Loňský vítěz festivalu v Sundance se letos ocitl také mezi snímky nominovanými na Oscara v hlavní kategorii. Drama o tvrdém tréninku jazzového bubeníka se ale o filmové vavříny hlásí možná až příliš usilovně.
Hudební filmy pravidelně podléhají pokušení udělat z efektních muzikálních čísel jediný pevný bod jinak dramaturgicky rozpadlého celku. Jako odstrašující příklad může sloužit belgický midcult Přerušený kruh (The Broken Circle Breakdown, 2012), který se diletantsky odvyprávěnou romanci marně snažil stmelit sérií skupinových country vystoupení. Z opačného spektra se zase nabízí vyzdvihnout nedávnou „coenovku“ V nitru Llewyna Davise (Inside Llewyn Davis, 2013), kde každá písničková vložka měla jasně dané, stylisticky odlišené místo v kruhové struktuře snímku. Bubenické drama Whiplash, s nímž režisér Damien Chazelle vyhrál loňský festival nezávislých filmů Sundance, pak zapadá někam mezi oba extrémní póly. Vypjaté jazzové performance tu sice procházejí zřetelným vývojem, ale při jejich neustálém stupňování se snímek nevyhýbá manipulativním scenáristickým faulům.
Výkony s velkým V
Chazellův snímek je sympatický alespoň tím, že svoji vyostřenost hrdě přiznává. Už sám jeho název, přeložitelný jako „prásknutí biče“, naznačuje údernou podívanou. Krotitelem se zde stává tyranský učitel hudby Fletcher, který svůj elitní soubor týrá autoritativním projevem a ponižujícími urážkami. Hlavním oponentem mu je mladý Andrew, ctižádostivý hráč na bicí, odhodlaný jít ve snaze o úspěch až za hranice svých možností. Právě z vlastností obou ústředních postav, učitele a žáka, film buduje odzbrojující příběh o ničivé posedlosti uměním.
Potíž je, že Whiplash publikum odzbrojuje jednoduchými, místy až primitivními nástroji. Hrůzu vzbuzuje výhradně Simmonsovo extrémní herectví (režisér po něm prý chtěl, aby se změnil v nelidskou zrůdu) a šokující reakce vyvolávají hlavně Tellerovy fyzicky náročné bubenické výstupy (míru sebeobětování ilustrují rozedřené ruce). Neustále se zvyšující tempo perkusivních exhibic sice snímek působivě vyjadřuje dynamickými střihovými sekvencemi, ale jinak se řadí spíše do kategorie nepřekvapivých oscarových dramat, v nichž vládnou herecké výkony s velkým V.
Whiplash jako by chtěl diváka natolik emocionálně strhnout, aby si ve stavu maximálního vzrušení nestačil všímat pochybných detailů. Těch je plná zejména klíčová scéna Andrewova úprku na jazzovou soutěž, která postupně nabývá absurdně zběsilých parametrů. Scénář tu svévolně klade hrdinovi do cesty sérii překážek, jejichž jedinou funkcí je vyhrotit už tak značně vyhrocenou situaci. Z odstupu je v těchto chvílích nejvíce patrná tvůrčí vypočítavost, která jen dokazuje, že až na krev tu nejde pouze cílevědomý protagonista, ale v negativním smyslu také samotný film.
Děs jazzového hráče
Svou omračující přepjatostí snímek zakrývá i významovou mělkost. Budemeli věřit Chazellovu tvrzení, že chtěl do filmu přenést děs, který coby mladý muzikant zažíval v ambiciózní jazzové kapele, do značné míry se mu to povedlo, byť ne vždy férovými prostředky. Nad rámec této ryze pocitové konverze ale Whiplash nezachází, přestože místy budí dojem sondy do zákulisí prestižních hudebních škol. Na rozdíl od vzpomínaného filmu bratří Coenů, který rehabilitoval opomíjené průkopníky newyorské folkové scény, Chazellovo drama žádnou konkrétní kauzu nenásleduje a univerzální témata (přehnané umělecké obsese, rozporuplné pedagogické postupy) nekomentuje příliš objevně.
Whiplash tak potvrzuje, že k oceňovaným snímkům ze Sundance je v současné době nutné přistupovat s opatrností. Ne nadarmo se poslední tři vítězové tamější hlavní soutěže stali zároveň první volbou hlasujících návštěvníků festivalu. Letos porotu a diváky okouzlil dojímavý komediální film o přátelství cinefilního sígra a spolužačky trpící leukémií Me & Earl & the Dying Girl (Já & Earl & umírající dívka, 2015), loni Chazellův frontální útok na ušní bubínky a předloni Fruitvale, povrchní apelativní drama o rasově motivovaném násilí. Chazellův debut Guy and Madeline on a Park Bench (Guy a Madeline na lavičce v parku, 2009), který si v tichosti odbyl premiéru na newyorské Tribece, byl přitom svěžím a v mnohém odvážným experimentem s poetikou hudebních filmů. Whiplash oproti tomu vyznívá jako nucený kalkul, jehož okázale virtuózní závěr nepokrytě škemrá o potlesk vestoje.
Autor je filmový publicista.
Whiplash. USA, 2014, 107 minut. Režie a scénář Damien Chazelle, kamera Sharone Meir, střih Tom Cross, hudba Justin Hurwitz, hrají Miles Teller, J. K. Simmons, Paul Reiser ad. Premiéra v ČR 29. 1. 2015.