Zasolit dějinám, zasolit otci - literární zápisník

Existuje jistě celá řada možností, jak si to vyříkat se svým národem. Můžeme začít u nekonečných debat, z nichž nemůže nikdo vyjít s čistým štítem a během kterých se navrství banality jak kravská mrva uprostřed kukuřičných lánů. Takový způsob vyřizování účtů je jistě nejoblíbenější, a proto i nejblbější, nikam nás nevede a nic z něj nelze vysoudit. A chtěl-li by se jím kdokoliv inspirovat, vyhoří hned na úvod; podívejme se jen, kam přišli zhrzení schwarzenbergovci, kteří ještě nedávno měli políčeno na morální obrodu lidu a dnes se děsí hlasu prosťáčka, který si plete prezidenta s koštětem. Intelektuálové zubožení národem, ach, nikdo jim tu nerozumí, nikdo v celé zemi, nikdo za suburbiemi Prahy, nikdo na venkově – předstírají tedy, že si alespoň zachovali zbytky hrdosti. Národní pohroma vybetonovaná pocitem nadřazenosti – založte na takovém základě estetickou metodu a vrátíte se o desítky let zpět, případně sklouznete k tirádám stejně tak směšným jako trapným.

Zatímco však jeden ztrácí čas přesvědčováním svých čtenářů, že lidé ničemu, ale vskutku ničemu nerozumějí, druhý si osvojí metodu osvědčenou: vezme si na paškál otce. He, otec, toť národ, národ, toť otec! Pétera Esterházyho Harmonia caelestis, anebo alespoň její podstatná část, je postavena na této paralele: můj otec, jeho otec, a vlastně taky tak trochu tvůj otec, ti všichni společnými silami předhodili dějinám syna a onomu synovi je určeno, aby o nich podal výpověď, a přeneseně i o Maďarsku a blízkých výspách. Esterházy takovou roli přijal se vší vervou textuálního maniaka, jehož úkolem je vystavit čtenáře všem běsům minulosti, samu minulost nasvítit jako souhru těch nejnemožnějších příšerností, jichž kdy otcové byli schopni: „Můj otec letos 22. června, skoro přesně v den letního slunovratu, popadl moji matku, děvečku Johanku Mottovou, a znásilnil ji; při aktu ukousl mámě ucho, špičku nosu, také jí uhryzl po kousku z jednoho prsu a jednoho stydkého pysku. (Na to, aby mámu rozkouskoval úplně a uložil si ji nasolenou, už mu nezbyl čas.)“ A pokračujme: „Když ho za čtyřicet osm hodin chytili, už si na nic nepamatoval, myslel si, že si z něho dělají blázny.“ Což je, jen tak mimochodem, klíčová věc pro celou tuhle knihu: jeho otec byl vždycky nejspíš tak trochu blázen, ale vysvětlujte to dějinám, které soudí, vysvětlujte to národu, který se sám tolikrát zbláznil a jehož šílenství co nevidět zaplaví i nás.

Odhodlal se, že na nich, na tatínech, otcích a fotrech, nenechá nit suchou a přitom ještě povýší estétství na určující normu, ztaví v jeden monument osobní dějiny rodu Esterházyů, jejich pád pod tlakem totalit, a celý ho usadí do proudu jazyka valícího se napříč časem. Všechno o nich budeme vědět, i to, co po nich zůstalo v truhlicích: „Maďarsky psaný seznam movitého majetku mého otce, pokrývající pět archů, kteréžto archy byly jsou sešity červenou hedvábnou šňůrkou a konce šňůrky zapečetěny černým pečetním voskem s otiskem pečetního prstenu. (…) V malovanej truhle ze sprostného smrku kalichuov 13, tré z nich všady zlacených, ze vně i u vnitř, cum patellis; sedmero jich v nitř zlacených a z venčí zlacených jen místoma. (…) Jedny staré cajkové kalhoty. (…) Nebohý Můj Otec, nebohý, nebohý.“

Budiž Esterházy přijat za učitele všech, kdo touží bilancovat, aniž by spouštěli vyráglované převody filosofických úvah na téma Češi, na všechny ty „problematiky národní, české“, jak je známe od Patočky, poněkud volněji pak od Třeštíka, a dále pak i za kazatele, u kterého se lze učit destruovaným rétorickým figurám, míšení literárních vlivů a jiným dovednostem, tolik potřebným v době zfraškovatělé kultury. A nemusíme zrovna jen ulpívat na nápadu sestavit historii otců a jejich žen, který sám o sobě je tak brutální, že nesnese srovnání s žádným jiným dílem – stačí jen vnímat, jak se tu pracuje se slovníkem. Vždyť: je-li něčím národ, ne snad právě souborem nejrůznějších slovníků, které žijou v jeho údech, pinožících se po ulicích a po návsích? Copak se v kavárnách nemluví o „karamanských udidlech“, copak tam někdo neprohlásí, že „můj otec v 18. století zabil náboženství, v 19. století Boha a ve 20. století člověka“, zatímco naproti v nárožním hostinci opilec křičí něco o tom, že „můj otec měl pověst čuráka jako kráva, ve vševyčerpávajícím špatném slova smyslu“? To všechno je jeden národ ve svých jazycích a ty všechny je třeba vyprášit, polichotit jim i jejich ženám.

Jak ale z takového masakru naši otcové a jejich životní díla vyjdou? Nenechme se zmást prvotním dojmem – i přes všechnu tu hrůzu, která za celá staletí vyhřezla k lidem, k potomkům a vadí ještě i nám, jakožto i lidem budoucím, přes všechnu tu obscenitu, které je otec utržený z řetězu schopen, můžeme jako národ dožít v klidu – stejně jako oni, i my na tom jsme dobře, držíme se na světě a jen tak z něj nesejdem. Esterházyho kniha nám mnohde může takové nesejití usnadnit, naservíruje nám ošidný, fragmentární obraz otce jazykem přeludným, svůdným ve vějíři barev.

V celku tedy opus inspirativní; a nejsme daleko tvrzení, že z oné inspirace roste i způsob, jak kritizovat a přitom odvádět jistou práci; na sobě, na soudruzích, na dějinách. A opačně: taková kritika je inspirativní, třeba už jen proto, že nás vede k oné staré známé drobné práci. Zavání­-li celek mrzáctvím, můžeme se díky takové práci smířit alespoň s nejužším okolím. Harmonia caelestis překvapí, když nasadí právě takový zpětný chod obhajoby; i syn, dosud neurotizovaný dílem svých předků, přilne k neřádu, dosud striktně odmítanému, aby si třebas uvědomil, kolik energie vydával, když neustále něco odmítal. V tomto smyslu je četba takového textu očistná i zklidňující, můžeme se trápit, hnedle zase smát, považovat otce za hlupáky a obratem zas je nazývat génii maličkostí. Očistná, zklidňující…

Autor je literární kritik a spisovatel.