Literatura bez čtenáře je nesmysl

Čí přítomnost na seznamu navržených na Magnesii Literu vás těší?

Samozřejmě si vážím toho, že jsem nominovaný s lidmi, jako jsou Michal Ajvaz nebo Jiří Kratochvil. Včera na nominačním čtení mě zaujal Josef Moník. Zábavná, chytrá věc. Ostatní autory jsem bohužel zatím nečetl.

Jaký je podle vás obecně smysl literárních cen u nás? Magnesia Litera proklamuje, že má pomáhat zvedat prodejnost kvalitní literatury. Děje se tak?

To jednoznačně. Ocenění funguje jako obrovské zviditelnění daných titulů a podle mě jde o způsob, jakým si literatura může prorazit cestu. Literární a umělecké ceny obecně jsou nesmírně důležité. Ať už se to komu líbí nebo ne, jsou to v podstatě jediné opravdu účinné prostředky, jak dnes upozornit na kvalitní literaturu. Česká kulturní politika je – hodně mírně řečeno – neveselá, zabývat se uměním profesionálně je stále obtížnější, takže by za podobnou podporu měl být člověk vděčný. Literatura samozřejmě nejsou dostihy, s rozhodnutím porot se nikdy neztotožní sto procent lidí, ale o to ve výsledku vůbec nejde. Důležitá je právě ta diskuse kolem, umělecká scéna potřebuje nějakou míru kontroverze, aby neshnila.

Myslíte, že se opravdu zvyšuje čtenost? Nehraje v nárůstu prodeje vítězných titulů roli především fakt, že hlavním partnerem Magnesie je Kanzelsberger, který knihy dá do výlohy?

Tím to samozřejmě do velké míry je. Knihy se v knihkupectví obměňují několikrát denně a člověk, který sem přijde a knihu nezná, po ní sáhne snáz, když je na očích. Je to běžná distribuční praxe, která se k literatuře chtě nechtě váže. Tímhle způsobem se na světlo vytáhnou knihy, které by jinak ležely zahrabané v regálech a skladech. Je to samozřejmě byznys. Nakonec, člověk si dnes knihu může vydat sám a číst ji pak kamarádům po bytech, ale nemyslím si, že je to správná cesta. Kvalitní literatura by měla mít důstojný komunikační kanál. Provoz kolem literatury je pořád ještě krása proti tomu, jak se u nás bojuje při výrobě filmu, to je úplně jiný svět. Spisovatelům naštěstí nikdo neříká: „Tohle tam nedáš, nebo ti to prostě nevydáme.“

Když jste za sbírku Strychnin a jiné básně obdržel Cenu Jiřího Ortena, říkal jste, volně parafrázováno, že vás zavazuje dále psát. Chápali jsme to v privátním slova smyslu. Cítíte ale také nějaký druh zodpovědnosti navenek, ke čtenáři?

Mně bylo tenkrát jednadvacet a byl to hrozný skok. Vyšla knížka a chvíli nato jsem dostal cenu, takže jsem si připadal jak Alenka za zrcadlem, takovou odezvu jsem vůbec nečekal. Pro mě to ale bylo především potvrzení, že mi lidé rozumějí. Strychnin byl soubor dost osobních básní – vzpomínky z dětství, rodinné záležitosti. Bál jsem se, jestli věci, které jsem zde řešil, budou srozumitelné a platné na obecné rovině. Bylo pak až překvapivé, kolik lidí se v nich našlo. Mně vždycky záleželo na čtenáři. Literatura je způsob komunikace. Lidé, kteří tvrdí, že píšou jen pro sebe, že na čtenáře kašlou, a pak obíhají nakladatelství se svými rukopisy, jsou největší žvanilové. Každý zformulovaný text, každé napsané slovo je druh exhibice, exteriorizace, je to zpráva, která touží po svém příjemci. Tady jde všechna romantika stranou. Literatura bez čtenáře je nesmysl.

Řada recenzentů vás tituluje jako zástupce nejmladší generace. Vnímáte ve své tvorbě nějaký generační aspekt, považujete nějaké konkrétní autory za generační souputníky?

To je vtipné, kdosi napsal větu „Marek Šindelka je kritiky považován za zástupce nejmladší generace“ a od té doby se to ve všech recenzích a rozhovorech omílá pořád dokola. Často dokonce přesně v tomto znění, aniž by komukoli vadilo, že konstrukce té věty je úplně nesmyslná. Snažím se představit si tu nesmírnou badatelskou námahu, kterou kritici na takové zjištění vynaložili. Ano, jsem mladý. Za představitele žádné generace se v žádném případě nepovažuji. Mluvím za sebe. Pokud má někdo potřebu vařit kolem toho nějakou kaši, nedá se nic dělat, ale to už není moje věc.

Pociťujete spřízněnost s tvorbou některého konkrétního autora?

Já si z českých autorů nesmírně vážím Milana Kundery a Jáchyma Topola. Oba svým dílem do jisté míry posunuli hranice literatury, představují dva suverénní a zcela odlišné přístupy k práci se slovy. A to naprosto nezávisle na nějakých generačních nebo státních příslušnostech. Mně je úplně jedno, z jakého zázemí literatura vychází, úběžníkem je pro mě pouze text.

Vaše povídky jsou blízké knize Jana Balabána Možná že odcházíme. Hlavně v důrazu na nemožnost překročit vlastní stín, prolomit stereotyp, ale i snahou vztáhnout se k přítomnému světu…

Já mám Balabánovy věci hrozně rád. Především to, že se snaží zachytit přítomnost. Stále vychází spousta knih, které donekonečna tematizují velké problémy dvacátého století, totalitní režimy, světovou válku, reálný socialismus. Stal se z toho takový sadistický marketing. Tyhle věci se dobře píšou, dobře čtou a dobře prodávají. Stačí dát do názvu Hitlerovo nebo Stalinovo jméno a půl bestselleru je na světě. Nejvíce na vině je ale mainstreamový film, který pouze zneužívá dramaturgický potenciál, jejž tyto historické etapy mají. Bere si z nich jen to, co se zrovna hodí, libovolně je převrací a překrucuje. Ani v nejmenším se nesnaží jít k podstatě věci. Válka ve výsledku není děsivá. Na plátně je to skvělá rodinná podívaná. Vlastně tak určité dějinné epochy rozmělňujeme napadrť. Neustálým přežvykováním historie ztrácí sílu, svou reálnou podstatu, stává se z ní mýtus nebo hůř – klišé. Psát o současnosti znamená pracovat s daleko větší mírou složitosti a nečernobílosti. Taková literatura je dnes skutečně potřebná. Díla, která by poukázala právě na komplikovanost a nejednoznačnost, na tlak, frustraci a nejrůznější deformace, kterým podléháme, přestože žijeme v blahobytu, jsme zcela svobodní a máme miliardu možností, jak naložit se svými životy.

Od Strychninu přes Chybu po Zůstaňte s námi se vrací motiv dětství, ale i krutosti a samoty. Čím jsou nosné?

Dětství je pro mě nesmírně důležité téma. Strychnin jsem vlastně začal psát s tím, že jsem se o vzpomínky na dětství bál. Začal jsem si uvědomovat, že se zkreslují, neustále mění a přeskupují a že se to bude dít celý život. Snažil jsem se zachytit nějakou jejich dřeň, něco, co je v nich přes všechnu neostrost stálé. Vracím se k tomu neustále. Já na dětství nemám idylické vzpomínky, vždycky mi především přišlo něčím syrové. S bráchou jsme se od rána do večera potloukali někde v lese, pravidla jsme si určovali sami, stavěli jsme bunkry a líčili pasti, trápili zvířata a prali se – jako zhruba všichni malí kluci. Děti jsou bezprostřední v dobrém i zlém. Je to období neustálého přehodnocování sebe sama, člověk si vedle lásky zkouší, co je to bolest a moc, co to znamená někomu nebo něčemu ublížit, co je to ponížení a krutost, ať už ji zažívá nebo způsobuje. Pojem dětství zaručeně vymysleli dospělí lidé. Vždycky se mi příčila taková ta infantilní idylizace dětí, reklamní obrázky malých voňavých jásajících idiotů. Děti jsou ve skutečnosti až příliš chytré, dobře vědí, jak manipulovat s okolím, jak dosahovat svého. Jsou to lidé se vším všudy.

Vydal jste básně, román, komiks, naposledy povídky. Ve kterém z žánrů, jež jste dosud vyzkoušel, se cítíte nejlépe?

Ano, může to možná působit trochu jako literární turismus, ale ve skutečnosti je to velmi přirozený proces. O formu si vždycky řekne samotný příběh. Hodně jsem s tím zápasil u Chyby, která byla původně složená z básní nebo spíš z hodně poetických prozaických střípků, pak se to slilo ve větší povídku, načež se ukázalo, že je potřeba ještě větší plocha. Někdy jde o dost dlouhé, zdánlivě bezvýsledné hledání, v knize Zůstaňte s námi je povídka Návrat, která měla téměř dvacet verzí, to už bylo úplné zoufalství. Nakonec jsem se vrátil k jedné z prvních – jsem strašně rád, že už je ten text vydaný, protože jinak by mi z něj taky mohlo přeskočit.

Ono přelévání námětu do jiné formy, když ta původní již z nějakého důvodu nedostačuje, je poměrně nezvyklé. Kde u vás při psaní leží hranice mezi poezií a prózou?

Ta hranice se zdá být docela tenká, ale vlastně je to úplná propast. Asi jako mezi prózou a divadelní hrou. Jsou to dva jiné světy, pracující se zcela odlišnými prostředky. V poezii jde o mnohem intuitivnější, emocionálnější postupy – je iracionální v tom nejlepším slova smyslu. Už dlouho si myslím, že báseň vlastně není literatura, že jde o jiný druh přemýšlení, že má mnohem víc společného s vizuálním uměním nebo hudbou. Každý text spojuje autora a čtenáře jako neviditelný most, dílo v konečné podobě vzniká někde v prostoru mezi. Báseň nechává obrovský prostor pro tvůrčí činnost na straně čtenáře, který sem může do velké míry doplnit vlastní významy, emoce, osobní zážitky a myšlenky. Próza je konkrétní, je mnohem kontrolovatelnější ze strany autora. Já především hledám přesný výraz. Od určité chvíle jsem začal pociťovat takovou zvláštní bezmoc z té nekonečné interpretace, když mi lidé říkali, co všechno vidí v mých básních, aniž bych to do nich umístil. Ale rozhodně bych si tyhle dveře nerad zabouchl, prostě mě momentálně próza více zajímá, ale to nemusí být nic definitivního.

Jak to bylo z žánrového hlediska v případě povídek Zůstaňte s námi – vznikaly rovnou jako povídky?

No, s ústřední povídkou jsem měl větší plány. Je to příběh o ztrátě komunikace, o ztrátě jazyka a jeho deformaci, přišlo mi to dost silné téma na román. Ale ono se to nějak zaobalilo někde mezi novelou a povídkou. Prostě se to přirozeně uzavřelo, najednou jsem k tomu nepotřeboval nic dodávat. To jsou dost šťastné okamžiky. Každopádně v povídce Zůstaňte s námi a v Zrcadle jsem si pro sebe objevil úplně nový způsob práce s jazykem. Nevím, jak to nazvat, asi nějaký druh stručnosti, rozhodně mě to začalo hodně bavit.

Podle románu Chyba vznikl scénář ke stejnojmennému komiksu. Jak by podle vás měla vypadat podařená adaptace?

To je dobrá otázka. S Vojtou Maškem jsme to dost rozebírali. Mluvili jsme o filmových adaptacích a shodli se, že jakýkoli otrocký přepis je zbytečný a vlastně nikdy nefunguje. To jsou filmy, které nikdy nepřesáhnou svůj stín. Člověk se na ně sice vcelku rád podívá, ale stejně si pak řekne to otřepané „No jo, ale knížka byla lepší“. Napadá mě jen pár adaptací, pro které to neplatí. Abého a Teshigaharova Písečná žena nebo třeba Mefisto Istvána Szabó, přestože jsou hodně doslovné, jsou geniální. To jsou ale výjimky potvrzující pravidlo. Smysluplné adaptace jsou ty, které si předlohu berou jen jako výchozí bod, inspirační zdroj, který nějak rozpracují, nebo naopak zpochybní. Musí to být tvorba, ne pouze ilustrace textu.

Jaký typ adaptace představuje tedy komiks Chyba?

My jsme se oproti původním plánům dost rychle rozhodli, že se předlohou nebudeme nijak svazovat, vyřezali jsme z ní určité motivy a postavy a celé se to prostě začalo ubírat svým směrem. Komiksová Chyba se tak nakonec zvláštním způsobem odehrává v zákulisí té románové. Pootočili jsme celou perspektivu příběhu o sto osmdesát stupňů, příběh sledujeme očima jiných postav, některé věci se upřesňují, některé naopak znejišťují. Například tajemná květina, kolem které se celý děj točí a kterou Kryštof Warjak převáží z Japonska do Evropy, je v románu zcela reálná, ale v komiksu už najednou není jisté, jestli nejde jen o metaforu, jakýsi princip, určitý druh zla, který v sobě Kryštof otevřel a který se jeho prostřednictvím přemisťuje z kontinentu na kontinent.

Popsal byste práci na Chybě? Jak vypadala konkrétně týmová práce?

Začínalo to přirozeně u scénáře. Na začátku jsme pracovali jen s Vojtou Maškem, probírali jsme to ze všech stran, dávali jsme dohromady hrubou kostru příběhu, základní scénosled, který se pak samozřejmě tisíckrát změnil. Začali jsme se scházet s výtvarníkem Matějem Lipavským, který si scény skicoval, řešili jsme, jakým způsobem nastavit perspektivu, vnitřní prostor, rytmus vyprávění. V průběhu práce jsme zvažovali tři různá výtvarná řešení. První hodně vycházelo z malby, Matěj Lipavský je koneckonců především malíř, takže to bylo logické. Byly to hodně jemné lavírované kresby. Ale pak jsme se shodli, že to není dobrá cesta, že příběh je dost syrový a že prostě potřebujeme větší dávku vizuální temnoty. Takže jsme se nakonec rozhodli pro nekompromisní krok k dost hrubé kresbě, která i přes to, že je místy až rušivá, skvěle dotváří atmosféru a celkové vyznění příběhu. To už na Chybě pracovala i výtvarnice Pure Beauty, která má zkušenost se street artem a šablonami, což se do kresby taky promítlo. Hodně jsme ji v drsnosti kresby podporovali, chtěli jsme, aby to pokud možno ztratilo všechnu jemnost a líbivost, na které jsou lidé zvyklí.

Pro vaše dílo je zásadní senzualita, střihy mezi scénami i dialogy mají zcela jasný rytmus. Studujete scenáristiku a nabízí se otázka, zda se tato zkušenost může nějak promítat i ve vašem stylu.

Dramaturgii a scenáristice se člověk nevyhne v jakékoli narativní oblasti umění. Na dramaturgii selhává hrozná spousta věcí. Ale mezi filmovou, divadelní a literární dramaturgií je přirozeně obrovský rozdíl. Literatura dnes tak trochu ztrácí svou svébytnou plochu – možná je to tím, že jsme dnes hodně vizuálně zatížení, film je naprosto dominantní narativní žánr a spousta jeho prvků a postupů prosakuje do literatury. O mých dílech se v mnoha recenzích píše, že jsou ovlivněná filmem. Což je bohužel nesmysl. Tenhle dojem vzniká ze dvou omylů. Jednak proto, že studuju FAMU, a je tedy snadné – i když naprosto neopodstatněné – dávat to do souvislosti s mými knihami. Ale hlavně je to tím, že značné úsilí vynakládám na něco, co by se dalo nazvat plastický text: hodně mi jde o přesné zachycení smyslových vjemů, tak aby z toho vznikl konkrétní, až fyzický zážitek čteného slova. To je prostě práce s představivostí, což je podstata literatury. Jde o určitou živost, která zdaleka nesouvisí jen s vizualitou, jde dokonce mnohem více o práci s pachovými nebo haptickými vjemy, a přesto si to řada čtenářů vykládá jako obrazy.

Když mluvíme o filmu, v jednom z rozhovorů jste říkal, že si vážíte thajského režiséra Apichatponga Weerasethakula. Proč?

Pro mě je to asi nejzajímavější současný režisér. Je mi strašně blízký tematicky, zabývá se přesně tím, co je podle mě dnes podstatné – jak nás postupně opouští naše podstata, jak z nás v čím dál dokonalejším a důmyslnějším systému civilizace vyprchávají poslední zbytky přirozenosti. Byl jsem jeho prací nadšený od prvního filmu, který jsem od něj viděl. Dlouho tady nebyl režisér, který by přišel s tak jasným pohledem na to, co chce říct a jak. Weerasethakul objevil úplně novou filmovou řeč, suverénní a nezávislou na konvencích a dramaturgických klišé zá­padní kinematografie.

Ve Strychninu i ve vaší próze neustále vystupuje tělo – otrávené, zmučené, napjaté, otupělé nebo třeba zahanbené. V knize Zůstaňte s námi podobně jako tělo funguje i atmosférický rámec a v detailech někdy i prostředí.

To je pravda, tělesnost se mi pořád v díle vrací. Vztah k tělu je obrovské téma, zvlášť v západní společnosti, kde se z něj stává čím dál tím větší fetiš, úběžník všech hodnot. Mě tělesnost zajímá především jako limit. Skrze tělo vnímáme svět, smysly jsou to, čím se světa dotýkáme. Je to hrozně zvláštní věc, celá planeta je díky lidské dominanci organizována a přizpůsobována lidskému smyslovému aparátu. Zavádíme do celé přírody, do všech myslitelných oblastí od mikrobiologie po astronomii, lidská kritéria a estetiku.

Ovlivňuje vaše psaní zkušenost recenzenta?

Píšu pro Respekt do webové rubriky Spisovatelé o knihách o tom, co mě nadchlo. To mi vyhovuje, protože nechci ztrácet čas se špatnými knihami. Tady se můžu věnovat dílům, která mě někam posunula, a předávat nadšení z nich dál. Za recenzenta se moc nepovažuji, spíš jsou to taková zamyšlení, úvahy nad strukturou a stavbou textu. Nutí mě to formulovat věci přesně, ujasňovat si své vlastní postoje a přístupy k práci. Je to taková literární anatomie, zajímá mě, jak různé příběhy drží pohromadě, co pracuje pod jejich povrchem.