Současné dění v Turecku a jeho zdánlivou podobu s Arabským jarem podrobil analýze komentátor Chálid al-Anání v článku s názvem Turecké povstání není pouze o islamistech v egyptském listu al-Ahrám. Vadí mu, že řada pozorovatelů v Egyptě i jiných arabských zemích protierdoganovské demonstrace škodolibě vítá mimo jiné proto, že do nich promítají svůj vlastní odpor vůči tamním islamistickým vládám. Je však podle něho třeba si uvědomit, že mezi opozičními protesty v Tunisku či Egyptě na jedné straně a v Turecku na straně druhé existují značné rozdíly. Prvním z nich je skutečnost, že demonstranti v Turecku využívají svobod slova a shromažďování, kterých nabyli právě za vlády islamistické AKP. Na arabských náměstích se naopak protestovalo proti otevřeně diktátorským režimům. Druhou odlišností jsou zcela jiné hospodářské poměry. Na rozdíl od Arabského jara není v Turecku hlavním problémem neutěšená ekonomická situace většiny populace. Naopak, za vlády islamistů došlo k ekonomickému boomu. Paradoxně velmi aktivním účastníkem protestů je právě nově vzniklá střední třída se svými požadavky zaměřenými na individuální svobody a moderní uspořádání společnosti. Je nutné zmínit i fakt, že zatímco během událostí Arabského jara byl vždy ústředním požadavkem demonstrantů pád režimu, v Turecku si protestující uvědomují, že současná islamistická vláda je stále legitimní politickou silou ve státě ustaveném Kemalem Atatürkem. Mezi Turky panuje konsensus, že jde o nejlepší možné politické uspořádání, které nehodlají měnit, zatímco arabské společnosti stále neuzavřely debatu o vhodném uspořádání svých států. Čtvrtým významným rozdílem je podle al-Anáního fakt, že protesty Arabského jara mířily proti režimům, jejichž schopnost spravovat jednotlivé země byla přinejmenším diskutabilní. Naopak v Turecku zaznamenali islamisté úspěchy prakticky ve všech oblastech, od ekonomiky až po zahraniční politiku. Právě tato skutečnost zásadně snižuje šance tureckých protestujících na úspěch, protože tichá většina jejich spoluobčanů vládnoucí stranu podporuje. Za páté al-Anání zdůrazňuje odlišnost tureckých islamistů s jejich relativně umírněným diskursem i způsobem vlády od zpátečnických islamistů arabských. Ostatně i turecký premiér Erdogan egyptské muslimské bratry opakovaně kritizoval.
Komentátor listu al-Haját Hasan Hajdar poukázal na jistou podobnost dění v Turecku s nedávnými prezidentskými volbami v Íránu, kde reformistický kandidát Hasan Rúhání porazil konzervativní kandidáty, prosazované náboženskými vůdci. Hasan Hajdar je o poznání kritičtější k tureckému režimu než jeho výše parafrázovaný kolega z listu al-Ahrám. Erdoganova islamistická vláda se neustále zaštiťuje svými úspěchy na poli ekonomiky a diplomacie, to však podle něho jen stěží povede k obnovení její legitimity. Protestujícím v žádném případě nejde o kácení stromů v istanbulských parcích a další environmentální problémy. Zásadním tématem není ani ekonomická situace. Protestující v ulicích tureckých měst totiž odmítají celkové směřování země, které v uplynulé dekádě prosadili představitelé strany AKP. Odmítají nahrazení původní orientace na Evropu s jejími liberálními a sekulárními hodnotami zaměřením na region bývalé Osmanské říše. Tato orientace současné turecké diplomacie se totiž přímo příčí kemalistickým ideálům. Stejně tak se jim příčí i snaha islamistů o podkopání sekulárních základů tureckého státu a společnosti. Autor komentáře nevylučuje, že tureckému režimu se podaří pro tentokrát situaci zvládnout. Jednoznačně však došlo k nevratnému narušení pouta mezi lidem a jeho vládci. Situace v Íránu není podle Hasana Hajdara zcela nepodobná. Zdejší reformisté se postavili zdánlivé přesile konzervativních kandidátů a vynesli do prezidentského křesla relativně umírněného kandidáta. V Íránu se tak znovu objevila mohutná politická síla, která byla před čtyřmi roky brutálně umlčena režimními represemi poté, co zmanipulované volby vedly ke znovuzvolení Mahmúda Ahmadínedžáda. Turecký a íránský režim však nečelí problémům pouze doma. Oba selhávají v prosazování svých zájmů v regionu. Pro Turecko je nepochybnou strategickou prohrou neúspěch vlády Muslimských bratrů v Egyptě. Doufali totiž, že se největší arabská země a bývalá osmanská provincie stane jejich politickým vazalem. Tento plán se však jen těžko podaří uskutečnit. Podobné neúspěchy zaznamenal i Írán. Nedokázal dostat pod kontrolu dění v Jemenu a na Bahrajnu, kde se snažil využít spřízněné šíitské menšiny. Jeho spojenec, libanonský Hizballáh, se velmi diskreditoval svým angažmá po boku Bašárova režimu v Sýrii. Ostatně právě i íránská podpora tomuto režimu se může teheránským vůdcům v případě Bašárova pádu vymstít. Hasan Hajdar nepředpokládá bezprostřední zhroucení režimů v Turecku ani Íránu, domnívá se však, že islamisté v obou zemích překročili vrchol svého vývoje a nyní je již čeká pouze úpadek.
Chmurně vidí vývoj v Turecku i Tárik al-Humajid, bývalý šéfredaktor listu aš-Šark al-awsat. Jeho článek nenechá čtenáře na pochybách už svým názvem: Konec tureckého modelu. Podle autora byla hlavním faktorem vedoucím k eskalaci krize nepřiměřená reakce režimu v prvních dnech protestů. Zcela zásadní pak údajně byla Erdoganova hrozba nasazení armády proti protestujícím. Tím byl totiž zpochybněn jeden z hlavních výdobytků islamistické vlády v Turecku – stažení armády z politického života. V uplynulých letech se turecká vláda vedená premiérem Erdoganem stala referenčním modelem pro řadu zemí na Blízkém východě i jinde na světě. Za vzor ji dávali i Američané. Kromě ekonomické prosperity posílila individuální a politické svobody – to vše ve jménu politického islámu. Nelze vyloučit, že současná krize povede ke konci Erdoganovy vlády. Autor komentáře přirovnává situaci ke konci vlády premiérky Thatcherové ve Velké Británii. Zároveň však podotýká, že Erdogan má stále reálnou šanci krizi přežít. S jistotou to budeme vědět nejdříve až za několik týdnů. Již nyní je však jisté, že turecký politický model přestal být vzorem pro ostatní státy. Nejen pro blízkovýchodní region je to obrovská škoda.