Po několikáté sledujeme veřejné odhalení systému, o němž díky nejrůznějším odposlechům – a nyní i průběhu jednoho soudu – víme vše podstatné. Neznamená to ale vůbec nic. Hrdinou dneška je mladý soudce Jan Šott, avšak ke skutečně odvážnému výroku má jeho výkon stále daleko. Celá kauza, stejně jako strana Věci veřejné, existuje přece jen díky Vítu Bártovi. Bez něj, jeho kapitálu a jeho odposlechů, by nebyli ani Škárka, ani Kočí, ani soudní spor, ani tato vláda. Soudce Šott nevzal v úvahu, že rozhoduje případ, který začal nejpozději v roce 2008 v hotelu Chateau Mcely. Právě tam Bárta totiž svým nejbližším z bezpečnostní agentury ABL prezentoval tajnou vizi postupné privatizace politiky skrze firmu, která se stane stranou. Strana snad pomalu končí, Bárta kandiduje a privatizace politiky pokračuje.
Po zlých miliardářích se ke slovu hlásí ti hodní. Vše se zvěstuje v několika tematických materiálech týdeníku Ekonom z 12. dubna, který kupodivu vlastní Zdeněk Bakala, jeden ze záchranářsko-byznysmenské skupiny. Rozhněvaní miliardáři se dle autora materiálů Jana Štětky už nehodlají ani svou přítomností podílet na zločinném byznysu, který pomohl k bohatství lumpům. Buď sbírají síly k vytvoření další politické strany, jako Andrej Babiš s jeho ANO 2011, nebo v rámci dalšího protikorupčního petičního nutkání zakládají iniciativu „Vraťte nám stát“, jako Karel Janeček. Jiní jdou přímo k věci a stát si pletou s firmou na výrobu peněz. O Babišovi se dozvídáme z úst odborníka na věc a jednoho z vyvolených, majitele firmy Student Agency Radima Jančury, že jako „absolutní pragmatik“ chce „vyhrát volby a začít řídit firmu jménem Česká republika skutečně manažersky, jako by řídil vlastní podnik“. Schválně, co vám to připomíná?
Pomalu a jistě se privatizuje i oblast politiky protestu. V rovině symbolické to na Slovensku nejlépe předvedlo Hnutí 99 %, které využilo – či spíše zneužilo – variaci názvu zřejmě nejúspěšnějšího světového mimoparlamentního uskupení současnosti Occupy 99 % a táhne s ním přímo do parlamentu. V Česku zase docela boduje nepředvídatelná Holešovská výzva. Otřesná pravda o rozsahu a dosahu české korupce už ale nemá, pokud kdy měla, ten potřebný burcující potenciál. Finanční elita národa je navíc prý s to zaskočit i za znechucenou, ale umrtvenou společnost. Před myšlenkou vyměnitelnosti špatných politiků za zásadové podnikatelské bojovníky, kteří kromě podílu na politické moci mohou „suplovat občanskou společnost“, je třeba hned v počátcích varovat. Je v ní latentně obsažena víra v politiku, která je tak depolitizovaná, že se s pomocí trhu a dobrých manažerů (příkladem je požadavek odbornické vlády ze strany Holešovské výzvy) usměrňuje vlastně sama a veřejný prostor nakonec k ničemu nepotřebuje. Je to suplovaná demokracie nahrazující kritickou diskusi trhovectvím, a rozšiřující tak hrací pole těm, kteří si politiku už dlouho úspěšně přizpůsobují. Jejich jediné oprávnění spočívá v tom, že jsou úspěšní, lépe řečeno, že na to prostě mají. Z hybatelů v pozadí se tak stávají možní vykupitelé. A politická moc je už zcela k nerozeznání od té ekonomické. Zbývá jen doufat, že se neobjeví nějaký všeobecně prospěšný mecenáš, jenž opotřebovanou a mnohokrát recyklovanou protikorupční rétoriku vymění za nenávistnou agendu Dělnické strany sociální spravedlnosti. Mohli bychom zjistit, že strach z populisticky vytvářeného nepřítele v roli původce všeho zla zabírá víc než jakákoli korupce.
Skutečné protestní hnutí zatím prožívá období sjednocování a hledání společné platformy, kterou až příliš snadno nachází ve zvolené značce „Stop vládě“. Lze věřit, že na tom se shodnou opravdu všichni. Široké spojení skupin a skupinek, které – aspoň početně a mediálně – táhnou odboráři, svého nepřítele již má. Že je zrovna na kolenou, nemusí nic znamenat. Kdyby přece jen vláda padla, můžeme prý počítat s tím, že „odbory nabízejí řešení“. Aspoň to píší na jednom z letáků ČMKOS k „týdnu protestů“. Kromě správných a očekávatelných opatření, jako je „zastavení zavedení soukromého důchodového spoření, tzv. II. pilíře“, ovšem vyděsí bod, v němž se navrhuje zlepšení výběru daní u „malých obchodních firem a řemesel“ a zavedení registračních pokladen „zejména u vietnamských a čínských obchodníků“. Tady už se zřejmě hledá nepřítel nový. O větším zdanění bohatých či korporací ani slovo. Žádná milionářská daň – a navíc rasově etnický mustr, jenž by jistě slušel plakátu hnědých dělníků. Snad jen hloupá chyba, nikoli předzvěst doby, kdy v první řadě českého rozhněvaného hnutí půjdou odboráři ruku v ruce s „naštvanými miliardáři“.