Nový snímek Davida O’Reillyho Externí svět uvede letos Anifest v přehlídce irské experimentální animace. Dosud nejbizarnější opus mladého autora dává nahlédnout do jeho osobitého externího vesmíru.
Ve čtyřiadvaceti letech dostal za svůj krátký film Zlatého medvěda na Berlínském filmovém festivalu, natočil klip pro U2 a říká se o něm, že je jednou z největších hvězd animovaného filmu současnosti a zejména budoucnosti. A to jeho dosavadní životní dílo nepřekročilo v úhrnu ani hodinu.
Co je tak speciálního na irském animátorovi žijícím v Los Angeles, že se o něm mluví na odborných serverech, že jeho videa fascinují sociální sítě a že ovládne každý festival? Přitom jeho filmová tvorba není ani smířlivá, ani kýčovitě hezká, snadná nebo spotřebitelsky přívětivá. Naopak, svět Davida O’Reillyho je plný deprese, intimity, životních proher, bortících se vztahů, traumat a absurdity hraničící se šílenstvím.
Ani O’Reillyho webové stránky nejsou klasickou ukázkou poetického portfolia animátora promlouvajícího dekorativním uměním ke světu, ale blikajícím blogem upřímného šílence. O’Reilly se prezentuje hříčkami, křiklavými barvami, animovanými GIFy s prazvláštním poselstvím. Jeho počiny jsou stejně tak satirické, jako smutné, vyšinuté nebo prostě jen vtipné. Rozhodně dělá to, co chce, a nezná kompromisy.
Kočka, myš a učitel piana
Jako techniku svých dvou nejuznávanějších a vlastně nejaktuálnějších snímků (nebudeme-li počítat krvelačnou kočičí hříčku Story of Genki???, Příběh Genkiho???, 2011), v Berlíně oceněného Prosím, řekni něco (Please Say Something, 2009) a Externího světa (The External World, 2010), zvolil tzv. 3D počítačovou animaci, která je však pravým opakem hollywoodské vycizelovanosti a snahy o hyperrealismus. O’Reilly vyznává „low poly“ estetiku, typickou spíše pro starší počítačové hry. Jednoduché hranaté figury zasazuje do světa jemných barevných přechodů, působivé geometrie a hravého zjednodušení, které i ve třech rozměrech připomíná dětské kresbičky, srovnané do kompozice okem skvělého grafického designéra. V tomto výtvarném řešení dokáže na ploše deseti minut odvyprávět hned několik epizodických, vzájemně propojených příběhů, po jejichž zhlédnutí máte dojem, že jste právě přečetli dlouhý nervy drásající román nebo viděli celovečerní film s drtivým emocionálním dopadem.
Prosím, řekni něco vypráví o bortícím se vztahu, a ačkoli v něm účinkují kočka a myš, jsou pravými opaky Toma a Jerryho. Hroutí se pod tíhou stereotypního partnerství, pomýšlejí na sebevraždu a sledují z okna smutný, šedivý a pustý svět každodennosti.
Externí svět je složitější, surrealističtější i komplexnější a svým absurdním humorem se dostává divákovi až pod kůži. Jeho hrdiny jsou jak chlapeček tyranizovaný učitelem piana, tak matka v podobě exkrementu, které odmítá kdokoli pomoci, i když je právě před porodem (a dá se odtušit, jaké porodí dítě) – vtipná hra s nechutností, fekální humor i rasová satira v jednom. Vektorový Halloween Davida O’Reillyho je stejně tak otřesný a nechutný, jako podmanivý, návykový a citově plný.
Smát se a trpět zároveň
Kromě těchto krátkých filmů lze na O’Reillyho stránkách, nebo ještě lépe na jeho vimeo profilu zhlédnout starší práce, k nimž patří dvojrozměrná pětidílná hříčka Octocat Adventures (Dobrodružství oktokočky, 2008), jež vzbuzuje dojem, že byla vytvořena v programu Malování pro Windows, ale přesto je značně znepokojivá, či videoklipy pro zpěvačku M.I.A. a úspěšnou mainstreamovou kapelu U2. Klip k písni I’ll Go Crazy If I Don’t Go Crazy Tonight je snad také jediným přístupnějším snímkem o lidském neštěstí, který O’Reilly stihl natočit – už tím, že končí happy endem. To se u tak populární a nasládlé hudební složky dá očekávat. Jeho poetika se však nezapře a obraz místy zazdí hudební doprovod, který se při jeho sledování zcela ztrácí.
Možná nejznámějším dílem mladého tvůrce je animovaná sekvence z filmové adaptace Stopařova průvodce po galaxii (The Hitchhiker’s Guide to Galaxy, 2005), z níž je však O’Reillyho styl patrný nejméně, vyjma drsného smyslu pro humor. O trochu více prostoru dostal v hraném filmu Malý Rambo (Son of Rambow, 2007), kde je zodpovědný za všechny ilustrace a čmáranice klučičího hrdiny s rozdováděnou fantazií.
David O’Reilly je veličina, jejíž hodnota roste. Angažuje se i v Next Media Animation, studiu vytvářejícím animované politické komentáře k aktuálnímu dění formou jednoduchých počítačových animatiků. Zde přispěl k filmu Children’s Medium Used for Dissemination of Truth (Dětské médium užívané k šíření pravdy, 2011), plnému satirických metafor, za účasti strýčka Sama i tchajwanských továren na lži.
David O’Reilly je spíše umělec než filmař, neomezuje se na jediné médium, nebojí se jen tak si hrát, komponovat úlety ani natáčet pracné krátké filmy s vážnými tématy, propracovanými kulisami, figurami a režií. Vybudoval si vlastní, nepřehlédnutelný výtvarný styl na rozhraní japonské manga roztomilosti a digitální brutality. Ačkoli toho ještě neudělal dost na to, abychom mohli hovořit o přínosu žánru či životním konceptu, dá se očekávat, že v budoucnosti budou jeho filmy ozdobou všech přehlídek a soutěží, tím nejočekávanějším novým zbožím. Naštěstí to není kvůli nějakému trendu nebo čistě vizuálnímu novátorství, ale především díky nespoutanému obsahu, který nutí diváka smát se a trpět zároveň, což se na tak malé ploše a s takovými prostředky podaří skutečně málokdy.
Autor moderuje rozhlasový pořad Čelisti.