Komentátor deníku aš-Šark al-awsat Uthmán Mirghání se v článku s názvem Ztracený koncept tolerance ze dne 19. září vyjádřil k dění kolem kontroverzního filmu Nevinnost muslimů. Věnoval se zejména reakcím svých souvěrců, jejichž formu nelze údajně ničím ospravedlnit. Nejen že se hněv vůbec nezaměřil na skutečné tvůrce filmu, ale navíc jim de facto pomohl. Násilné útoky na ambasády a diplomaty výborně posloužily jak autorům filmu, tak všem extremistům, kteří přiživují nenávist mezi islámem a dalšími náboženstvími. Cílem filmu přitom jednoznačně byla právě jen provokace. Jeho kvalita je podle autora naprosto ubohá. Tvůrci se ho asi i proto marně snažili šířit v kinosálech a v televizních stanicích. Až po několika měsících je napadlo čtrnáctiminutový sestřih z filmu nadabovat do arabštiny a zveřejnit na internetu. Autor považuje za důležité připomenout, že za natočením Nevinnosti muslimů stála skupina radikálních egyptských koptských křesťanů žijících v exilu, kteří se dlouhodobě snaží rozpoutat napětí mezi muslimy a křesťany v Egyptě. Dříve například vznesli požadavek nezávislého Koptského státu a dožadovali se zahraniční vojenské intervence na ochranu před muslimy. Vedli také kampaň proti zesnulému papeži egyptských koptů Šenúdovi a celé koptské církvi, protože jim připadala málo radikální a příliš vstřícná vůči muslimům. Většina Koptů se od těchto radikálů distancovala. Ti však našli spojence v západních protimuslimských aktivistech. Není tedy divu, že americký pastor Terry Jones, který proslul veřejným pálením Koránu a předstíraným soudním procesem s prorokem Muhammadem, se na filmu Nevinnost muslimů osobně podílel. Geert Wilders, holandský pravicový politik a autor protiislámského filmu Fitna, zase zveřejnil snímek na svých webových stránkách. Uthmán Mirghání se domnívá, že právě tito lidé, podobně jako radikální Koptové, mohou dosáhnout svého cíle pouze pomocí rozdmýchávání nenávisti, o což se také usilovně snaží. Konání těchto šílenců již několikrát podle autora dostalo americkou administrativu do svízelné situace. Rozvášněné muslimské davy ji začnou obvykle obviňovat i přesto, že s islamofobními aktivitami nemá nic společného. Její pokusy o omluvu jsou pak většinou přehlušeny vřavou nesnášenlivců na obou stranách, jež je ochotně zveličována sdělovacími prostředky. Komentátor dochází k závěru, že muslimové by se tedy neměli spoléhat na to, že provokace radikálních islamofobů zarazí někdo jiný, a měli by sami vyrazit do protiútoku. Tím však nemá být žádné násilné běsnění, ale intelektuální konfrontace, osvěta, snaha o mezináboženský dialog, podpora tolerance a boje proti extremistům všeho druhu. V závěru Uthmán Mirghání nabádá, že zejména muslimové žijící v diaspoře si mohou vzít příklad z židovských organizací, které například ve Spojených státech velmi efektivně obhajují zájmy svých souvěrců.
O kultivovanou odpověď na provokativní film se řada arabských intelektuálů skutečně pokusila. Poněkud svérázně zareagoval egyptský literární týdeník Achbár al-adab. Zprávu o tom následně přinesl Husám Ítání v deníku al-Ahrám. Egyptský týdeník totiž na své obálce publikoval fotografii Karla Marxe s jeho údajným citátem: „Svým poselstvím Prorok zahájil období světla, vědy a poznání. Jeho vyjádření a činy zasluhují zkoumání vědeckým způsobem. Jeho učení bylo zjevením, tudíž měnilo všechna minulá proroctví. Každý se zdravým rozumem musí uznat jeho poselství a to, že byl prorokem Božím na zemi.“ Článek vzbudil v Egyptě vlnu negativních reakcí. Jak napsal Husám Ítání, těžko si lze představit méně pravděpodobného autora takového citátu. Marxův negativní vztah k náboženství je všeobecně známý. Jako agnostik k němu přistupoval spíše coby k nástroji sociálního útlaku, což potvrzuje jeho slavný citát o „opiu národů“. Kromě toho, že Marx napsal pár článků o libanonských nepokojích v roce 1860 a jednou se léčil v Alžírsku, muslimskému a arabskému světu se nikdy nevěnoval. Výjimkou je fakt, že přátelé mu pro tmavou pleť přezdívali Maur. Husám Itání píše, že intelektuální boj pomocí falešných citátů je rozhodně velmi špatnou cestou. Dříve se k této praxi uchylovali venkovští šejchové a v současné době populární kazatelé v satelitních televizích, kteří se za každou cenu snaží potvrdit nadřazenost svého náboženství. Tento přístup odhaluje velmi nízkou kvalitu egyptské žurnalistiky. A co je horší – tato zbraň se může obrátit právě proti těm, kdo s ní nezodpovědně zacházejí.
Syrská státní tisková agentura Sana zveřejnila dne 12. září zprávu o tom, že česká velvyslankyně v Sýrii Eva Filipi převzala pamětní plaketu od Sdružení mladých damašských dobrovolníků – prorežimní mládežnické organizace. Předání plakety bylo součástí demonstrace, která se konala před českou ambasádou. Během ní několik desítek demonstrantů s českými a syrskými vlajkami děkovalo českému lidu za podporu Sýrii během krize způsobené zahraniční konspirací proti režimu. Účastníci akce rovněž provolávali slávu prezidentu Bašáru Asadovi a syrským ozbrojeným silám. Podobné demonstrace dříve sdružení uspořádalo i před zastupitelskými úřady Ruska či Číny. Svůj vděk České republice vysvětlilo na svém facebookovém profilu, kde uvítalo údajné citáty Evy Filipi, jež se nechala slyšet, že evropské státy se svým proopozičním postojem dopouštějí chyby a že televizní stanice al-Džazíra mylně informuje o dění v zemi. Zpráva o demonstraci byla doplněna fotografiemi, na kterých česká velvyslankyně v přátelské atmosféře přebírá od zástupců sdružení pamětní plaketu. Události si povšimly i některé české sdělovací prostředky.