Internet a čtenauři

Češi se ani v třetím tisíciletí nepřestávají pyšnit titulem jednoho z nejvíce čtoucích národů Evropy a světa vůbec. Přesto se sociologie literatury a vůbec jakákoli vědecká reflexe vyspělé čtenářské kultury donedávna odehrávala pouze váhavými krůčky. Buď v podobě případových studií s příliš malým a kvalitativně neodpovídajícím výběrem zkoumaných, nebo naopak jako součást bádání ohledávajícího společenskou situaci celého národa, pro něž byly praktiky čtení pouze jedním z mnoha sledovaných jevů.

Před pěti lety se vůbec prvním co do množství i složení vzorku čtenářské populace odpovídajícím šetřením pokusil tento stav zvrátit profesor Jiří Trávníček z Ústavu pro českou literaturu. Na svůj průlom navázal v roce 2010 částečným opakováním dotazového balíčku s očekáváním, že časový odstup přinese nové informace. Zatímco minulý výzkum, jehož výsledky shrnovala kniha Čteme? Obyvatelé České republiky a jejich vztah ke knize (2008), se ve své speciální části zaměřoval úžeji na veřejné knihovny a jejich podíl na „výchově“ ke čtení, aktuální díl se specializoval na čtení beletrie coby oblasti čtenářsky nejatraktivnější. Nově také tematizuje sféru internetu – nové médium v „Gutenbergově galaxii“, u něhož se dá předpokládat, že způsoby čtení a knižní průmysl stále znatelněji ovlivňuje.

Čteme? Čteme!

Prezentace nových zjištění se v roce 2011 zhmotnila do knihy Čtenáři a internauti, která ve výsledku míří na široký vzorek recipientů – od poučeného laika přes informovaného žurnalistu či marketingového specialistu až k vědeckému pracovníkovi. Ačkoli v médiích tato forma uspěla, můžeme právě zde zavadit o první problém: ze stylu jazyka i proměnlivé myšlenkové hloubky není zcela zřejmé, jakého čtenáře chce knížka o čtení vlastně oslovit. Akademika odradí polopatická shrnutí za kapitolami, určená spíše těkavému pohledu novináře, žurnalistu zase množství teorií, dat, čísel a grafů, které je nucen prolistovat, aby se v obsahu aspoň částečně zorientoval. Kniha tak balancuje na hranici mezi zprávou z výzkumu a učebnicí.

Podobně jako postrádá celá kniha svého konzumenta, tak i její první části, nazvané Rámce, chybí hledisko konkrétnějšího výběru, a to přesto, že má za úkol definovat výchozí historicko-teoretickou pozici. Trávníček se pokouší definovat beletrii a její místo v celku literatury, popsat internet v kontaktu s literárním prostředím, a tím postavit základy metodologie vlastního výzkumu. Obr však stojí na hliněných nohou.

„Praktické“ reflexi čtenářské zkušenosti ani teorii sociologie literatury se u nás příliš nedaří, jakkoli má sociologie čtení u nás tradici. V současném světovém kontextu této odborné oblasti však může z české produkce bez uzardění obstát pouze kniha Jiřiny Šmejkalové, lakonicky nazvaná Kniha (2000). Už z tohoto jednopoložkového výčtu je zřejmé, že jakýkoli výzkum, který se bude čtenářstvím a knižní kulturou zabývat, bude muset zhodnotit aspoň evropský kontext a vybrat si v něm své pevné a zřetelné místo. Za dobu, kdy byla u nás sociologie nazírána skrz prsty jako buržoazní pavěda, se totiž v oboru leccos změnilo.

Ach, ti internauti

Trávníček se o podobné gesto bezesporu pokouší, ne však promyšleně a důsledně. Drobný příklad za mnohé: etika vědecké práce třeba velí citovat, odkud nebo aspoň z jakého oboru přebírá autor pojem „prosument“ či proč místo něj nevolí termín „produser“, který se užívá pro totéž (pro pojmenování specifického chování internetových uživatelů, kteří jsou zároveň konzumenty i tvůrci internetového obsahu). Proč namísto „netizena“ (internetového občana) volí „internauta“ a proč si naopak pojem „internetového domorodce“ zasloužil uvedení jména svého původce. Etika ovšem nevelí zbůhdarma – v humanitních a sociálních vědách je nanejvýš nutné zacházet se slovy přesně, už proto, že jsou vědcům baňkami a odměrkami, bez nichž experiment nebo pozorování prostě neproběhne správně.

Podobně se lze ptát, proč je v desetistránkové kapitole o „internetech“ vše pohromadě bez ladu a skladu – internetový prodej fyzických výtisků knih, výčet toho, co na síti podle různých, ovšem necitovaných (!) výzkumů nejčastěji čteme, čtečky a elektronické knihy i konkrétní právní případ s naskenovanou „knihovnou“ Googlu. Aby tomu bylo správně rozuměno: smyslem předchozího podrobného výčtu není nachytat autora se staženými kalhotami, ale skutečně se snažit dostát jeho výslovné proklamaci, že se „ocitáme na půdě, kde ne ve všem lze spoléhat na intuitivní soudy“. Čemu jinému ale přičíst autorovy volby, když nám jejich determinace zůstává utajena?

Teoreticko-metodologický díl výzkumné práce by však neměl sloužit jen k tomu, aby se autor pokusil vtěsnat svůj přístup mezi již proběhlá šetření a do již hotových teoretických rámců. Také by měl určit, jakým jazykem a o čem hovořit s respondenty, aby výsledky přinesly něco jiného než jen intuitivně předpokládané závěry typu: čteme knihy, ale trochu méně (2007 – 83 %, 2010 – 79 %), když máme méně peněz, začneme na knihách šetřit (2007 – 71 %, 2010 – 46 %). Také argument, proč je vůbec důležité čtení, a zejména čtení beletrie, zkoumat, se nakonec ztrácí v množství poskládaném podle toho, kam se zrovna otočila korouhvička autorova zájmu – z jakého důvodu třeba na různé sociální podmínky vzniku beletrie v Anglii, Francii a Německu bezprostředně navazuje odstavec o Kantově víře v krásu? Odborník tuší, laik raději přeskočí k názorným barevným grafům.

Tak kolik?

Co se vlastně dozvíme o čtenářích a internautech? Přehledná tabulka sedmi nejdůležitějších údajů vypadá takto: 79 % (počet čtenářů), 46 % (nákup knih), 38 % (veřejné knihovny), 17,3 (průměrný počet přečtených knih za rok), 246 (průměrný počet knih v domácích knihovnách), Michal Viewegh (nejoblíbenější autor), Vejce a já (nejoblíbenější kniha).

Z takové tabulky se možná dobře napíše tisková zpráva nebo se o ní snadno udělá rozhovor. Co ale skutečně nového se z jejího obsahu dozvídáme o podstatě čtenářské tradice v české kultuře, která přes všechny překážky zůstává stále živá? Jednoduše řečeno: spíš než konstatování, že Michal Viewegh je nejoblíbenějším autorem, by bylo zajímavé vědět, kolik takto odpovídající čtenáři četli jeho knih a kterých, nebo jestli na tuto čtenářskou popularitu nemá vliv i aura celebrity – zajišťující, že jde o první jméno, na které si v rychlosti vzpomene i nečtenář, který však chce být, aspoň tazatelem, jako čtenář identifikován. To ovšem standardizovaný dotazník nezjistí.

„Kvalita“ výzkumu, kterou do budoucna autor v předchozí knize sliboval, tedy Čtenářům a internautům citelně chybí. Kvantita – jakkoli čísla a grafy vypadají pěkně – totiž bude mít bez potřebné hloubky stěží nějaký dlouhodobější význam. „Vyznání, postřehy a stesky“, které se nasbírají mimochodem společně s dotazníkem, jen těžko nahradí skutečné rozhovory se čtenáři, podobně jako se „kvalitativně“ odlišuje zážitek ze soustředěného čtení básně od hltavého pročítání aktuálního blogového příspěvku na novinovém serveru, i když obojí „naoko“ vypadá dost podobně.