Během letošního léta došlo k několika klíčovým posunům v kriminální a trestněprávní politice v Evropě a Spojených státech. Přeplněné věznice konečně přestávají být považovány za řešení kriminality, která roste převážně ze sociálních problémů. Neoliberální praxe kriminalizované společnosti ovšem přetrvává.
Ze Spojených států amerických přišel nedávno zřejmě nejdůležitější signál změny přístupu k výkonu trestního práva. Nový kurs v kriminální politice představil americký ministr spravedlnosti Eric Holder při příležitosti výroční schůze Americké asociace advokátů. Ve svém proslovu Holder zdůraznil, že je nutné kriticky přehodnotit strategie války s drogovou mafií, ale také celou řadu dalších aspektů výkonu trestního práva. „Začarovaný kruh chudoby, kriminality a pobytu ve vězení každodenně dostává do pasti příliš mnoho Američanů a oslabuje příliš velký počet komunit,“ zdůraznil ministr. Zlom spočívá především ve změně metodiky amerického ministerstva spravedlnosti ohledně trestů pro malé dealery – a často současně i uživatele – drog. Ti by již neměli končit za mřížemi. Zároveň dochází k zpochybnění vězení jako hlavního nástroje trestní politiky. Ostatně krach amerického vězeňského systému je známý. Za posledních třicet let se počet vězňů zosminásobil, zatímco celkový počet obyvatel se za stejné období zvýšil zhruba o jednu třetinu. Americkými žaláři ročně projde až deset milionů osob a s 2,2 milionu vězňů mají Spojené státy jeden z nejvyšších poměrů počtu vězněných vůči celkové populaci.
Ačkoli v Evropě není situace tak tíživá, i zde se věci začínají měnit, jak ukazuje srpnový návrh reformy francouzského trestního zákoníku z dílny ministryně spravedlnosti Christiane Taubirové. Ten reaguje na chronickou přeplněnost francouzských věznic a na celkovou situaci vězeňského systému, který se vyznačuje až šedesátiprocentní mírou zaznamenané recidivy a neschopností vězeňského systému splnit zásadní resocializační roli trestu. Tato situace je ve velké míře způsobena zákonem o recidivě prosazeným Nicolasem Sarkozym, který počítá s minimálními tresty nepodmíněného odnětí svobody pro recidivisty. A jelikož vězeňský systém recidivu strukturálně produkuje, velká část vězňů – především ze znevýhodněných vrstev – se dostala do onoho začarovaného kruhu chudoby, kriminality a vězení, o kterém již mluvil Holder.
Dva krůčky od Abú Ghrajb
Přeplněnost vězení se ovšem řeší i jinde. Na konci srpna italský parlament schválil takzvaný Výnos k vyprázdnění věznic, díky němuž by se neměly kratší tresty odnětí svobody odpykávat za mřížemi. Nový zákon je jednou z reakcí na výhru skupiny vězňů ve sporu s Itálií u Evropského soudu pro lidská práva. Ten odsoudil italský stát za nelidské a ponižující zacházení s vězni kvůli přeplněnosti věznic, a italské žaláře se tak v právní rovině ocitly dva krůčky od Abú Ghrajb. V přelomovém rozsudku soud nabádá stát, aby do jednoho roku vyřešil přeplněnost věznic zavedením strukturálních reforem vězeňského systému. Jinak hrozí masové žaloby vězňů, jimž by mohlo být uznáno odškodnění až v hodnotě půl miliardy eur.
Současně v létě začala referendová kampaň Radikální strany za zrušení zákonů o držení omamných látek a nelegálním přistěhovalectví, které od roku 2006 navýšily vězeňskou populaci o několik desítek procent. Italové již jednou referendem zrušili celou řadu prohibičních zákonů, a to rovněž z podnětu Radikální strany. Je tudíž vcelku možné, že po více než dvaceti letech se bude historie opakovat.
Rychlé řešení sociálních problémů
Tyto zprávy dávají naději, že neoliberální kriminální politika se blíží ke svému konci. Navržené reformy se však zatím omezují na přenesení největší tíhy této politiky z vězeňství na systém alternativních trestů a stranou ponechávají širokou depenalizaci menších trestných činů.
Pravděpodobně neexistuje ani jeden důvod, proč pokračovat v současné politice prohibicionismu a nulových tolerancí. Jejich výsledkem jsou přeplněné věznice, strukturální nefunkčnost resocializační role trestu, řešení sociálně tíživých situací skrze želízka a soudy. Politika „war on drugs“ navíc vedla k nezměrnému obohacení a posílení drogových kartelů a dalších skupin organizovaného zločinu. Ty se v některých státech Střední a Jižní Ameriky staly natolik silnými, že zpochybňují monopol státu na legitimní použití násilí. Současně jim období krize poskytlo možnost masově investovat do „čisté ekonomiky“, takže se mnoho z těchto mafií stává etablovanou kriminální buržoazií, donedávna známou jen na jihu Itálie a v Japonsku.
Navzdory tomu si ovšem neoliberální kriminální politika stále udržuje nezanedbatelný počet příznivců. Neoliberalismus dokázal postavit na vlastní trestní politice silný hegemonický syžet, jenž uvnitř společnosti vytváří nejistotu a současně z ní čerpá. Za třicet let svého působení tato politika dokázala vytvořit atmosféru, v níž sama postihovaná společnost vidí ve věznění rychlé řešení sociálních problémů.
Progresivní a socialistické síly naopak naprosto selhaly v tvorbě kontrahegemonního diskursu založeného na antiprohibicionismu, svobodě volby a rovnosti garantované právním státem. Chybí také povědomí o tom, že zpochybnění stále převládající neoliberální kriminální politiky není jen záležitostí životních podmínek několika desítek tisíc vězňů, ale také krokem ze společnosti nerovnosti, nejistoty a kriminalizace, kterou se v těchto letech stále daří prosazovat.
Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.