Sekrety vystavené na odiv

Zvěsti o vydání českého překladu románu Oksany Zabužko Muzeum opuštěných tajemství (Muzej pokynutych sekretiv, 2009), této mnohasetstránkové „velryby“ současné ukrajinské literatury, daleko předcházely samotné vydání. S ukázkami z románu se český čtenář mohl setkat v ukrajinské sekci portálu iLiteratura.cz, ale také například v Labyrint Revue. Zprávy přicházely rovněž od překladatelsky a vydavatelsky rychlejších sousedů. Polská literární publicistika přišla s euforickými titulky („Zabužko míří na Nobela“) a Łukasz Saturczak v recenzi pro časopis Polityka neváhal označit knihu za nejvýznamnější ukrajinský román posledních dvaceti let. S nadprůměrným zájmem se toto dílo setkalo rovněž v Německu. Překlad Alexandra Kratochvila zaujal naše západní sousedy natolik, že vynesl autorce jako vůbec první neněmeckojazyčné spisovatelce několikaměsíční rezidenční pobyt v Praze.

Literární událostí bylo vydání tohoto románu rovněž v autorčině vlasti. Román vyvolal četné reakce a bouřlivé debaty, což v zemi s čtyřiceti miliony obyvatel a s knižními náklady srovnatelnými s těmi českými není nijak obvyklé. V kuloárech se například ozývaly názory, zda by se název románu obsahující v originále slovo „sekreti“ neměl číst doslova. O nejrůznější tělní tekutiny, jak se lze i při zběžném prolistování přesvědčit, totiž není v knize nouze.

Hra na tajemství

Inspirací pro název knihy však byla hra oblíbená mezi ukrajinskými dětmi předkybernetického období. Tato „hra na tajemství“ slouží jako mnohovrstevná metafora popisovaného. Předpokládá podmíněnost, ochotu přistoupit na pravidla, mezi něž patří především konspirace. Hra se tak stává podobenstvím pro uchovávání kulturního dědictví, akcentuje pospolitost, jistý slavnostní a symbolický charakter, důraz na performativní tvůrčí akt. Je nutno uznat, že v případě národa, jehož autonomní kulturní projevy byly posledních tři sta let systematicky potlačovány a pronásledovány, se jedná o zvláště přiléhavou metaforu. Ukrajinská kultura byla vytvářena a uchovávána nikoli díky, ale navzdory okolnostem. Ostatně i dnes v konfrontaci s masovou ruskou kulturou, dominující v celé východní Evropě, vykazuje ukrajinská kultura spíše rysy jakési alternativní subkultury, hermetické a přístupné pouze skupině zasvěcenců.

Zabužko si nezvolila lehký úkol. Román lze číst jako poučení o zvycích a pověrách kmene, hlas určený pro vnitřního, ale především vnějšího recipienta. Proto kniha trpí určitou didaktičností, zploštěností a místy je přespříliš mnohoslovná. Zároveň ale vytváří celý diskurs, umožňující určité nazírání na Ukrajinu, její historii a kulturu. Kniha se stává přehlídkou všemožných ukrajinských osobností a reálií – těch nepohodlných, zamlčovaných, avšak autentických. Málokterý český čtenář bude mít zřejmě ponětí o tom, kdo byl Vjačeslav Čornovil, Vasyl Stus či metropolita Šeptyckyj. Není divu, tato jména často neznají ani sami Ukrajinci. Rozsah poznámkového aparátu koneckonců hovoří sám za sebe.

Mrtví, živí a nenarození

Narativní schéma románu také není nejjednodušší. Tři dějové linie se – podobně jako v nedávném filmu Atlas mraků – prolínají „nevysvětlitelným“, mystickým způsobem, naznačujícím, že osud každého souvisí s osudem všech. Jednotlivé životní příběhy se proplétají a lidstvo tak tvoří jakési virtuální společenství mrtvých, živých a nenarozených. Třem základním příběhům navíc odpovídá trojice vypravěčů. Jsou to: kyjevská novinářka Daryna Hoščynská, její přítel starožitník Adrián a voják Ukrajinské povstalecké armády s přízviskem Šelma, který vypráví o Adriánově pratetě, do níž byl zamilovaný. Daryna s Adriánem po pratetiných osudech, spjatých s ukrajinským nacionalistickým odbojem, pátrají, leč pramenů je žalostně málo, takže takřka jediným spolehlivým zdrojem jsou jejich společné sny.

Prim hraje sebevědomý hlas Daryny, ambiciózní ženy, která svádí zápas o své místo v kyjevské mediální džungli, ovládané především muži. Připomeňme, že obraz ukrajinských mužů, viděných jako hierarchicky uspořádaná smečka slabých bezcharakterních jedinců, byl leitmotivem spisovatelčina prvního románu Polní výzkum ukrajinského sexu (1996, česky 2001), který přinesl autorce světové uznání. Jakkoli je ovšem kritika patriarchátu postsovětského typu nade vši pochybnost oprávněná, způsob, jakým je pronášena, místy rozčiluje svou sebestředností, mnohomluvností, plochostí pseudofilosofických úvah a vypravěčským exhibicionismem, spojeným s těžce stravitelným stylem. Důvěryhodnost zbylých dvou vypravěčů je rovněž narušována drobnými prasklinami: představa drsného banderovce, jehož nitro se pod vlivem romantických tužeb „mění v kytičku, rozkvétá čilými, dráždivými okvětními lístky“, je skutečně směšná a žalostná zároveň.

Národ Hamletů

Zabužko se rozhodla v jediné knize otevřít snad všechny Pandořiny skříňky ukrajinských dějin minulého století. Nijak přitom nešetří sebe ani čtenáře – rýpe se ve stigmatech hladomoru třicátých let, nacionalistického antisovětského odboje let čtyřicátých a padesátých, sovětské okupace, disentu šedesátých let, v jeho pronásledování a spolupráci s KGB a nezapomíná ani na současnou postsovětskou ekonomickou elitu, složenou z bývalých kágébáků, mafiánů, svazáků a dalších gaunerů. Tak se povedlo vytvořit rozsáhlé epické plátno, které – kupodivu – drží pohromadě. Před čtenářem se odehrává fascinující příběh lásky, nenávisti, zrady, života a smrti. Poslední třetina románu se čte jedním dechem a pointa nutí pohlédnout na celý příběh jinýma očima. Na pozadí příběhu defilují celé ukrajinské dějiny 20. století a háčky a svorníky, které spojují text napříč a zaručují jeho kohezi, se zároveň bolestně zabodávají do čtenářova vědomí. Některé korupční mechanismy ukrajinského politického a mediálního zákulisí budou jistě povědomé i v české společnosti.

Není náhodou, že se v románu několikrát mihne motiv Hamleta. Miliony Ukrajinců se nacházejí v napůl bdělém stavu, tíží je špatné sny, ve kterých je navštěvují jejich mrtví předci, oběti násilností, jež se zde děly v průběhu minulého století. Na Ukrajině probíhá v současnosti studená občanská válka, boj o dějiny a o budoucí směřování ukrajinské společnosti, přičemž metody boje se mnohdy neliší od těch uplatňovaných sovětskou mocí. Nedávný případ, který se stal v obci Vradijivka na jihu Ukrajiny, kde dva důstojníci milice a jeden taxikář brutálně znásilnili prodavačku místní samoobsluhy, jako by vypadl ze stránek Muzea opuštěných tajemství.

Literatura v procesu emancipace Ukrajinců hraje úlohu analogickou té, kterou plní kočovné divadlo na dvoře dánského království. Nastavuje zrcadlo realitě, odhaluje skryté zločiny a umožňuje je znovu prožít, terapeuticky se s nimi vyrovnat. Pomáhá lépe zformulovat otázku po vlastní existenci, kontinuitě a směřování individuálního a společenského vývoje. Často se zdůrazňuje ženský aspekt přístupu Oksany Zabužko k literární tvorbě. Její román má přese všechno optimistické vyznění. Kdo ví, kdyby Shakespeare byl ženou, třeba bychom na konci Hamleta nenalezli sedm mrtvol, ale příslušný počet těhotných žen.

Autor je spisovatel a včelař.