Parlamentní volby v roce 2014 nejsou tak daleko, jak se dnes může zdát. Soudržnost vládní koalice se v rovině symbolické nachází jaksi trvale na bodu nula, ale po zkušenostech minulých let už víme, že v rovině reálné přečká úplně všechno. Nejrůznější publicistické výkřiky, že teď už vláda opravdu padne, se zatím pokaždé ukázaly jako nesplnitelná přání jejich pisatelů. Spor mezi prezidentem a ministrem zahraničí o post velvyslance na Slovensku na tom může stěží něco změnit. Zásadový Karel Schwarzenberg je sice se svou stranou na odchodu v podstatě neustále, ale nakonec vždy skončí v roli věrného a moudrého státníka, jenž se hlásí do služby – a vládu nepotápí, nýbrž opakovaně vrací ke kormidlu. Zásada nejdůležitější totiž říká, že vláda se prostě neopouští, a již vůbec ne v době, kdy pravice tuší, že se k ní v dohledné době nedostane. To ovšem neznamená, že nás nečekají další půtky o vedení české pravice a soupeření mezi TOP 09 a ODS. Budeme tedy dále sledovat, snad jen v poněkud tvrdším podání, to, co už dávno známe: tým, jenž se neustále obměňuje, štěpí a rozpadá, ale když jde o pozice, nalézá svou identitu v trojjedinosti dvou velkých stran a bizarního kroužku LIDEM kolem Karolíny Peake.
Stát, jenž podle názoru stále většího počtu lidí neplní svou roli, by ovšem nechtěla stavět na nohy jen sociální demokracie, která už se třese na volební vítězství, jakkoli se o ně zatím zasloužila pramálo. Rozčarovaní ze stávajících stran a politiky jsou i ti, kteří si politiku pletou s podnikatelským záměrem. Andrej Babiš, šéf zemědělsko-potravinářského impéria Agrofert, se například domnívá, že „stát je v rozkladu“ a příčinou všeho zla jsou obě nejsilnější strany. Rozhodl se tedy investovat „tolik peněz, kolik bude potřeba“, aby uspěl ve volbách. Kolik stojí překročení pětiprocentní hranice, sice nikdo přesně neví, ale prostředků je evidentně dost a vyhlídky prý dokonce patnáctiprocentní. Ideová konference ANO 2011 v Olomouci ukázala, že zřejmě bude kde brát nové tváře a že silné finanční zázemí láká i ty, od nichž by to málokdo čekal. Jaké naděje například vkládá do Babiše, jenž nevidí rozdílu mezi firmou a státem, politoložka Vladimíra Dvořáková, by bylo zajímavé vědět, stejně jako v případě bývalého eurokomisaře Pavla Teličky. Manuálem změn, které by mohly vést až ke změně systému, by přitom mohla být kniha ekonoma Pavla Kohouta Úsvit, z čehož lze vyvozovat, že pokud se bude něco stavět na nohy, odumírající sociální stát to určitě nebude.
Kohoutovy knihy si kromě Babiše všiml i jiný byznysmen s politickými ambicemi – senátor Tomio Okamura, který své nově vznikající hnutí dokonce pojmenoval „Úsvit přímé demokracie“. Kdo si architekta nového systému nakonec přivlastní, zatím není jasné. Jakým způsobem by Okamura chtěl očistit stát od nepravostí, je však ve světle jeho výroků o Dělnické straně sociální spravedlnosti, ženách či Romech, stejně jako z eugenického blábolení o rozdílnosti ras, celkem zřetelné. Možná bychom se dočkali referenda o vystěhování Romů do některého z indických států nebo volebního práva pouze pro muže s vysokým IQ. Sám Okamura, přirovnávající možnost návratu Romů do země jejich prapředků k myšlence sionismu, nicméně jako by nechápal rozdíl mezi politikou vycházející ze svobodného rozhodnutí a populismem kalkulujícím s frustrací chudnoucí bílé majority, která v Romech nesmyslně vidí příčinu vlastních problémů.
Pokud příznivci podobného populismu chtějí politiku stran vyměnit za politiku přímo volených osobností typu Okamury, znamená to ovšem jen to, že volba bude personifikovanější, televizně atraktivní, ale také velmi nevyzpytatelná. Přímá volba totiž sama o sobě ještě neznamená přímou demokracii, zvláště když možnost zásadní politické proměny doprovází rčení, že „přísnost musí být“.
Zatímco v roce 2011 část protestních hlasů spolykala strana podnikatele Víta Bárty s příznačným názvem Věci veřejné, v příštích volbách se může rozhořčení občanů i jejich strach z budoucnosti přiklonit i k těm, kteří už se za regulérní politickou stranu nechtějí raději ani vydávat, a tak se nazývají „hnutí“ – jakkoli jde o projekty ekonomicky úspěšných jednotlivců. Naštěstí rozhořčení milionářů a miliardářů, hrozících, že vydělané peníze nebudou investovat do státu, v němž kvete korupce, zatím není totožné s rozhořčením těch, kteří musí neustále počítat, jak vyžít do konce měsíce. Skutečné hnutí roste totiž zdola a na takové Česko teprve čeká.