„Když Čechy leží u moře, uvěřím ještě mořím. Jestliže mořím uvěřím, pak začnu doufat v zem,“ píše v jedné básni Ingeborg Bachmannová. Zdá se, že víra a naděje je možná pouze v poetické imaginaci. Co se stane ve chvíli, když se básník, jehož obraznost byla sycena mořem, ocitne ve vnitrozemské Praze?
V Malostranských povídkách má Jan Neruda příběh o muži, který pozdní léta života věnoval sbírání polodrahokamů, neboť žil v domnění, že jsou ve skutečnosti velmi vzácné. Nakonec zjistil, že jeho sbírka nemá v podstatě žádnou hodnotu. Objevil ale také, že sousedé ho mají moc rádi nezávisle na jeho finanční situaci. Takhle je pan Rybář (protože to je jeho jméno) vykreslen na začátku příběhu: „Suchý, špičatý obličej páně Rybářův byl ozářen věčným úsměvem. Zvláštní podívání bylo na pana Rybáře, když šel po ulici. Každých dvacet kroků zůstal stát a obrátil se vpravo vlevo. Podobalo se, že jeho myšlénky nejsou v něm, že jdou uctivě asi krok za nim a pořád ho baví nějakými veselými nápady, takže pan Rybář musí se usmívat a občas se po čtverácích ohlídne. Když někoho pozdravoval, vyzdvihl jen ukazovač pravé ruky do výše a lehýnce hvízdnul. Takové lehýnké hvízdnutí zafičelo vždy také, když pan Rybář začal mluvit, a obyčejně začínal s ‚ďjó‘, což mělo význam potakující.
Pan Rybář bydlel v Hluboké cestě, hned dole vlevo, s vyhlídkou na Petřín. Ale kdyby byl býval již až u samého domu, jakmile spatřil nějaké cizince, kteří zahýbali vpravo na Hradčany, vždy šel za nimi. Když zastavili u rozložité vyhlídky a obdivovali se kráse naší Prahy, stál vedle nich, pozdvih prst a hvízdnul: ‚Ďjó, moře! — Proč nebydlíme u moře!‘ Pak šel za nimi do Hradu, a když se cizinci ve svatováclavské kapli obdivovali zas stěnám vyloženým českými drahokamy, hvízdnul podruhé: ‚To si myslím! U nás v Čechách hodí pasák kamenem za stádem, a kámen má často větší cenu než celé stádo!‘ Víc jim neřekl nikdy.“
Pan Rybář cítí hrdost nad bohatstvím své země (viz drahokamy), protože věří, že část z něj se nachází v jeho vlastnictví, ale zároveň si uvědomuje, jaké má tato země stinné stránky.
Rozplynout se v moři
Otázka pana Rybáře se často ozývá i ve mně. Proč není Česko, jak ostatně zní oficiální název České republiky, u moře? Důvodem jsou samozřejmě země, které ho obklopují. Být vnitrozemskou zemí má očividné politické a ekonomické aspekty, ale ty bych teď nechal stranou a zkusil popsat, co to znamená být irským básníkem, který žije v Česku.
Když jsem žil blízko Vyšehradu, často jsem se chodíval projít k pevnosti nebo si tam zaběhat. Na západě bylo vidět, kde hraničí s řekou Vltavou, a na protější straně jsem mohl svrchu pozorovat svou čtvrť. Za kopečkem se nacházelo městské centrum. Řeka ostře zabíhá do úpatí Vyšehradu a trasa, jíž jsem se vydal, vede šikmo ke břehu. Dívám se do vnitrozemí na park, na nemocnici, na staveniště a bytovky. Zrak se mi začíná stáčet k západu a naráží na měnící se tvary ulic a budov u břehu řeky: všechny se připravují čelit nábřeží. Byty přímo u vody vypadají zvlášť působivě. Potom mi zrak sjede z budov a ulic k vodě. Ze zvyku čekám moře, krásně se rozprostírající do mlžné dálky. Zatímco s nadějí vyhlížím nekonečno, kde břeh přechází v oceán, barva nebes se odráží na vroubkovaném povrchu vln a přílivové proudy na mořské hladině kouzlí tvary rozmanité rozbouřenosti a textury, očekávání se nepatrný zlomek sekundy tetelí ve vzduchu. S pocitem zklamání nacházím nikoli moře, ale protilehlý břeh řeky s bytovkami namačkanými ve smíchovském svahu a neproniknutelným hustým porostem stromů nad nimi. Slyším slabou ozvěnu pana Rybáře: „Ďjó, moře! – Proč nebydlíme u moře!“
Narodil jsem se a vyrostl v Dublinu na východním pobřeží Irska. Cestou do školy a později na univerzitu jsem každý den míjel moře. Když jsem sebral odvahu, někdy jsem si v něm zaplaval a skákal ze skal na jižním konci Dublinského zálivu v klubu Forty-Foot Bathing Place (který se objevuje v první kapitole Joyceova Odyssea). Prvních pětadvacet let života moře zabíralo polovinu mého fyzického okolí. Irský básník Conor O’Callaghan napsal skvělou báseň s názvem Molo [v originále Slip – pozn. překl.], v níž popisuje, jak se lidská osobnost zdánlivě rozplývá, když člověk stane tváří v tvář moři. Úvodní citát básně paradoxně pochází z knihy Claudia Magrise Dunaj, pěkného zástupce literatury středoevropského vnitrozemí: „Aby dokázal být Nikdo jako Odysseus, potřeboval by nejspíš moře.“ Jestliže velká část vašeho světa úplně postrádá lidské výtvory – zdi, ploty, auta, billboardy, silnice, střechy, chodníky, sklo – změní to vaše vnímání prostoru a pravděpodobnosti. Člověk přemýšlí jinak, jeho pocity se ubírají odlišným směrem. Vyvstává před ním nicotnost jeho problémů a starostí. Tím nechci říct, že Irové si vyřizují své záležitosti v neustálém údivu nad přítomností moře. Naopak, mohou uplynout dny, aniž by na něj člověk byť jen pomyslel. Jenže tam pořád je, zasuté v mysli, se svými proměnlivými barvami, vzdouvajícími se a opadávajícími vlnami a přílivem, který přichází a ustupuje spolu se sluncem a měsícem.
Na druhém břehu
Jak popsat rozdíl mezi životem stráveným u řeky a u moře? Lidé od řeky se zahledí přes vodu a na opačném břehu uvidí cosi jako odraz sebe samých. Řeka je jako záhyb v krajině nebo hřbet knihy. Postavy v pohádkách často uvažují, jestli zem na druhém břehu řeky bude stejná jako tam, kde stojí. Z anglického folkloru známe tři kozlíky, kteří chtějí překročit řeku, aby ochutnali lepší trávu z protějšího břehu, ale musí se vypořádat s trollem, který žije pod mostem. Příklad vybízející k opačnému jednání nalezneme v anglickém pořekadlu „na druhém břehu je tráva vždycky zelenější“, což samozřejmě znamená, že zelenější ve skutečnosti není, ale jenom nám tak připadá. Tři kozlíci se jím, naštěstí pro ně, neřídili, nepříjemného trolla se jim podařilo shodit z mostu, a tak se dostali k lepší trávě na druhém břehu řeky. Nemůžeme si být jistí: protilehlý břeh je možná úplně stejný, nebo daleko horší. Existuje i možnost, že na protější břeh se odebereme po smrti, a tudíž symbolizuje posmrtný život. Člověk přes řeku pozoruje domy, stromy, vesnice, cesty, lidi kráčející za svými každodenními povinnostmi a na moment nebo dva si představí, že jsou to duchové, možná duchové jeho vlastních předků. Buď jak buď, hledí na ně přes řeku s jistou zvědavostí.
Když se po dvaceti letech v Praze zahledím z nábřeží, pořád tu a tam čekám, že uvidím Irské moře. Někdy mě ošálí svěží opar nad řekou za letního dne nebo pohyb přivázaných loděk, které rozhoupal nákladní člun proplouvající prostředkem řeky. V takových chvílích si uvědomuji, že jsem se ve středoevropském vnitrozemí dosud úplně neusadil, a že polovina mé paměti nebo představivosti se stále vrací do Dublinského zálivu. Prodlévá tam a zamýšlí se nad jeho zvuky a barvami.
Autor je básník, prozaik a vysokoškolský pedagog.
Z anglického originálu přeložila Johana Labanczová.