Evropští občané jsou konfrontováni s přízraky katastrofy skrze finanční krach, xenofobní regresi a ohrožení Pax Europaea. Jako východisko jsou nabízeny zcela zavádějící možnosti: přijmout silnější formu Evropské unie s širšími pravomocemi a regulací vnitrostátní politiky jednotlivých zemí, anebo hájit parlamentní demokratickou suverenitu v obnovených národních hranicích.
Připomeňme si starý vtip bratrů Marxových, ve kterém Groucho na každodenní otázku „Čaj, nebo kafe?“ odpoví „Ano, prosím!“, a ukáže tak klasické odmítnutí volby – pojem, o němž mluví Slavoj Žižek. Evropané by měli na otázku „Evropa, nebo demokratická suverenita?“ reagovat stejným způsobem a mezi jednotlivými občany a nadnárodními liberálními strukturami Evropské unie hledat zcela nové vztahy. Jen pokud evropská politika znovu obnoví občanskou participaci na nadnárodní úrovni, bude opravdová demokratická suverenita uskutečnitelná.
Sebekritická oddanost
Nadnárodní koordinační orgány zvyšují schopnost národních i místních obyvatelstev udržet si pod tlakem globalizace svoji suverenitu. Současná politická ekonomie globalizace téměř garantuje, že národní státy nedokážou samostatně zajistit důležité priority pro své občany: nejsou schopné řešit a kontrolovat globální finanční systémy, chránit životní prostředí či zachovat sociálně-ekonomickou rovnováhu mezi bohatými a chudými, silnými a slabými, která je nezbytná pro sociální a politickou stabilitu. Demokratické státy jsou nadále suverénní, jen pokud se účastní robustních nadnárodních projektů koordinace a spolupráce. Tradiční národní suverenita je v globalizovaném světě paradoxně neoddělitelná od jeho převodu na zodpovědné zastupitelské nadnárodní orgány.
Autentická demokratická svrchovanost předpokládá vyrovnání s vnitřními exkluzemi, které fungování samotné moderní demokracie zavádí do politiky. Demokratické státy po druhé světové válce uznaly, že členství v daném politickém uspořádání je v jádru kontingentní. Navíc jsme se stali citlivějšími na způsoby, jimiž se každá vnitrostátní národní identita potvrzuje v řadě sociálních vyloučení, kreslením hranic mezi „my“ a „oni“, ať už jde o cizince nebo členy národních menšin, homosexuály nebo dokonce chudé či bezdomovce. Ovšem skutečně demokratický stát má právě ve jménu své demokracie za úkol neustále znovu překreslovat tyto hranice směrem k větší rovnosti a spravedlnosti.
Proces evropské integrace je trvalým vyrovnáváním se s limity a nestabilitou identity i práva. V tomto smyslu je evropský projekt – jako politický subjekt, ale také jako symbolická forma – úsilím o to, co bychom mohli nazvat sebekritickou demokratickou oddaností. Bez ní by demokratická suverenita v současném světě neměla pravý smysl. Jacques Derrida důrazně psal právě o tomto potenciálu Evropy vymyslet se znovu, vystavit svoji identitu všemu „neegocentrickému“, založit ji na otevřenosti k dějinám a principu nevyloučení. To znamená, že volba mezi nadnárodní Evropou či národní demokracií postrádá smysl: Evropa i národní státy se musí demokratizovat, chceme-li vůbec zůstat evropští a demokratičtí.
Falešná alternativa Evropy, nebo demokracie bývá často předkládána v krutější podobě volby mezi nadnárodní technokracií a národním populismem. Tato forma je sama o sobě symptomem „demokratického deficitu“ Evropské unie. Jak často píše Žižek, obrození populismu v Evropě je důkazem iluzivnosti postmoderního zrušení politiky, při němž byla základní ekonomicko-technokratická logika evropské integrace nezpochybnitelným a jediným parametrem, kterým se evropští občané mohou do společnosti zapojit. Z toho plyne, že převládající ideologické vnímání „bruselských byrokratů“, kteří představují ohrožení národní suverenity a našeho „způsobu života“, je chybný start: oba póly této rovnice vylučují prostor pro opravdovou demokratickou politiku, pro svobodnou debatu o základních společenských idejích a hodnotách.
Pozastavená demokracie
Ve středu našeho dilematu je historická nemohoucnost Evropské unie legitimizovat důvody své politické existence. V minulosti se Evropa téměř výhradně spoléhala na to, co sociolog Hauke Brunkhorst nazývá „výstupní legitimitou“. Evropští občané podpořili nadnárodní integraci kvůli tomu, co jim přislíbila a co jim částečně hmatatelně poskytuje: snížení překážek obchodu, jednotný trh, vyšší míru produktivity, možnost svobodně cestovat, větší globální vliv. Praktickým přínosem jsme však nahradili vážnou debatu o politických základech, na nichž Evropa musí v dlouhodobém horizontu pevně stát. Dosáhli jsme koordinovaného systému institucí s otevřenými trhy, ale chybí nám evropské občanstvo: panevropská a nadnárodní veřejná sféra.
Tváří v tvář současné krizi státního dluhu je v některých státech demokracie skutečně pozastavena a téměř zapomenuta je i její role důležitého faktoru při řešení národních a evropských problémů. Itálie a Řecko v poslední době postavily do vedení prozatímní vlády apolitické technokraty (v Itálii se celý kabinet skládá z technických expertů) a parlamentní demokracie je stále častěji omezována administrativním rozhodnutím výjimečného stavu. Úřednické vlády tedy sice uklidnily nervy Evropské centrální banky a mezinárodních finančních trhů, prohloubily však právě tu krizi legitimity, jíž Evropa už dlouho trpí.
Protože se Evropská unie pomalu mění na postdemokratický režim byrokratů a protože jsme depolitizovali politiku, xenofobní, šovinistické, protiimigrační a rasistické myšlení se uchytilo i v tradičně nejprogresivnějších státech. Klíčové porozumění znamená pochopit tyto tendence elitní technokracie a populismu jako navzájem propojené: technokratický sen o čisté postdemokracii, která by oklestila jakékoli politické utkání, a tím i demokratickou sebelegitimitu, je zodpovědný za populistické výbuchy. Čím více se snažíme veřejnou sféru očkovat proti politice, tím více se politika vrací v temnějších, netolerantnějších a násilnějších formách. Nebezpečí nepředstavují „oni“, ale my sami.
Hledání evropského občana
Úkol pro občany je dnes zcela jasný: čelit politické otázce přímo. Éra výstupní legitimity je u konce. Evropa musí hledat nové formy vstupní legitimity, podle níž budeme muset demokraticky – jako občané – předkládat podněty a vize evropské budoucnosti. Právě na tom závisí, zda současnou krizi státního dluhu i krizi naší hlubší demokratické malátnosti překonáme. Vyhlídky na rozsáhlé přerozdělování bohatství přes hranice, které se za režimu ESFS (European System of Financial Supervisors) a objevující se fiskální unie ještě zvýšily, představují příležitost přehodnotit podmínky a význam panevropské sociální spravedlnosti a solidarity. Krize aspoň obnovila naděje, že je evropská politika stále naživu, že debata o tom, jak bude Evropa vypadat, zůstává otevřená. Nicméně i přistoupení k evropskému fiskálnímu kompaktu představuje nebezpečí, pokud nebude prováděno mechanismy široké demokratické diskuse. Byla-li fiskální unie vytvořena za mimořádných ekonomických tlaků pouze hlavami vlád, její legitimita je docela snadno zpochybnitelná.
Jen v případě, že Evropa znovu objeví kulturu občanské participace, bude opravdová demokratická suverenita na jakékoli politické úrovni vůbec možná. Na otázku, jak by se Evropané mohli změnit v evropské občany, si ovšem musíme odpovědět sami. Jisté je, že pokud se nám nepodaří přijmout smysluplné formy občanství a aktivní účasti v rámci nové evropské veřejné sféry, evropský projekt i demokratická suverenita budou ohroženy. Proto musíme rozhodně odmítnout nabízenou falešnou volbu a místo toho ji zcela předefinovat. Není nakonec právě tohle podstatou demokracie?
Autor je doktorand práva a politické filosofie na Yale University.