Ocenění za dvě díry

Vaše vlastní tvorba i pedagogické působení na pražské VŠUP souvisí s proměnou smyslu českého sochařství. Co to pro vás znamená? 

České sochařství má významnou, až ikonickou tradici, která neodpovídá jeho současnému stavu. Během mého studia se diskutovalo o návratu či naopak smrti malby nebo nových médií a tak podobně, ale sochařství se neřešilo tak intenzivně jako mimo Českou republiku. Zacházení s konkrétním materiálem v prostoru tam nabývá mnohem rozličnějších podob, než jak jsme v našem kontextu zvyklí. V našem prostředí byla a stále je řada autorů, kteří by si zasloužili větší pozornost: generace okolo skupiny Pondělí, Insiderů a samozřejmě umělci šedesátých let. Ale jejich odkaz jsme nedokázali zpracovat tak, aby bylo i dnes sochařství považováno za jednu z hlavních funkčních forem výtvarného umění. S Edith Jeřábkovou jsme jedni z posledních, kteří by chtěli klasické umělecké kategorie zachovat. Pohyb na poli sochařství nám nicméně umožňuje vyprovokovat debatu nad tím, jak obrovský potenciál má prostorová a objektová tvorba, socha, ale třeba i téma lidského těla­-figury.

Jak konkrétně se tato témata stávají součástí vašeho společného pedagogického působení?

Snažíme se jít nad rámec klasické ateliérové výuky a konzultací a zahrnout mladý kolektiv sochařů nebo prostorových tvůrců do širší diskuse, například prostřednictvím různých externích projektů. Znamená to pro nás využití výzkumného potenciálu univerzitního prostředí. Příkladem může být naše výstava nazvaná Lapidárium, která vznikla z diskuse se studenty o možnostech rekapitulace důležitých momentů v nedávném českém sochařství, které ovlivnily současnou situaci. ­Výstava byla součástí dlouhodobějšího projektu, v jehož rámci shromažďujeme zahraniční texty, iniciujeme vznik nových, organizujeme tematické workshopy s jinými školami a připravujeme materiály k publikaci.

Jak dlouho plánujete na VŠUP působit, abyste si sám zachoval tuto svěžest a nestal se jedním z „nezpochybnitelných pedagogů“?

Pokud se ptáte na přesluhování, tak to je spíš problémem institucí než jednotlivých pedagogů. Akademie by měly mít jasný, široce diskutovaný a sebevědomý směr a nepředvádět nekoncepční panickou obranu vlastních pozic. Měly by pravidelně svůj pedagogický sbor prověřovat v konkursech, aby tím i veřejně dokázaly, že ten stávající je skutečně nejlepší. Nejde o bezhlavé a neustálé radikální změny ani o otázku generací. To nehovořím o VŠUP, zásadní změna v podobě nového rektora Tomáše Vaňka čeká Akademii výtvarných umění.

Je pro současné umění relevantní kolektivismus, nebo všemu vládne individualita?

Pocit určité sounáležitosti a solidarity má určitě smysl. Existuje řada aktivistických iniciativ, které uměleckou scénu udržují v bdělosti, upozorňují na neduhy, kterých je třeba si všímat. Sebemenší iniciativa pro celek zpětně ovlivňuje podmínky, které má každý umělec zvlášť. Každý by se měl chovat profesionálně a zodpovědně nejen ke své práci.

Přejděme k letošní výstavě finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého. V jednom rozhovoru jste uvedl, že jste ve Veletržním paláci dostal místo, které na vás zbylo. Ani v rámci výstavy finalistů v DOXu jste se nenechal zaškatulkovat výstavní architekturou. Nejsou místa, která „zbyla“, spíše výhodná pro vaše intervence?

Jak kdy. Přestože je budova Veletržního paláce krásná, moc dobrých prostor na vystavování umění se tam nenajde. Zároveň jsem cítil, že už nezapadám do generace nejmladších, pro které je cena určena. Zpočátku jsem se snažil trochu izolovat od „důležitosti“ výstavy a dohadování, kdo kde bude, co udělá a podobně. Zbyly na mne opravdu dva konce výstavy. Všiml jsem si symetrie i specifické prostorové situace těch dvou míst a od toho jsem se odrazil.

Jak se vám pracovalo s kontextem Veletržního paláce? V loňském roce jste zde odmítl představit svůj projekt pro Československý pavilon Benátského bienále a namísto toho vznikla polemická instalace inspirovaná požárem budovy v roce 1974.

S vidinou blížící se proměny galerie, doufejme již konečně k lepšímu, bylo by liché rozhodnout se nevystavovat. Naopak jsem v této těžkopádné struktuře poznal řadu lidí, kteří už teď pro galerii žijí a snaží se o její obměnu, ať už jde o současnou ředitelku sbírky současného umění či řadu osob z lektorského oddělení. Myslím si, že přes všechny problémy je Národní galerie institucí, která Chalupeckého ceně dává určitou váhu. Rozporuplnost mé účasti, vzhledem k mému „stáří“ a zmíněným podmínkám, ale způsobila, že jsem neměl chuť připravovat příliš výpravnou, produkčně náročnou instalaci. 

Na serveru iHned.cz se objevil názor, že jste cenu získal pozdě, protože jste svou mezinárodní kariéru už nastartoval. Spatřujete v tomto „nastartování“ hlavní význam ceny? Co vám vlastně přinesla?

Ano, toto „nastartování“ je jedním z hlavních významů Chalupeckého ceny. V umění obecně ale neexistuje pozdě nebo brzy. V předchozích dvou případech, kdy jsem byl jedním z finalistů, z mého pohledu vyhráli ti lepší. V prvním ročníku jsem byl ještě benjamínek, cítil jsem se tam jako ve velkém světě mezi velkými umělci. Letos jsem byl jedním ze starších a zkušených finalistů, i proto, že jsem měl za sebou Benátky a jiné nedávné větší realizace. Může to vypadat, že mi ocenění nemá co přinést, co se týče právě toho startu – člověk jede poprvé do New Yorku, poprvé má výstavu v Národní galerii. Pro mě bude obojí podruhé. To ale neznamená, že to není přínosné. Muže to být impuls k tomu vydat se v práci zase trochu jiným směrem, což bývá samozřejmě to nejtěžší.

Když srovnáte českou uměleckou scénu se zahraniční, myslíte si, že má nějaké specifikum, díky němuž se může v mezinárodním kontextu prosadit? 

Žádné výrazné specifikum mě nenapadá, naopak lpění na izolaci od možných zahraničních vlivů mi připadá chorobné. Na zahraniční kurátory působíme trošku peciválským dojmem, zároveň ale velmi sympaticky díky komorní struktuře výtvarné scény. Je nám společná určitá pohodlnost, čekáme, až si pro nás ze zahraničí sami přijdou. Paradoxně to ale vytváří dobré podmínky k tomu, aby člověk seděl doma a pracoval, takže bych to neviděl tak skepticky. Navíc se český autor spíš prosadí z domova než jako jeden z tisíce například berlínských cizinců.

V médiích váš vítězný projekt i celá výstava finalistů vzbudily rozporuplné reakce. Jejich jádrem se stal především rozkol mezi tradičnějším diváckým očekáváním a tím, co se v současném umění odehrává. Myslíte si, že je komunikační propast mezi současným umělcem a divákem opravdu tak obrovská, jak některé z těchto reakcí naznačují?

Je absurdní, že tuto diskusi vzbudila zrovna instalace, kterou osobně považuji za velmi vstřícnou i vůči laickému publiku. Má více rovin a určitě alespoň některá z nich nemůže nechat návštěvníka imunního. Minimálně výhled mimo rámec galerijní izolace, zevnitř vně, skrze výstavní panel, přibrzdil snad každého v poklusu galerií. Umění obecně je z mého pohledu dnes přístupnější, než jak jsem ho vnímal, nebo i vytvářel před několika lety. Častěji bývá ústředním bodem projektů divák uměleckého díla než jeho autor.

Co se týče onoho rozkolu, nesvaloval bych vinu jen na umělce. Nemyslím si, že by se současné umění mělo zjednodušovat doslovnými popisy, zplošťováním či estetizací děl. Umělec se nemusí stydět za to, že je jeho tvorba náročná a vyžaduje aktivní účast diváka. Interakce s konceptuálně vyhlížejícím dílem také může vzbudit prožitek, podobně jako pohlcení krásným obrazem, který v nejmenším nezatracuji. To spíš divák by měl pociťovat stud za to, že chce mít věci naservírované na talíři, aby se jimi nemusel hlouběji zabývat. Do galerie si člověk nechodí vypnout mozek. Na druhé straně mi tyto rozporuplné reakce svým způsobem lichotí. Když člověk vytvoří práci, která vzbudí nějaký ohlas, je to dobré. Získat ocenění za „díry v dřevotřísce“, i když to tak nebylo, zní skvěle. Jsem rád, že se něco děje.