První polemiky týkající se angažované literatury vzbudily velké emoce a někdy i osobní nevraživost. Postupem času se však z tohoto tématu stala pevná součást literární debaty. Když procházíme kulturní periodika z letošního roku, nelze na toto téma nenarazit. Není načase věnovat se něčemu jinému?
Listuji stohem časopisů literárních i obecně kulturních, pročítám články nové i starší, ohledávám domnělou mrtvolu literární publicistiky 1.0. Shrnout její problémy, popsat obecnosti, proporce, témata a tendence není možné. Časopisy a noviny nabízejí téměř vše, čeho se čtenáři zachce. V literárních časopisech začala publikovat řada autorů, kteří se i navzdory vlastním zájmům a požadavkům dokázali shodnout na minimálním programovém vymezení tvorby. Záhy se objevil i klíčový požadavek, který posléze pomohl sestavit několik autorských okruhů a znovu vést linie řezu. Téma znělo jednoduše, byť se v poryvech emocí a ve vzájemných útocích neustále hroutilo a znejasňovalo: šlo o to přidat důraz na aktualitu tvorby, pokusit se zaujímat stanoviska a relativizovat význam autorů už etablovaných. Pomiňme nyní fakt, že se s takzvaně angažovanými tématy setkáváme i tam, kde bychom to nejspíš vůbec nečekali (příkladem jsou verše o uspíšené revoluci v básni Do očí v poslední sbírce Pavla Kolmačky). Zaměřme se naopak jen k těm oblastem, kde se intervence angažovanosti dala vcelku logicky očekávat.
Archivace a umrtvení
Jak jinak přijít s tématem a dodat mu na vážnosti než vyhrocenou a přemrštěnou polemikou? Jak jinak čelit pokojné nadčasovosti autonomních světů než halasným prosazováním pošetilých stanovisek, která byla redaktory kulturních rubrik ignorována, omlouvána, případně prohlašována za relikt předlistopadových dob? První články byly jistě čteny s nevěřícným úšklebkem, ty další si brzy vysloužily zdrcující kritiku. Síla prvních střetů byla jistě vybuzena zděšením těch, kteří netušili, že se chytíme něčeho, co bylo dávno odepsáno jako arzenál kulturních bolševiků, Ždanovů a lampasáků. Bylo to období heroické, doba velkých nenávistí, ale i družby tam, kde jsme ji mohli očekávat jen stěží.
Proces symbolické akumulace je však nezadržitelný, snaha vstřebat každou živou událost a učinit z ní předmět každodenní spotřeby, nutnost vysát zdroje a pohánět jimi klopotná kola kulturního provozu pracují ve prospěch archivace a dokonalého umrtvení. Původně subverzivní téma, poskvrněné už slovem „angažovaný“, jež bylo vybráno s neomylnou intuicí, bylo umořeno kvantem textů postrádajících jakýkoli entuziasmus a překlápějících se do polohy nudných kalkulů a chladných úvah. S pravidelností až nesnesitelnou se rovněž objevuje ve všemožných rozhovorech či televizních diskusích o stavu současné literatury. Nedávno jsem četl rozhovor se Serhijem Žadanem (Plav č. 4/2014) a nechal se překvapit nemilou skutečností. Jestliže se z původně kontroverzního tématu stala obligátní otázka, k níž se patří na závěr podotknout pár vět, pak nezbývá než k tématu mlčet.
Žít v ghettu, psát pro ghetto
Nemůžemeli odpovědět na otázku, jaká je současná literární publicistika, pak se lze aspoň ptát, jaká jsou její aktuální témata a jak jsou formulována. Mám za to, že můžeme hovořit o hluboké dilataci, o zlomu, který výrazně rozštěpil panel už poněkud monotematických úvah o stavu literatury v novém společenskoekonomickém uspořádání. Za prvé, publicisté se museli často věnovat situaci ze závěru devadesátých let, kterou vcelku výstižně popisuje Miroslav Balaštík v knize Postgenerace (Host, 2010): „Každá kniha se stává jedinečnou událostí. Poezie ztrácí dějinný rozměr a zůstávají jen jednotlivé knihy, které hledají jednotlivé čtenáře. Každá sbírka, aby se vůbec stala sdělnou, musí tedy sama definovat vnější kontext, který chce sdílet se svým čtenářem a na jehož pozadí jí má být rozuměno.“ Hledání a definování kontextů bylo a do jisté míry stále je také úkolem literární publicistiky, její autoři tu byli a do jisté míry i stále jsou proto, aby obhájili pozice, jež by nakonec bez jejich přispění byly časem neudržitelné. Za druhé, v publicistice vlastně nikdy po roce 1989 neutichla diskuse o společenské úloze autora a o významu jeho práce. Zvláštní ozvuky tohoto problému můžeme zachytit i nyní, kdy už i mnozí autoři uznávají, že žijí v ghettu a píšou pro ghetto – za všechny případy jmenujme aspoň článek Proč si nevážit spisovatelů (Literární noviny č. 24/2014).
V dnešních úvahách o literatuře se sice částečně řeší podobné problémy, není však třeba se ještě ptát, proč veřejnost nenaslouchá spisovatelům. Stejně tak se už s vážnou tváří nemůžeme ptát, kam se z mnoha regionálních knihkupectví vytratily svazky s poezií. Prostě zmizely. Pokládáme tedy jiné otázky, zajímá nás například, proč už není možné napsat velký román, jestli má dnes ještě vůbec smysl mluvit o národní literatuře (viz A2 č. 22/2013) nebo jestli literatura vůbec může být subverzivní (viz Mezi subverzí a slastí, Host č. 4/2014).
Masivní přehodnocování současného stavu literatury bylo soustavně vyvoláváno publicisty. Přes stránky kulturních periodik se převalila vlna programových textů, polemik a výpadů. O polemické ostny se tu a tam zraňujeme dokonce i v poezii, která ještě nedávno tolik usilovala o pozici mimo všechnu aktualitu. Nicméně ani polemizovat nelze věčně – už nyní jsme možná v situaci, kdy téma pozbylo svého významu v prostoru živého umění.
Společnost hledá větší atrakce
Pavel Janoušek v rozhovoru publikovaném v Opičí revue tvrdí, že „současná česká kritika mi pak vypovídá o aktuálnímu stavu společnosti, kterou literatura víceméně nezajímá, neboť hledá větší atrakce“. Máli na mysli onou „větší atrakcí“ témata, jež stále bývají označována jako vnější vůči estetické autonomii literatury, pak musíme trvat na tom, že se dnešní literární kritika naopak stále více provazuje s obecnějším společenským děním. Předpokládejme, že ani Janouškovi, zdánlivě stojícímu na pozici toho, kdo je jednou provždy poučen dějinami literatury, se provázání mezi „vnější“ ideologií a „vnitřní“ svobodou literárního textu nepodaří popřít.
S literární publicistikou 1.1 vstupujeme do etapy, která se už nejspíš neponese v duchu vyhrocených polemik o spojení mezi uměním a aktualitou. Pokud ovšem dnes sní Jakub Řehák o autorovi, jenž by „prošel celou Českou republiku a jako bard by vydával svědectví o současném životě ve formě poezie“ (viz Solidarita v teráriu?, Host č. 5/2014), přidejme neméně kýčovitou konstrukci publicisty, jehož úkolem by bylo napínat publicistický žánr v rámu obecných – a třeba i lidových – hodnot obyčejného, snad i normálního života vně kulturních metropolí.
Autor je literární kritik a knihovník.