O strmé podnikatelskopolitické kariéře podnikatele Andreje Babiše jsme toho za poslední rok slyšeli víc než dost. Babiš se s pomocí chytlavé kampaně a neustálého žvanění o dobrém hospodáři a účetních položkách ve správě státu prolomil do veřejného prostoru a stal se její každodenní stálicí. Abychom snad nezapomněli, po čem všem tenhle člověk touží, nezaváhal a pozřel Mafru. Prý Berlusconi, naše budoucí hvězda jasná, nikoli však usměvavá.
Nedávno jsem četl na Deníku Referendum komentář mediálního experta Jaromíra Volka. Ten tvrdí, že i kdyby se z novin vycházejících v Mafře neměla stát tribuna ANO, poslouží alespoň v jisté maličkosti – jejich pán bude mít klid na práci. Bude mít ticho za oknem, ticho v předsíni a ticho v šatníku, ticho, jehož je třeba každému k soustředění nebo k hromadění peněz a moci. Babiš si laťku zavěsil dost vysoko a přeskočí přes ni jen s vypětím všech sil. Protože on touží po venkovu, touží taky po městě, a chceli město, musí mít tribunu, onen sofistikovaný nástroj a dělníky pera. Nastoupili proto akvizitéři, aby svému zaměstnavateli zajistili, že se nikdo nebude vrtat v jeho byznysu, že nikdo nebude zkoumat, za jaké peníze se pracuje v mlékárnách Agrofertu. Nastoupili, aby ovládli veledůležitou kótu, smíchovské Mediacentrum. Vždyť politika se dnes musí dělat nejen pohybem pák zmrzlinového automatu, ale především postrkem voliče.
Celá tahle víceméně politická záležitost s Babišovou poslední akvizicí by možná mohla v lecčems souviset s literárním provozem. Ne snad v tom smyslu, že by do našich literárních periodik vstoupil velký a úspěšný nakladatel a začal v nich úřadovat především ke slávě jména svého nakladatelského domu, hnán toužebnou vidinou zisku – taková představa je směšná. Nabízí se spíš paralela k onomu Babišovu klidu na práci. Výchozí situace není jednoduchá: přece jenom se nacházíme mezi lidmi, jimž nejde ani o peníze, ani o politický profit. Naši spolupracovníci pečují o kulturu a o její hodnoty.
Za prvé: Dosud kašlem na Babiše. A co nám taky nakonec zbývá. Proč právě my, literární provoz, bychom se měli pokoušet pronikat do veřejného prostoru a v něm hlomozit na poplach, my, jejichž hlas je už dvacet let systematicky ignorován? Dosud kašlem na Babiše. Možná i proto, že k nám nedoléhá jeho blouznění o ruce hospodářově, která vymete pelechy těch, kteří nemakají, anebo kteří sice makají, ale ne ke slávě potomků a velikému dílu inženýrovu. Kašlem na Babiše – my přece potřebujeme čas a prostor šumící studovny, setrváváme na stabilním podstavci a spokojíme se s příjmem nižším, než jaký bývá běžně vyplácen mužům řemesla. Soustředíme se na čtenáře, soustředíme se na problém, soustředíme se na tvorbu i na čtení, hledáme klid k tomu, abychom mohli kontemplovat, abychom si udrželi schopnost ztišeně naslouchat.
Co kdyby to ale mělo být přesně naopak? Co kdybychom právě my, intelektuální prekariát, našli v sobě odvahu vzdát se svého klidu ve prospěch budoucnosti, co kdybychom silou vůle ukázali, jak se dnes věci mají, co kdybychom vychrlili první vize?
Za druhé: Pokusíli se někdo z nás hledat styčné plochy mezi jazykem umění a jazykem médií, co víc, najdeli se dokonce někdo, kdo tak činí apodikticky s nárokem na všeobecnou platnost (pro všechny nadšené aktualizátory profilů: vyslovit všeobecně platný požadavek není totéž jako odsoudit literáta k těžkému žaláři, jako ho umlčet nástrojem cenzury!), strhne se pokaždé silný vítr, a opíraje se do větví, zoufale kvílí: Hlavně nám neberte klid na práci! Kašlem na Babiše, kašlem na Maďarsko, anebo snad nekašlem, ale proč o tom psát zrovna v literárních časopisech, vždyť od toho tu jsou jiná média, jiné tribuny!
Situace se vyhrotila, máme tu najednou periodika politická, Tvar, A2, Literární noviny (jak je naposledy vyjmenoval Marek Sečkař v Hostu – a já bych k nim ještě přidal Analogon), a apolitická. Redakce těch nepolitických se určitě nenechají nikým zmýlit, a dokud to půjde, budou se věnovat výhradně umění slovesnému. Jsou tu od toho, aby udržely monumentální představu světa, ve kterém ještě bylo dost času pro všechny, kde se ze společného zisku mohlo odloupnut pro autory, spisovatele, pro kritiku, pro redaktory i pro knihkupce, ony nás vracejí k ideám kotelen, dělnických maringotek a kabinetů, v nichž panoval náležitý klid na práci, klid na kontemplaci, klid na čtení, klid k analýze. Každý, kdo takový svět boří, si zaslouží, aby se oněm mlčelo.
Sečtemeli oba body, vzejde rovnítko: Babiš, náš budoucí Berlusconi, který se rozhodl sekat v téhle zemi dobro jako cvičky, má klid na práci hned dvojnásobný. Určitě mu to vyhovuje. Novináři už jsou jeho, ti už jeho akcionáře, tedy lid, štvát nebudou. Literáti taky v klidu pracují, i oni – snad až na výjimky – mají smysl pro pořádek a dokážou pochopit, že tahle země je v troskách. Obehnáni zdí, vycházejí na špacír jen k pobavení lidu, aby zapěli o své modle. Zbytek neprorazí z ghetta. Ti, kteří si našli svůj vlastní průduch mezi světem literárního života a světem velkých médií, kteří by se snad mohli podílet na našem společném vkusu, lecjaké téma svedou šikovně obejít a zamlčet.
Teď jde jen o to společně to vydržet, vyčkat na kohouta, až vyběhne do kalného rána a spustí na celý dvorek. Tehdy už bude jasné, že jsme o klid přišli rázem, naši vůdci nás vrhnou do života, života s Babišem, života ve firmě. Můžeme si být jisti, že bude třeba vše znovu rozmyslet, nahnilé dorazit k zemi, sem tam něco sebrat a schovat před zvědavcem, že si zas zvykneme na provizorium a na společné obědy v kantýně, narychlo smontované, že i ten život literární probublá v nevídaných tvarech. Zatím však nepředbíhejme, dějinotvorné události mívají svou logiku.
Autor je literární kritik a spisovatel.