Svět bez tíže

Filmu Alfonsa Cuaróna Gravitace se dostalo mimořádné chvály za jeho technické a řemeslné zpracování (James Cameron jej prohlásil za vůbec nejlepší snímek, který se odehrává ve vesmíru), ale zároveň jsme mohli od různých kritiků slyšet výtky ohledně údajného vítězství formy nad obsahem a povrchnosti. Cuarónovu novinku sice lze sledovat jako „povrchní“ napínavou podívanou, která se blíží katastrofickému žánru, nicméně tím nám unikne hned několik důležitých významových vrstev.

Mezi člověkem a strojem

Stavět proti sobě „formu“ a „obsah“ znamená obvykle zapovědět si hledání často důležitých souvislostí mezi tím, jak je snímek natočen a jaká témata z něj můžeme vysledovat. V Cuarónově filmu přitom už samotný název odkazuje jak k řemeslu, tak ke stylu i vyznění. Slovo „gravity“ by ovšem bylo lepší překládat do češtiny jako „tíže“. Snímek o dvojici kosmonautů, kteří na oběžné dráze čelí řetězové havárii vesmírných stanic, se totiž právě vztahem tíže a beztíže zabývá na mnoha úrovních. Vzhledem k tomu, že drtivá většina děje se odehrává ve vesmíru, je zemská gravitace v díle neustále přítomná skrze svou absenci. To se promítá především do virtuózní práce kamery. Už v úvodním mnohaminutovém záběru proplouvá mezi různými objekty v prostoru a několikrát změní perspektivu podle toho, co se před ní zrovna děje. Ve zbytku filmu dominují kratší záběry (i když na poměry současného Hollywoodu, kde se stříhá velmi často, jsou stále dost dlouhé), byť dojde ještě na několik dalších podobně fascinujících rozsáhlých jednozáběrových pasáží. Pohyb kamery je navíc zpravidla velmi rozvážný a poměrně pomalý, což zdůrazňuje jedno ze základních témat filmu – vztah člověka a neživého světa. Způsob, jakým se kamera sune prostorem, totiž stojí někde mezi mechanickou lokomocí stroje a organickým pohybem živých lidí. Jisté srovnání se „satanskými“ kamerovými jízdami ve filmech Bély Tarra je tu zcela namístě.

Podstatné pro snímky tohoto typu jsou i ryze technické postupy. Zatímco neživé objekty byly do univerza filmu zpravidla vloženy digitálně, ve scénách s živými postavami bylo třeba simulovat stav beztíže. Z hlediska speciálních efektů a jejich designu je brilantní zejména scéna v interiéru ruské stanice, kde byl pohyb herečky Sandry Bullockové simulován pomocí podpůrných mechanických robotů a zvláštní chování ohně v podmínkách beztíže bylo dodáno digitálně. Otázka součinnosti člověka, jím zhotovených strojů a nelidského vesmíru se tedy neřešila jen ve scénáři, ale i přímo na place.

Stoický ideál

Jestliže kamera Emmanuela Lubezkého (Potomci lidí, Children of Men, 2006; Strom života, The Tree of Life, 2011) dělá prostředníka mezi kosmem, stroji a lidmi, pak za zvláštního a velmi mocného společníka herců na straně života lze považovat i hudbu Stevena Price, která zvnějšňuje emoční hnutí postav. Především díky ní a také díky fantazijní scéně s „duchem mrtvého kosmonauta“ je vesmír Cuarónova filmu přece jen „oživený“ lidskou přítomností. Právě tím se Gravitace také formálně nejvýrazněji liší od současných realistických filmů, které k lidským aktérům přistupují zpravidla z vnější, distancované perspektivy. Svým oscilováním mezi chladným vnějškem a rozechvělým nitrem nakonec Cuarónův snímek pojednává o jednom z nejzákladnějších témat dramatu, totiž o naději, radikálně kontrastním způsobem.

Centrem celého filmu je postava kosmonautky Ryan Stoneové (v podání Sandry Bullockové), která je jediným skutečně lidsky se chovajícím elementem. Druhá lidská postava, jež přežije úvodní katastrofu, zkušený astronaut Matt Kowalski, totiž vystupuje jako stoický ideál flegmatika, který za každých okolností jedná optimálním způsobem a s naprostou rozvahou. Jeho úloha ve filmu je nicméně zásadní – ve vztahu k nepředvídatelným rozmarům nelidského kosmu představuje ideální, byť reálně prakticky nedosažitelnou lidskou povahu. Kowalski všechno včetně vlastní smrti dělá dokonale, a nadto ještě srdečně. Skutečným hrdinou je tu ale od počátku Stoneová. První věc, kterou se o ní dozvídáme, je fakt, že má nadstandardně zvýšený tep, což je příznačně informace získaná pomocí monitorujících přístrojů. Stoneová je postava, o niž je možné se bát, protože není dokonalá, a tedy potřebuje naději.

Nohama na zemi

Motiv zemřelé dcery Stoneové, který se v ději vynoří zhruba v polovině, potom tvoří zvláštní kontrast vůči ryze fyzickému ohrožení, jemuž hrdinka ve filmu neustále čelí. Duchu celého díla přitom přesně odpovídá, že dcera zahynula při zcela banální nehodě, a totéž posléze hrozí samotné Stoneové. Nějaké propojení niterného hroucení postav a spektakulární vnějškové destrukce prostředí najdeme v množství katastrofických filmů, nicméně Gravitace jej intenzifikuje tím, jak neustále zdůrazňuje nahodilost a nesmyslnost okolností, které vedou k lidským tragédiím. Za havárii na stanici není nikdo zodpovědný, stejně jako za smrt hrdinčiny dcery. Obojí jsou prosté události, které nejdou vpravit do celku našich životních projektů, je možné nad nimi pouze pokrčit rameny.

Jádro existenciální roviny Cuarónova díla lze umístit právě do této polohy: katarze, kterou Stoneová prodělává, se odehrává především na primitivní rovině střetu živého myslícího organismu s neživou hmotou a smrtícím prostředím. Proto je také naprosto uspokojivým happy endem filmu, v němž hrdinka v podstatě celou dobu hledá různé titěrné úkryty před hromadou šrotu šířící se nehostinným vesmírem, scéna, kdy jednoduše stane nohama na zemi. Její zápas o holé přežití v rozlehlém a pustém prostoru bez pevných bodů je samozřejmě možné vnímat jako metaforu ošemetné touhy volně se vznášet a konečného přijetí tíže zemského povrchu. Ještě důležitější ale je, že tato poetická metafora ke konkrétní situaci Stoneové vlastně přiléhá jen do určité míry. Bravurnost Gravitace spočívá především v tom, že je zde v součinnosti řemesla, stylu a vyprávění předvedena zkušenost, která se jen velmi obtížně převádí do slov – zkušenost, která leží mimo zemské gravitační pole.