To nejtěžší z Martina Zeta

Jak umělec popisuje v autorské tiskové zprávě ke své výstavě To nejhorší z Martina Zeta – Tvá zem Tě potřebuje, jeho dílo se od původní práce s kovem a kamenem za posledních dvacet let posunulo nejprve k akčním a poté sociálním přesahům. Přestože Zetovy akce trvají někdy jen vteřiny, zatímco náročné zpracování monumentálních plastik si vyžadovalo měsíce práce, obě tyto polohy jeho tvorby prostupuje rukopis odrážející vynaložení maxima fyzických či psychických sil k vytvoření díla, či spíše k zápasení s ním. Zet si tak v době, kdy napříč globální uměleckou scénou vzniká neuvěřitelné množství zaměnitelných, mnohdy až povrchních děl, zachovává takřka romantický ideál člověka, pro kterého je umění životem a život uměním.

Objekty a záznamy

První část výstavy tvoří raná sochařská díla, jejichž fyzická hmotnost je ještě akcentována zapuštěním plastik do odkrytých otvorů v podlaze galerie. Je to jakýsi základ zachycující dobu, kdy se Zetovo odhodlání plně realizovalo ve snaze vytvořit artefakt zhmotňující autorovy myšlenky ještě předtím, než byly plně verbalizovány. Je to také doba poněkud izolovaného tvoření, bez ohledu na možnosti vystavení děl, bez intenzivní společenské interakce. Kamenné objekty volně navazující na pozdní modernistické formy jsou na výstavě kontrastně, až divadelně nasvíceny a v poněkud ponurých, původně negalerijních prostorách připomínají jakýsi pokus o archeologii vlastní minulosti – její oprášení, znovuobjevení, utřídění, vyrovnání se s ní.

Vnímat tyto objekty bez kontextu ostatního Zetova díla i nepopiratelné aury jeho osobnosti by znamenalo setkat se s upřímnými, formálně propracovanými, ale také tvarově nepříliš překvapivými plody své doby. Teprve kontrast s druhou částí výstavy, představující archiv téměř veškeré Zetovy dosavadní práce s videem, nabízí divákovi možnost vrstevnatějšího posouzení obou tvůrčích pozic. Až zde vyvstává komplexnější portrét Zeta jako člověka a umělce.

Jukebox umění

Protiklad fyzické přítomnosti sochy a efemérnosti videa tvoří z výstavy namísto klasické retrospektivy, která by mapovala jednotlivá tvůrčí období autora, jakousi bilanci nad dvojí skutečností, pomyslné misky vah. V jedné ze dvou místností se nacházejí dva jukeboxy, propojené s dvojicí velkoformátových projekcí. Oba obsahují identickou databázi Zetových videí, animací či akcí a divák si z nich může sestavit vlastní „playlist“. To je zajímavý moment, který instalaci staví na pomezí archivu a galerijní prezentace. Vybranou dvojici projekcí sice vidí všichni návštěvníci, ale ten, který právě jukebox ovládá, může video kdykoli zastavit a přejít k dalšímu. Satan – Sekunda – Semínka – Sen… Alfabeticky seřazeným názvům děl, obdařeným malými náhledy a vsazeným do hrubé estetiky jukeboxu, přitom hrozí, že se stanou jakýmsi spotřebním zbožím, které v rukou diváka neobeznámeného se Zetovou tvorbou podlehne poněkud nahodilému, nesoustředěnému výběru. Na druhé straně nabízí tento způsob představení autorovy práce možnost ponořit se do ní a nechat se pohltit sledem audiovizuálních komentářů, které – snad v jakémkoli pořadí – vedou k podobným, i když volně definovaným závěrům.

Zet ve svých akcích akcentuje čas, který se někdy stává samotným jejich tématem, jindy jen připomíná, že se daná situace odehrála určitého dne a je tak součástí většího celku zvýznamňování každodenních činností tím, že na ně myslíme, případně je zdokumentujeme. Důraz na takto pojatou všednost koresponduje se Zetovou technickou prací s obrazem, která je zřídkakdy strojená či jakkoli vyumělkovaná. Jde skutečně jen o záznam, zachycení určitého tady a teď, bez nutnosti další estetizace. Váhu záznamům dodávají obsahy pohybující se mezi existenciální nejistotou a směšností či banalitou skutečnosti, která se ale při hlubší analýze často stává podobně tíživou. Zetovy úvahy o konci milénia, satanu či stvořiteli, i jeho pouhé pozorování, způsob soustředěného dívání se kolem sebe, vyvolávají vzpomínky na básně a romány, které pomáhaly přetrpět nesnesitelnost dospívání a jejichž témata mají tendenci se vracet ve stále vzácnějších chvílích, kdy se dospělý člověk na okamžik zastaví a začne se ptát po smyslu.

Třetí element

Zetův vážný přístup odlehčuje určitá míra sebeironie, která také už v názvu výstavy a úvodním textu vyvolává otazník nad tím, jak autor její vyznění zamýšlel. „Výstava monumentů a přehlídka filmů světoznámého, milovaného i nenáviděného umělce, sochaře, performera a tvůrce krátkých filmových experimentů“ by mohla být pouhým alibi pro cokoli, co zde divák najde. Možná je ale právě tento úhel pohledu jakýmsi třetím elementem, který rozhoupává dvě podobně těžké misky vah. Otevírá možnost dívat se na onu niternou bilanci minulosti z pohledu dnešního dne – člověk vidí věci z odstupu a zároveň si uvědomuje, že to, co dnes a v budoucnu s největší vážností vytvoří, bude pravděpodobně jednou opět ironizovat ve snaze se s tím vypořádat.

Autorka je kurátorka a kritička umění.