Události posledních týdnů se rychle překrývají. Po největším skandálu v moderních českých dějinách padla vláda, sestavuje se nová, úřednická, a mediální zájem se od příčiny všeho dění pomalu sune k vedlejším důsledkům – především k antizemanovské hysterii, která hrozí zastínit to podstatné, co jsme se o české politice dozvěděli.
Jako by hlavní zprávou nebyla ta o korupční vládě a úplatných poslancích, nýbrž ta o aktivistickém prezidentovi, jenž na základě přímého mandátu očekávatelně posiluje vlastní systémovou roli. Na současném prezidentovi přitom spíše odpuzuje jeho xenofobně laděná antiislamistická rétorika a bušení do bubnu nekonečné války proti terorismu. O jeho narcismu i autoritářských tendencích jsme přece dávno věděli. Mohli to tušit i sociální demokraté, kteří podpořili nesystémovou změnu prezidentské volby a teď se jen diví. Zemanovi lze zatím vytknout především neortodoxní přístup při vyplňování ústavního prostoru, který mu byl vytvořen Nečasovou demisí, a při výběru sobě blízkých osobností, s nímž přistoupil ke splnění první ze svých ústavních povinností po pádu vlády. To, že odmítá pokračování Nečasovy vlády bez Nečase, mu lze jen těžko vyčítat a není možné nevidět, že opakování této vlády by zákonitě ještě zhoršilo pověst naší země v tzv. civilizovaném světě. Nehledě k tomu, že v tomto směru se prezident potkává i s většinovým veřejným míněním. Cokoli se zdá být lepší volbou než faktická legitimizace korupční stojedničkové koalice, která nechtěně odkryla nejcitlivější dilema naší současnosti. Opravdu vězí problém české politiky pouze v selhání jednotlivců, nebo spíše v systému, jenž korupci v podstatě generuje a považuje ji za normální a pro zastupitelskou demokracii nepostradatelnou?
Zeman se stále pohybuje v ústavním rámci, zato odcházející ministři zděšenému lidu za vydatné pomoci většiny es české liberální žurnalistiky nestydatě hlásají, že korupce a propojení byznysu a politiky je normální a že nemá smysl se nad tím vůbec pozastavovat. Ani nepřekvapí, že jedním z nejhlasitějších zastánců prokorupční rétoriky je „morální ikona“ Karel Schwarzenberg, jenž si jinou politiku ani neumí představit a už v době krize ve straně Věci veřejné mu ulétlo, že podplácení k politice patří, ale je netaktické o tom mluvit nahlas. Dokud existovalo podezření, že Nečasova vláda existuje jen kvůli prodejnosti některých mocichtivých poslanců odštěpených od Věcí veřejných, mluvilo se o opoziční rétorice nepřející opozice, kterou je třeba ignorovat. Dnes, když ve stejné věci běží trestní stíhání, které hrozí i bývalému premiérovi, mluví se o běžné politické proceduře, kterou nelze stíhat, natož trestat. Dříve popírané se nejprve bagatelizuje, později tiše přiznává a nakonec nelze jinak než se k tomu hrdě přihlásit. Odcházející ministr spravedlnosti a spolu s ním hlídači demokracie preventivně zpochybňují nezávislost soudů, státního zastupitelství i policie. Ministr dokonce veřejně manifestuje, že nechá prověřit postup policie a státního zastupitelství, ačkoliv k tomu má asi stejný mandát, jako kdyby chtěl ze své ministerské pozice prověřovat platnost fyzikálních zákonů. O konci demokracie se ale kupodivu mluví jen v souvislosti se Zemanem na Hradě, a znovu se tak oživuje hysterie, kterou dobře známe z druhého kola prezidentských voleb. Málokoho po dvou týdnech zajímá pohled na kauzu, která se přitom teprve stačila rozjet a může zřejmě ještě leckoho zasáhnout. Boj o pokračování koalice je zápasem o imunitu a udržení Poslanecké sněmovny, která díky upatlané stojedničce slibuje beztrestnost.
Prezident Zeman ale vládní krizi nespustil. Požadavek předčasných voleb se sice jeví jako nejrozumnější varianta, ale v tomto případě může prezident těžko jakkoliv pomoci, a pokud ano, tak právě jedině jmenováním jiné vlády. Rozhodnutí o rozpuštění parlamentu leží na těch, kteří se podoby nové sněmovny z pochopitelných důvodů děsí. Pryč jsou jejich nedávná zásadová prohlášení, že i předčasné volby jsou lepší než nová prezidentská vláda. Pro jednou přitom mohli mít pravdu. Kdo po zkušenostech s Karolínou Peake mohl čekat, že bude naslouchat občanům a nepodrží vlastní politický kroužek s čím dál ironičtějším názvem Lidem a s ním i celou koalici? A kdo mohl věřit, že to udělá Schwarzenbergova TOP 09?
„Všichni happy“ – těmito slovy komentoval v sms zprávě bývalý předseda poslaneckého klubu ODS Tluchoř výměnu hlasů za vysoké posty ve státních podnicích. Koho z občanů, na něž dopadá reformní politika škrtů, mohou podobná slova nechat v klidu? Kdo z nich je ještě „happy“? A kdo může pokračování podobné „politiky“ považovat za záchranu české parlamentní demokracie? Snad jen členové bývalé vládní koalice a novinářská elita, která nakonec za normální uzná vše, co oddálí změnu vlády. Všem ostatním se ale otevírá možnost vidět do útrob české politiky, která je vydávána nejen za nejlepší možnou, ale zřejmě už i jedinou možnou cestu. Možná dokonce do vnitřností systému, který občany pouze zastupuje. Potřebnou diskusi o tom, co je ještě normální a co už je za hranicí zákona, bychom tudíž za žádnou cenu neměli vyměnit za mobilizační politiku proti hlavě státu. To by skutečně nebylo normální.