využívat daného potenciálu a v neposlední řadě neztrácejí jisté „obrozenecké“ nadšení. Možná by se zástupci českého animačního prostředí od nich mohli leccos přiučit.
Autorka je filmová publicistka.