Následující text, převzatý z monografie The Cambridge Introduction to Modern Irish Poetry, 1800–2000, uvozuje tematickou část věnovanou irské poezii a zabývá se nejen jejím vymezením, ale i obecnými otázkami smyslu a jazyka básně.
Co je to irská poezie? Je psaná irsky, nebo může být i v angličtině? Musí být o historii, mytologii a současném životě Irska, nebo se může vydat dál, do Evropy, světa a celého vesmíru? Mají se do ní zahrnovat básníci Severního Irska, území, jež patří britskému panovníkovi, nebo jsou její hranice omezeny na Irskou republiku? Co s básníkem, který se narodil pod nadvládou britské monarchie, získal od ní také doživotní rentu, neumí irsky číst ani psát, a přesto tvrdí, že souzní s duchem irského národa? Zahrnuje irská poezie i básníky, kteří většinu života žili a tvořili v Anglii? Zahrnuje i druhou generaci irských imigrantů? Co s básníkem, jehož rodina žila celá staletí v Irsku, ale byli to protestanti, kteří doufali ve sjednocení s Británií? Co když je tentýž protestantský básník jeden z nejlepších překladatelů a vykladačů staroirské poezie? Je tedy jaksi méně irský než katolický vesnický básník, který píše irsky? Podobných otázek je celá řada, ale nemnoží se zdaleka tak divoce jako odpovědi na ně. Tím chci říct, že neexistuje žádný konsensus ohledně toho, co je irská literatura, natožpak irská poezie.
Sporné území
Prvním sporným bodem je časové ohraničení. V roce 1800 byl vydán Akt o unii (Act of Union), a tím se na dalších sto let provázaly politické osudy Irska s Británií. V následujících desetiletích se stal hlavním inspiračním zdrojem a pohonem poezie vzniklé v Irsku nacionalismus. I když básníci na tuto estetickou ideologii reagovali různě, jejich práce jí byla hluboce ovlivněna. Nacionalismus stál v daném období za mnoha literárními i výtvarnými díly, stejně tak jako za nejvyhrocenějšími kulturními diskusemi. Vytváří obraz vzniku země v nejasné dávné minulosti a sní o slavné utopické budoucnosti celého národa.
Je zcela antinacionalistické tvrdit, že jsou důsledky tohoto myšlenkového směřování omezeny určitým obdobím. Přestože je nacionalismus na ústupu, projevil se jako nejdůležitější kulturní impuls v nejlepších evropských a možná i světových literárních dílech posledních dvou set let. Člověk může nesouhlasit s tezemi nacionalistických textů, leč nelze jim upřít samotnou existenci a mnohdy i vysokou kvalitu, podobně jako ateisté nemohou popřít význam Ztraceného ráje.
Druhým významným aspektem celého problému je jazyk. Prý se kdysi někdo zeptal Josifa Brodského, jakou má básník politickou odpovědnost, a on odpověděl: „Pouze odpovědnost k jazyku.“ V irském kontextu mě napadají následující příklady básníků: William Butler Yeats, Patrick Kavanagh, Austin Clarke, Louis MacNeice, Seamus Heaney, Ciaran Carson. Všichni jsou básníci anglického jazyka, a to, že jde o Iry, je jen druhotné. Sdílejí mnohem víc věcí s anglickými básníky než s gaelskými bardy.
Nechci tvrdit, že anglofonní irští básníci nebyli hluboce a rozmanitě ovlivněni gaelskou literaturou, ale spíše poukázat na fakt, že inspirace Shelleym, Blakem či Wordsworthem byla zásadnější. Alfred Tennyson dštil na Irsko, co mohl, ale jazyk, který sdílel s irskými básníky, byl nepochybně podstatnější než různící se názory na britský imperialismus. Yeats nebývá považován za tennysonovského básníka, a to především právě kvůli rozdílným politickým postojům. Ale poetický vliv tu bezesporu je a je přinejmenším stejně významný jako jeho pouto s Shelleym, ba dokonce s Blakem.
Co s poezií psanou irsky? Do monografie The Cambridge Introduction to Modern Irish Poetry, 1800–2000 (Úvod do moderní irské poezie, 1800–2000, Cambridge 2008) jsme zahrnuli jen tu, co má nějaký vztah k irské anglofonní poezii – na zachycení celého jejího vývoje by bylo nutné sepsat další knihu. Nicméně pokusil jsem se vytyčit hranice mezi oběma jazyky, a to zejména pro situace, kdy spisovatelé tvrdí, že žádné neexistují. Irským monolingvním divákům například nepřipadá zvláštní, že hry J. M. Synge a Briana Friela, Hrdina západu (Playboy of the Western World) a Překlady (Translations), jsou uváděny anglicky. Toto je druh lingvistického imperialismu, který předpokládá, že celý gaelský svět je přístupný i anglicky.
Život v jiném jazyce
Už řadu let žiji v Čechách a angličtina pro mě představuje minoritní jazyk, neustále narušovaný českou syntaxí, slovní zásobou a idiomy. Tato zkušenost mi ukázala, kolik toho zůstává mimo angličtinu, kolik věcí nelze přes hranici jazyka přenést. Je jich celá řada, od způsobu dýchání při řeči po etické a filosofické koncepty. Také jsem zjistil, jak je složité ony vyloučené prvky vysvětlit, neboť monolingvní lidé mnohdy poslouchají tato vysvětlení, jako by šlo o pohádky. Člověk nedokáže vysvětlit, jaké to je, žít v jiném jazyce. Zároveň jsem také pochopil, že mnohé předat lze, ale porozumění je silně podmíněno společenskými, kulturními a historickými silami, které se často ve výsledku vyruší.
V irštině nežiji stejně jako v češtině, protože tímto jazykem umím jen číst. U vysokoškolského učitele anglofonní irské literatury je stále přijatelné neumět irsky. Někteří kritici to obhajují, říkají, že nepotřebují irštinu, když materiál, s nímž pracují, je v angličtině. Ale právě tento materiál se mnohdy tváří, že má potenciál vyjádřit ducha gaelské literatury. A kritici, již nedovedou irsky alespoň číst, tuto snahu nedokážou adekvátně zhodnotit, a proto je lze oprávněně obvinit z nekompetentnosti. Jen ti, kteří umějí oba jazyky, mohou posoudit podvratné kulturně-společenské podněty skryté v dílech.
Britské impérium
Třetí bod, který považuji v uvažování o irské poezii za podstatný, je Britské impérium. Mnoho postkoloniálních kritiků se pokouší prezentovat Iry jako ubožáky vezdejšího světa. Nicméně opakovaně nacházím básníky – od Thomase Moorea po Seamuse Heanyho –, kteří vyjadřují Impériu vděk a závazek vůči němu. Můj přístup je zde ovlivněn obecnou změnou v pohledu k Britskému impériu. Niall Ferguson tvrdí: „Na historii Impéria je pozoruhodné to, že kdykoliv se Britové chovali despoticky, byli za to britskou společností z liberálních pozic kritizováni. Tato snaha posuzovat imperiální jednání metrem svobody byla natolik silná a konzistentní, že vytvořila určitý sebedestruktivní charakter Britského impéria.“ Thomas Moore, anglický Whig, se přesně v takovém úsilí angažoval; Seamus Heaney byl oslavován britskými čtenáři dychtícími po irských uměleckých dílech, jež by líčila odpor vůči Impériu. Číst irskou poezii jako stálého protivníka Britského impéria by znamenalo zkreslit její význam. Postoje kolonizující společnosti a kolonizovaných jsou totiž vždy komplexnější a podmiňují se navzájem.
Autor je básník, prozaik a vysokoškolský pedagog.
Z anglického originálu Introduction in The Cambridge Introduction to Modern Irish Poetry, 1800–2000 (2008) přeložila Anna Vondřichová. Publikováno s laskavým svolením nakladatele. Redakčně kráceno.