O studentech se v Česku traduje, že na podzim roku 1989 udělali revoluci, když z ulice svrhli režim a s květinami v rukou nám přinesli svobodu. Jde o hezký mýtus, jenž však přehlíží, že sametová revoluce byla především reakcí na dění v okolních státech, bez něhož bychom – a s námi i studenti – čekali na změnu marně. Dlouho jsme pak o studentských vůdcích neslyšeli jinak než v souvislostech s jejich politickým angažmá. Studentské hnutí v podstatě přestalo existovat nebo se aspoň veřejně projevovat. Jedno dějinné vítězství tak paralyzovalo emancipační náboj akademické půdy, jedna zdánlivě absolutní výhra odvedla pozornost od řady důležitých dílčích bojů, které jsou tradiční agendou studentstva všude jinde.
Zatímco v Evropě se začaly v první polovině devadesátých let vést boje proti hrozícímu školnému, u nás se zdálo, že studenti proti školnému nic nenamítají. I dnes stále platí, že základní požadavek studia zdarma, u nějž by kritika vysokoškolských reforem měla logicky začínat, studenty spíše rozděluje, a tak se jasné artikulaci tohoto požadavku raději strategicky vyhýbají. Soulad panuje hlavně v tom, že ministr Josef Dobeš je špatný ministr.
V letech po tzv. sametové revoluci splývalo vítězství demokracie s vítězstvím trhu a do role jeho nejbojovnějších zastánců se pasovali právě studenti, zdůrazňující tak diskontinuitu s generací svých rodičů. Trvalo pár let, než se probrali a začali léčbu Klausem, již si sami dobrovolně naordinovali, považovat za ošklivou nemoc jinak z podstaty zdravého systému. Z jejich úst tehdy znělo: „Děkujeme, odejděte.“ Pro samotné vysoké školy ale platilo, že už je dobojováno, a hlavně: politika na vysoké školy nepatří. Organizovaný odpor proti čemukoli ale univerzity i nadále míjel. Změna přišla až s boloňským procesem a Bílou knihou, která vyprovokovala (zatím jen marginální) část studentů k založení iniciativy Vzdělání není zboží. Její předvídavost se potvrzuje dnes, kdy se zdá, že studenti začínají chápat důležitost vzdělání nezávislého na trhu. Protestní potenciál se tak zdráhavě začíná vracet na půdu, kam vždy patřil, ale kde byl dlouhou dobu zesměšňován těmi, kteří by měli být jeho přirozenými nositeli.
Dnešní studentští aktivisté to mají skutečně těžké. Musejí takticky lavírovat mezi tím, o čem jsou v skrytu duše přesvědčeni, a tím, co si mohou dovolit nahlas říci, aniž by riskovali, že ztratí vratkou podporu masy kolegů, která je nucena v hledání nesouhlasu s chystanými vysokoškolskými reformami zároveň reflektovat vlastní selhání v podobě odevzdaných voličských hlasů stranám dnešní koalice. Za těchto okolností je jistě třeba vítat, že se u nás vůbec něco děje, jakkoli se zvolená kompromisní forma protestů tolik liší od postupu studentů v ostatních evropských státech. To ale neznamená, že jsou studenti nekritizovatelní. Český týden neklidu opravdu v mnohém připomíná spíše týden otevřených dveří, a ostře tak kontrastuje s velice efektivními okupačními stávkami, které patřily k postupu studentů nejen v roce 1968, ale i v posledních letech. Jako by sametový stín revolucionářů z roku 1989 i dnes ovlivňoval dění a připomínal, že proti současnému systému se nebojuje, neboť umožňuje dialog a vybízí k hledání kompromisů. Otěže protestů navíc drží pevně v rukou akademická hierarchie, která hájí především své stavovské zájmy. Například školné by mnozí z nich rádi vybírali také.
Stávky, zvláště ty okupační, mají u nás špatný zvuk. Odkazují k antiautoritářskému přístupu, jenž z pozic přímé demokracie obchází akademický establishment a z obsazených fakult vytváří skutečné dočasné autonomní zóny, v nichž má každý právo jednoho hlasu. Což se především členům univerzitní hierarchie nemůže líbit. Příkladem budiž univerzita v Hradci Králové, kde se aktivity českého studentského hnutí vymkly z kloubů ustálených pořádků a vzniklo Hradecké Studentské Hnutí 2012 (HKSH2012). To se rozhodlo pro týdenní otevřenou okupační stávku univerzity po vzoru chorvatských studentů z roku 2009. Zprávy o autonomní, v českém prostředí jedinečné formě protestu vedly až k tomu, že bylo hnutí rozvráceno zevnitř klasickou reakční cestou: na posledním plénu před nadcházející stávkou se spolu s vedením univerzity objevil i početný kompars, za jehož vydatné pomoci byla odhlasována hierarchická struktura iniciativy a okupační stávka odpískána. Exekutivní moc se de facto vrátila do rukou akademických senátů a nastolila se povinnost jednání s rektorem. Původní HKSH2012 přitom vzešlo z prostředí senátů a komunikaci s vedením se nevyhýbalo, pracovalo však na základě rovnosti a přímé demokracie uvnitř vzniklých pracovních skupin.
Akademický establishment ve svém oprávněném boji za autonomii českých vysokých škol tedy, jak se zdá, s autonomním myšlením uvnitř univerzit samotných příliš nepočítá. Iniciativa, která chtěla přeskočit pomalý a rozpačitý rozjezd českého studentského hnutí a možná by posunula vývoj o pěkný kus dál, byla udušena v zárodku. Místo okupace zřejmě Hradec Králové čeká hromadné spaní na fakultách v podobě akce pracovně nazvané „spíme s naší univerzitou“. Tento vývoj tak nabízí otázku pro celý protestní týden – překvapí nás vůbec něčím, anebo se probouzení univerzit symptomaticky obrátí v jejich po(s)tupné uspávání?