Mýtem severu je útěk na jih

Všechny vaše knihy jsou spjaty s městem, kde jste se narodil a kde žijete. Zdá se, že Gdaňsk je pro literaturu velmi příhodným místem – bylo o něm napsáno několik velmi dobrých knih. Jak si to vysvětlujete?

Za tím jsou dějiny. Pro mou generaci byla velká intelektuální práce si to město osvojit, udělat ho skutečně naším. Nikoli v nacionalistickém, ale běžném slova smyslu. Abychom se tu dobře cítili. Žili jsme v polském městě, ale jeho minulost byla německá. Náš vztah k Němcům byl velmi ambivalentní, protože Němci spáchali v Polsku ty nejstrašnější zločiny. A naše fascinace německostí byla dvojaká, na jedné straně za ní byl strach a na straně druhé nás všechno německé velmi přitahovalo. Přelomová pro mě byla knížka Güntera Grasse Kočka a myš. Osobně si myslím, že je to jeho nejkrásnější kniha. Vyšla v Polsku velmi brzy, v šedesátých letech, cenzura si jí zřejmě nevšimla. Četl jsem ji ještě na gymnáziu. Chodil jsem do školy v té čtvrti, kde se narodil Grass. Ta kniha mě fascinovala z literárního hlediska, ale četl jsem ji také jako průvodce po neexistujícím městě. To bylo pro mě a pro mou generaci nesmírně důležité. Gdaňsk byl pro nás velkým tajemstvím, jeho historie byla nejasná.

V románu Mercedes Benz vedete dialog s Bohumilem Hrabalem. Čím je pro vás tento spisovatel důležitý?

Hrabal je velmi český autor. A zároveň univerzální. Je to literární génius. Hrabal byl literární hvězdou mého pokolení, před Solidaritou a v době Solidarity. Hodně jeho knih u nás vycházelo v samizdatu. Takové knížky si lidé půjčovali na noc, knížku bylo třeba za noc přečíst a potom vrátit, což bylo úžasné. Zastávám takový názor – polská kritika mě za to nenávidí –, že česká poválečná literatura, Hrabal, Škvorecký, Kundera a další, je neexistující odnoží literatury polské. To znamená, že polské literatuře v jistou chvíli cosi chybělo.

Jak byste to konkrétně pojmenoval?

Tito tři autoři podle mě ukázali, co je zkušenost komunismu, a to prostřednictvím fantastické literární formy. Každý jinak. A v Polsku bylo celou dobu jen romantické klišé, pojetí války jako mučednictví. Češi to udělali úplně jinak – neměli povstání, ale napsali na to téma geniální knížky. Hrabal nám ukazoval něco, co polská literatura neudělala.

Hrabala čte kdekdo. Ale co vás vedlo k tomu, že jste mu věnoval knihu?

Jak jsem napsal v románu Mercedes Benz, seděli jsme v jedné irské hospodě, pili vodku, whisky a pivo a najednou se v televizi objevila zpráva, že umřel Hrabal, vypadl z okna nemocnice na Bulovce. To byla první zpráva, která se objevila ve vysílání, což je naprosto neslýchané. S přáteli jsme pak udělali takovou zádušní mši. Tenkrát jsem cítil, že pro mě skončilo určité období. Komunismus padl už dřív, ale tohle byl konec určité epochy. Opili jsme se a celý večer jsme si citovali z Hrabala. Pak jsme začali psát dopis do Švédské akademie, jaký je to skandál, že Hrabal nedostal Nobelovku. Pár let předtím ji dostal Jaroslav Seifert, ale shodneme se, že takových básníků je na světě víc, kdežto Hrabal byl jediný svého druhu. Samozřejmě jsme nakonec ten dopis neodeslali, ale když si to přečetl můj vydavatel z nakladatelství Znak, chytil se za hlavu: Ach bože, řekl, ty už nemáš žádnou šanci dostat Nobelovku! Ty sis to úplně podělal! Samozřejmě žertuju…

Povídky chladného moře na rozdíl od zmíněné hrabalovské knihy vyprávějí o něčem, co je Čechům cizí. Dokázal byste popsat, jaké je Baltské moře?

Pokusím se, i když to není snadné. V určitou chvíli jsem si uvědomil, že většina mého života uplynula tady, na severu. A to má dalekosáhlé důsledky. Nejde jenom o mentalitu, která se liší od mentality jižanské. Je tu jiné klima. Léta jsou chladná a nepříjemná, do moře často nelze ani vkročit. Sedm měsíců v roce bez slunce, nízké mraky, deprese. Ale jde taky o jídelníček: není to prostor vína, ale vodky a sleďů. Nemám to rád, ale tak to na severu bylo vždycky. Možná, že to, že jsem melancholik, souvisí právě s tím, že jsem prožil celý život tady na severu. Proto jsem se také rozhodl pro sbírku povídek, která by na různých úrovních vyjadřovala naši mentalitu, která se liší od té jižanské. Nezapomínejte, že i vy už jste na jihu – dokonce už v Krakově je jinak, lépe.

Co je největším severským mýtem?

Největším mýtem severu je útěk na jih. Kdysi jsem byl na ostrově Őland, kde jsem navštívil gótskou osadu. Byla tam zeď a nějaké domečky, či spíše přístřešky. Velmi primitivní, všechno z kamene. Když jsem to uviděl a pomyslel si, že oni v tom museli žít celou zimu, uvědomil jsem si, jak moc museli toužit po útěku. Protože na jihu byly ženy, zlato, víno, slunce – všechny radosti tohoto světa! Takže hlavním severským mýtem je, že se musí utíkat na jih, což se mi nepovedlo. V polské literatuře je mýtus jihu vůbec velmi oblíbený, například v tvorbě Jarosława Iwaszkiewicze. Tento polský klasik vyrůstal na Ukrajině, v Kyjevě, a měl takový pocit, že Ukrajina jsou jakési Syrakusy. Já jsem člověkem severu, mám sklony k melancholii, ke klimatu Bergmana nebo Strindberga, a proto tak miluju Hrabala, protože to je to, co mi v životě chybí.

V románu Poslední večeře kladete otázku, co je a co není umění. Vaše sympatie jsou poměrně jasné. Je podle vás nejnovější umění ve slepé uličce?

Já si myslím, že ano. Po letech, protože celá léta jsem to nekomentoval. Jen jsem se díval. Dospěli jsme do bodu, kdy všechno může být umění. Král je nahý a někdy je třeba říct to nahlas. Většina z toho, co se dnes prezentuje, není žádné umění. Umění vyžaduje talent, ne jenom nápad a důvtip, ale také řemeslo. Jenže to demokracie nestrpí. Demokracie nesnáší, když má někdo talent a je něco víc než ostatní. Protože to není demokratické – nejde hlasovat o tom, kdo má talent. A s tím souvisí, že demokracie nemá ráda talentované lidi. Proto obrovská část novodobého umění vypadá tak, jak vypadá.

Hrdinové vašich knížek jsou často osamocení, hledají lásku…

… a nenacházejí.

Někdy ano, ale jen na malou chvíli. Čím to je?

Jsem věrným učedníkem Schopenhauera, který se tu mimochodem narodil, asi tak pět kilometrů od tohoto domu, na Heiliggeistgasse. Dobře vím, že se nám častěji dějí špatné a smutné věci a že štěstí je, když nepociťujeme neštěstí. Moji hrdinové sdílejí tento pohled. Štěstí je chvilkové, letmé, nikdy netrvá dlouho. Když si uvědomíme, co je náš život, že to je zlomek sekundy v nekonečnu, potom je to zřejmé. Je velmi těžké popsat cíl života, uchopit jeho smysl. Proto jsou moji hrdinové spíše melancholičtí než veselí a spíše smutní než radostní. Ale to je ta severská melancholie. Jižané vycházejí v noci na ulici, pijí víno, ani nemusí milovat, a přece jsou veselí. Na severu je to všechno složitější.

Co je podle vás nejdůležitější složkou prózy?

Smyslnost. Síla určitých obrazů a určitý typ rytmu. V mé próze je vždycky určitý rytmus. Není násilný, snažím se to dělat tak, aby to nebylo drzé, průhledné. Ale rytmus je velmi důležitý. Když píšu nový román nebo povídku, někdy si to předčítám, nahrávám a poslouchám, abych slyšel, jak to zní. Miluju prózu, která má určitý rytmus. To považuji za velmi důležité.

Výrazným znakem vaší prózy je také množství aluzí, citací, odkazů. Odkud se berou?

Mám velmi dobrou školu. Pocházím ze vzdělané starobylé rodiny a za život jsem přečetl hromady knih. Nemusím to hledat, jednoduše je to můj svět.

Jde tedy o cosi jako rodinnou tradici?

Ano, povím vám o tom jednu historku. Bylo mi tehdy šest, ještě jsem nechodil do školy. Byl jsem na prázdninách u své babičky Marie. Bydlela v předválečné vile, v paláci plném starobylého nábytku, i když velmi zničeného. Zůstaly tam také zbytky knihovny, kterou nezničili Němci ani Sověti. A já jsem šmejdil po té knihovně. Neznal jsem žádný cizí jazyk a tam byly knížky v angličtině, němčině, francouzštině, byla tam taky česká kuchařka. A najednou jsem z té knihovny vytáhl takovou divnou knížku s neznámou abecedou. Nebyla to latinka, ani cyrilice, ani hebrejština. Vzal jsem ji a vyrazil za babičkou: Babi, copak to je? A ona na to: Bože, ty jsi našel můj školní exemplář Odyssey! Protože oni se před první světovou válkou učili řečtinu. A teď si představte tu scénu: sedíme v salonu, babička otevírá knihu a začíná číst řecky. Když přečetla pět nebo šest řádků, začala překládat, jen tak z hlavy… Takže takovou já mám rodinnou tradici. Není to moje zásluha, ale taková byla typická polská inteligence. Všichni moji prarodiče a praprarodiče byli lidé přírodovědy, ale zároveň humanitně vzdělaní. Tehdy to bylo možné. Například můj pradědeček byl fyzik, rektor lvovské akademie, ale nádherně hrál na housle, znal pět cizích jazyků, četl dobovou literaturu a krásně maloval. Já bohužel nemám tolik talentů.