Začíná být opět nuda

Jak se dnes žije básníku a performeru Kozelkovi? 

Nesmírně špatně, zvláště nyní, když jsem přestal být zván na veřejná čtení a pozvání chodí jen tak dvakrát měsíčně. Etablovaní autoři a autorky nejspíše neberou mé psaní jako plnohodnotné, zřejmě je trápí a dráždí má přímost a adresná útočnost. Začíná zde být opět nuda, zase se klade důraz na arteficielní vyznění literatury.

Podle vás tedy existuje souvislost mezi tím, že dostáváte stále méně pozvánek na autorská čtení, a obsahem poslední knihy Teteliště zmrdů?

Od časů vydání Teteliště zmrdů se veřejná čtení omezila na minimum a nyní, když jsem po mrtvici zdravotně handicapován, je to ještě méně než málo. Měsíc po vydání Semeniště zmrdů jsem ztratil čtyřicet přátel a týden po vydání Teteliště jsem přišel o zhruba sedmdesát až osmdesát příznivců. Zdá se, že lidé se bojí toho, o čem píši, a nechtějí si otevřeně přiznat, že doba směřuje k fašismu.

Vaše básně z poslední doby jsou vedle zuřivosti také plné humoru. Hlídáte si hranici mezi naštvaností a zahořklostí?

Moje psaní je nutné brát jako dobovou satiru, a to jak v případě prózy, tak i poezie. Záměrně využívám extrémů a záměrně dovádím literární situaci na krajní mez. Domnívám se totiž, že opět nazrála doba pro surrealismus a jeho praktické využití v performanci a happeningu. Nejsem vůbec zahořklý, nad svými texty se naopak – pokud to jen trochu jde – náramně bavím a pevně doufám, že se hořce baví i někteří z jejich čtenářů.

Váš život je spjatý s undergroundem, který je vám zároveň posledních dvacet let terčem posměchu. Je ovšem překvapivé, že underground nyní sehrává roli režimního poskoka?

Underground přestal být undergroundem v momentě, kdy splynul s disentem, ztratil nezávislost a přišel o svou nenapodobitelnou autentičnost. Po roce 1989 se z undergroundu postupně stával nostalgický, dysfunkční kýč, který nedokázal reagovat na dobové excesy a podílel se na mocenské struktuře současné doby. Byl zneužit. Jeho současná, pravicově orientovaná apolitičnost je výsměchem a jeho zastydlý důraz na hudební produkce – z nichž ostatně vznikl – je dalece mimo mísu a v ničem nevystihuje charakter dnešní doby.

Co za to, že se nechal zneužít, ale underground dostal?

Výhody, které by bylo obtížné specifikovat, ale jeho tehdejší pronásledování je dnes systémem kladeno za příklad bývalé totalitní moci. Underground se stal nástrojem pro správný výklad minulosti a obhajobu režimu přítomného. Místo aby šel proti struktuře dnešní moci, která je stejně nebezpečná jako struktura minulá, přehrabuje se donekonečna ve své vlastní historii a zcela drze a protismyslně sám sebe glorifikuje a prohlašuje za jediného hrdinu. Pravda ovšem je, že počet jeho členů v minulosti vysoce převyšoval členy disentu.

Vidíte zde nějaký současný, mladý underground?

Všechny současné napodobeniny undergoundu jsou směšné a kontraproduktivní. Starý underground byl funkční ve své době a pro tu byl nezastupitelný. Zato dnes podobně subverzivní a svobodné prostředí vůbec neexistuje.

Vysmíváte se i českému disentu. Souzníte s Bondyho teorií „stínového establishmentu“? Skutečně se disent již za normalizace připravoval jen na převzetí moci? O nic víc nešlo?

Disent z velké části tvořili bývalí stalinisté padesátých let..

Řada z nich ale přece prohlédla a svou aktivitou v disentu se snažili minulost odčinit…

Ano, to je přesné! Vždy prohlédli v pravou dobu, a vždy tudíž parazitovali na společenském útlumu nebo naopak na společenském vzestupu. Z mého pohledu byl disent velký guláš rozdílných osudů i ideologií, který spojovalo elitářství, a naprosto zde chyběl nějaký mezistupeň v oblasti umění. Nezávislé umění bylo odkázáno samo na sebe, na své velmi omezené inspirativní zdroje, na malou skupinu sympatizantů. Možná to tak bylo dobře.

Co podle vás charakterizuje dnešní mladou uměleckou generaci?

Zkurvenost a nesebekritická ambicióznost.

Můžete to rozvést?

Použiju slova jedné své básně: předstíraná levicovost, vypointovaná pravicovým životním stylem. Pro současnou mladou generaci je uměřená levicovost lákavým módním trendem, který však selhává v základní životní praxi, jíž je odklon od galerijních móresů a kurátorských stupidit. Jedno naráží na druhé, jednomu ani druhému nelze věřit. Člověk si pak připadá jako idiot. Současná mladá generace je v mnohém ovládaná hudbou a hédonistickým životním stylem, obojí lze bez nadsázky přiřadit ke konzumnímu životnímu stylu, který si nechala bez reptání vnutit a ještě ho považuje za alternativní.

Jak hodnotíte aktivity českého protestního hnutí?

Nijak. Nehodnotím je, nepřemýšlím o nich. Z velké většiny jsou mi protivné, sálá z nich touha po moci a po nastolení jiného mocenského systému v bleděmodré barvě. Nechodím na demonstrace, nevěřím jim.

Jaký druh protestu by vám tedy byl po chuti a připadal vám věrohodný?

Za dané situace asi žádný.

Býváte označován za angažovaného básníka, ale necítíte se jím být. Co vám na přívlastku „angažovaný“ vadí?

Jsem satirik. Termín angažovaný nutně svádí k zařazení do definitivy, čemuž se bráním. Kopu kolem sebe jak nalevo, tak napravo, snažím se vytvářet to, čemu Jirous říkal „systematické vytváření neklidu“. Bylo by pohodlné někam patřit, ale za nějakou dobu by se z člověka stal nepoužitelný debil.

Spor o tzv. angažovanost v poezii se dá vykládat také jako spor o to, jakým způsobem učinit poezii znovu společensky relevantní. Je na této snaze něco nepatřičného? Má si poezie vůbec takový cíl klást?

Poezie si klade cíle, které uzná za vhodné, v tom jí neposerou triko žádní literární historici a teoretici. Poezie je vždy nejméně očekávatelná, vždy stojí na straně ublížených a ponížených. V tom vidím její angažovanost, aniž bych se k tomu slovu musel nutně hlásit.

Ve své tvorbě často používáte konkrétní reálie a jména reálně žijících postav. Chápete je jako nádobky pro svůj hněv, nebo hrají ještě nějakou jinou roli?

Chápu je jako živé a existující bytosti, které nezvládly roli, jež jim byla přisouzena nebo kterou si pro sebe uzurpovaly. Chápu je jako idioty této doby, a právě proto je jmenuji jejich pravými jmény.

V básních odkazujete explicitně na RAF. Je to jen umělecká licence, nebo za tím lze hledat něco víc?

Podle mne byla RAF jediným skutečným undergroundem. Dopředu věděla, jak se situace vyvine, a podle toho jednala, aniž by připouštěla jakékoliv kompromisy. Že se dostala do slepé uličky, je jedna věc, v současnosti však vzdor pokračuje jiným způsobem pod jinými jmény a její marný boj nekončí.

K čemu je marný boj?

Je důležité nesplynout se Systémem, je důležité najít v sobě vůli pro permanentní vzdor a je pak také nutné nést jeho následky.

Když se porozhlédnete po současné česko-slovenské literární scéně, existují zde autoři, ke kterým cítíte sympatie, případně které považujete za spřízněné?

Velký dojem na mne udělali Jan Těsnohlídek mladší, Svatava Antošová, Adam Borzič, Milan Kohout z Čech, Mirka Ábelová, Vlado Šimek, Dominik Želinský, Zuzana Husárová, Michal Habaj a Peter Šulej z Bratislavy. Dovedou přesně vystihnout symptomy doby, nemilosrdně diagnostikovat dnešní politiku a stejně jako já mají velmi blízko k beatnikům. Ferlinghetti řekl, že jen mrtví se neangažují.

Poslední dobou se v českém kulturním prostoru objevilo několik institucionálněkritických a aktivistických iniciativ (Nulová mzda, Zachraňte umění 2013, Mánes umělcům). Jak se na tyto aktivity díváte?

Poslední doba trvá třiadvacet let. Za ten čas se nestalo nic podstatného, všechno, co vykazovalo nějaké znaky vzpoury nebo systematické kritičnosti, po nějaké době vyšumělo do ztracena. V umění převládl zábavní trend Felliniho La dolce vita a opatrná snaha nenasrat vrchnost, na které jsme tak či onak závislí. Ideálním řešením by byly opravdu nezávislé galerie, které by si spravovali samotní umělci, bez kurátorů, výběrových komisí a dalších zbytečných parazitů. Tím se ovšem ocitáme v oblasti utopie, neboť současné řešení je pohodlné a svádí k pasivitě. Je to zpomalený pohyb v bludném kruhu.

Ve své úvaze nad sbírkou Semeniště zmrdů redaktorka literárního měsíčníku Host Eva Klíčová prohlašuje, že se snažíte oživit jazyk politických procesů. Jak vnímáte takovou interpretaci?

Dlouhé časové období od roku 1948 do roku 1989 byl horor. Stejný horor, i když sofistikovanější, vládne nyní, kdy je vše podřízené ekonomice. Jestliže se v padesátých letech chovali k lidem stejně brutálně, jako se chovají dnes, nelze se divit tomu, jak píšu, ani reakcím, které mé psaní vyvolává.