Když se do sebe pustí psi a myslí to vážně - literární zápisník

Když se do sebe pustí psi, když se jeden na druhého utrhne a chutě se mu zakousne do tlamy, lze vytušit pohromu. Když se po deseti vteřinách nepustí, když se začnou točit v kolech a bortit stoly, židle, když lámou stromy a procházejí kamennou zdí tam a hned zase nazpátek, pohroma se zvrtne v malé nedopatření. Už nepomůže lavor ledové vody, je úplně jedno, že konečně skončila zima a les se vzepjal a soused vynesl lavici; stojíš opodál, vpáčíš mezi ně pádlo, vezmeš je židlí po hřbetu, nadáváš sprostě, prosíš, ženu necháš pištět, prokleješ dvůr a odpočítáváš minuty. Co jiného zbývá?

Takhle to tedy letos začalo. Sotva vyjdeme z domu, sotva přivítáme první přátele, krev kape z tlam; první zahradní večírek museli napojit na umělé dýchání. Rosa se klepe po souboji, Majza čapla kus masa a zmizela ve tmě. Od jihu teplý noční vítr, v náporech František Dryje. Už dlouho se tu přemýšlelo o situaci takřka veřejného čtení. Před půlnocí se otevírají okna, zvědavé hlavy se vytáčejí do ulice, nasvítíš krev tak, aby byla zlopověstná. Přítel stoupl na vysoký pařez a začal s půlnočním čtením.

A Dryje? Jeho nová sbírka Ach! s podtitulem Angažovaná poezie A. D. 2013 se pěkně louská, vzteku je v ní tolik, že by se dal vylejvat po lavorech. Známe takovou tvorbu už od Lubora a Lubor to taky umí udělat líp, jako by své texty zvracel rovnou na ulici. Čuráků je u Dryjeho fůra, a bodejť by taky nebyla, nakonec stačí si číst denní zprávy, stačí nezřízeně chlastat marast doby, ve které i pes se radši zakousne do soudruha a společně se roztočí v čertovském tanci. A Dryje onoho koktejlu očividně nasál pořádnou sklenici, poté, co se marně schovával za skříň a vlci ho našli, poté, co „zahlíd vlka v stinném loubí/ Na Starém Městě pražském“. Co víc, Dryje si rovnou otevřel na troskách civilizace zmrzlinářský krám a plní kornouty požehnanými porcemi humusu. Jazyk vybustrovaný na maximum, básník odvádí svou práci v přesčasech – co na to však praví venkovan, který sice ráno nevstává k autobusu, ale má už plné zuby půlnočních psích výlevů, kterému se přejedlo takzvané zpravodajství, který slyší, jak naproti kape teplá krev z rozkousaných tlam, a vidí tu hrůzu těkajících očí? Zakřičí snad do tmy, aby mu dali pokoj s Ovenkou, aby ho zbavili „aminy“ i Ladislava Jakla? Řekl bych, že tak dalece zatím věci nedojdou, že k tomu by bylo třeba přece jen ukázat někam na horizont, že až za obzor by venkovan musel vážit noční cestu a před lesem musel by se napást zeleného. Napást zeleného, prolézt to průsekem, zakopnout o potok a zařvat ze vzteku na divokého vepře – který si libuje, že mu vlky odlákali do města. Anebo se opravdu s „aminou“ uzavírá svět?

Tohle všechno se ti honí hlavou, když ten druhý na pařezu předčítá. Chroptění bestií ustalo. Je-li tu poslední instancí nasupený básník (a hle, ono jich opravdu přibývá!), pak nutno pospíšit si s koupí nového sporáku, je třeba urgovat pět kubíků buku, vyspravit plot a kolem branky nastražit pasti. Stiglitz to tady nevytrhne, nakonec je to jenom ekonom a pramálo básník, básníček… My chceme vidět, jak úplně jiní lidé září společnou silou budoucích bojů, zatím se nám však dostává jen pičí a kokotích chlupů. Není to málo, pravda, jako by Dryje přeskočil hned o několik desítek let kupředu, přesto ale zůstává až přespříliš doma, tam, kde to už docela známe, kde občas můžeme chodit i poslepu.

Už měsíc pálíš klestí, sázíš keře, vítáš první přelety holoubat a chráníš králičí nory před čubkami. Pocity z nového cyklu jsou zatím jen mlhavé, občas přerazíš pustý den po způsobu lidí trapně činnorodých. Jak se asi cítil svatý Ivan, když mu Bořivoj napíchl laň na meč a když pak z ní chlastala nečistá rota mléko proudem tekoucí? Situace je to analogická, sotva jsme něčemu přivykli, už se nám po tom sápou. Jen co usnula obec, psi na sebe skočí a servou se. Přes den jsi přišel jen tak do řeči, jeden naparáděný fialovým dredem, otrhaný hadrář, v podpaží Maxim, druhý vypadal na organické poškození mozku, oba bez práce, jeden tvrdí, že co nevidět vypukne peklo, druhému je všechno jedno. Ať se to tu třeba sesere! Na občanku si jde do knihovny sednout k fejsu. Cítíš toluen.

Potřebuješ se dostat hlouběji, k paralele, potřebuješ z toho něco vytřískat, tak aspoň jdeš a ze štaflí se podíváš, jestli už holáci roztloukli skořepiny zevnitř. Nic. Vápenná krusta drží, betonová skruž.

Asi to nakonec budeme muset okoukat od psů. Zatím ale jen sedím před psem, namáčím dlaň do studené vody a omývám rozhryzané pysky. Citelně se klepe, třeští před sebe zrak, kdo by taky netřeštil! Ještě před minutou to vypadalo se světem docela špatně. Voda v misce je už úplně červená, nemůžu se ale zvednout a jít ji vyměnit, co kdyby ty dvě mrchy se zas do sebe zaklesly, co kdyby začal ten jejich taneček nanovo? Maso leží na zemi, židle rozvalené jen tak, podruhé už bychom věděli, jak na ně. Brutálně, invazivně, rozstřelit od sebe páky zubů jediným kopnutím. Když se dva rvou, třetí by neměl chytat lelky, třetí by se možná měl připravit na nejhorší.

Autor je literární kritik a spisovatel.