Konec roku se na okupovaných palestinských územích nesl v optimistickém duchu. Zatímco hnutí Hamás považovalo zastavení palby v Gaze za přesvědčivé vítězství, prezident Palestinské samosprávy Mahmúd Abbás dosáhl významného diplomatického úspěchu, když na půdě Valného shromáždění OSN získal pro Palestinu statut pozorovatelského nečlenského státu. Pro návrh přitom hlasovalo 138 států, zatímco proti němu pouze devět. Jedním z nich byla i Česká republika, jejíž hlasování bylo arabským tiskem vnímáno pouze jako součást kuriózního výčtu stejně hlasujících notorických bezpodmínečných podporovatelů Izraele. Pozornosti nicméně neunikla skutečnost, že necelý týden po hlasovaní přijel české vládě osobně poděkovat izraelský premiér Benjamin Netanjahu. Zpravodajské články věnovaly velký prostor vyjádření vůdce izraelské pravice, který tlak mezinárodního společenství na Izrael přirovnal k mnichovskému diktátu z roku 1938. Ve zpravodajských článcích pak chybělo prakticky jakékoli vyjádření české strany či zdůvodnění jejího hlasování.
O českém postoji se detailněji rozepsal až deník al Quds al arabí z 30. prosince v článku o zhoršujícím se obrazu Izraele na Západě a zejména v Evropě. Článek se zabývá studií izraelského Ústavu pro obrodu a demokracii rozebírající důvody klesající obliby Izraele. Text na úvod cituje Jacoba Leviho, izraelského velvyslance v České republice. Ten v dopise generálnímu sekretáři izraelského ministerstva zahraničí informoval, že se obraz židovského státu v očích české veřejnosti výrazně zhoršuje. Praha sice patří k nejdůležitějším izraelským spojencům, ve veřejnosti se ale stále zřetelněji ozývají hlasy kritizující izraelskou politiku, zejména budování osad na Západním břehu. Šéf pražské mise rovněž uvedl, že v současné době čelí nejostřejší kritice od svého nástupu do funkce. Článek dále rozebírá závěry studie hovořící o tom, že zhoršující se obraz Izraele ve světě není důsledkem selhání státem organizované propagandy. Ta i nadále patří k nejvýkonnějším na světě a navíc jsou na ni vynakládány velmi vysoké prostředky. Skutečným důvodem klesající obliby Izraele je podle studie nejpravděpodobněji samotná izraelská politika. Díl zodpovědnosti sice nesou i protiizraelské instituce a státy a jejich aktivity v médiích a sociálních sítích, hlavním viníkem je ale radikální židovská politika vůči Palestincům a Arabům obecně, která je stále obtížněji akceptovatelná.
Aktuální politikou Izraele v regionu a na palestinských územích se zabývá text Chálida Amajry na stránkách egyptského deníku al Ahrám ze 4. ledna. Článek s názvem Poprava dvojstátního řešení se netají svou pesimistickou vizí. V nadcházejících volbách do jeruzalémského Knesetu s největší pravděpodobností drtivě zvítězí izraelská pravice a dojde k vytvoření nejradikálnější vlády za dobu čtyřiašedesátileté existence státu Izrael. Již současná vláda přitom svou politikou značně komplikuje možnost mírové dohody s Palestinci. Jedná se zejména o výstavbu nových osad v okolí východního Jeruzaléma, zábory půdy a demolice palestinských budov. Premiér Netanjahu sice hovoří o upřímné snaze dosáhnout spravedlivého míru, praktické kroky však podle autora prozrazují lživost jeho tvrzení. Může však být ještě hůře. Po volbách pravděpodobně posílí radikální strana Habayt hayehudi, která ve svém programu údajně Palestincům nabízí pouze tři řešení: život v otroctví, odchod do Arabské pouště nebo fyzickou eliminaci. Ani současní vůdci zřejmě nemají k podobným myšlenkám daleko. Donedávna úřadující ministr zahraničí Avigdor Lieberman podle autora v minulosti několikrát navrhl řešení palestinské otázky kobercovým bombardováním arabských sídel na Západním břehu při současném otevření hraničních přechodů do Jordánska. Problémem je podle Amajry to, že Izrael se svou politikou sám dostává do pasti. Palestincům není ochoten nabídnout řešení, které by bylo aspoň trochu přijatelné. Neuspěje li řešení dvou států, může přitom dojít k situaci, kdy budou Arabové a Židé žít v jedné zemi. Vzhledem k tomu, že by v ní Arabové tvořili většinu, musely by se židovské elity uchýlit k rasové segregaci podobné jihoafrickému apartheidu. Je však téměř jisté, že spojenectví s takovým státem by bylo nepřijatelné i pro Spojené státy a Izrael by se pak ocitl v naprosté izolaci.
Poněkud optimističtější výhled na dění na Blízkém východě nabízí Amír Táhirí v deníku aš Šark al awsat z 28. prosince. V článku nazvaném Arabské jaro: vstříc nástupu reakce? se zabývá prognózou vývoje v arabských zemích, které prošly v průběhu uplynulých dvou let změnou režimu. Autor polemizuje s komentáři, které přirovnávají Arabské jaro k revoluční vlně roku 1848 a zároveň varují před nástupem reakce, jako se to stalo roku 1852 ve Francii. Tyto revoluční vlny nelze srovnávat. Na rozdíl od evropských absolutistických režimů v 19. století nepadli arabští vládci pod tlakem organizovaných a propracovanou ideologií vybavených revolučních hnutí. Ve skutečnosti podlehli živelné vlně lidového hněvu a jejich režimy se ve většině případů zhroutily i kvůli svým vlastním vnitřním problémům a rozporům. Autor nesdílí ani obavy z návratu reakce. Uznává, že současný vývoj dává do jisté míry za pravdu pesimistům. V Tunisku, Egyptě i Jemenu dominují politickému prostoru islamistické strany s konzervativní agendou. Táhirí se však neobává, že by mohly vytvořit nové autokracie. Jednak jsou společnosti ve zmíněných zemích velmi aktivizované a nehodlají nečinně tolerovat oslabování demokratických výdobytků – jak dobře ukázal vývoj v Egyptě v minulých týdnech. Za druhé se jedná o ekonomicky oslabené země s velmi slabým státním aparátem. V takovém prostředí nelze ustavit fungující diktaturu, jako se to podařilo třeba Chomejnímu v Íránu.