Apokalypsa podle Jana Kellera

Jan Keller ve své nové knize Sociologie středních vrstev poněkud oprášil, jak sám v úvodu přiznává, starší Vzestup a pád středních vrstev, vydaný taktéž Sociologickým nakladatelstvím. Zároveň ale hned dodává proč: během první dekády 21. století přibylo příslušníkům středních vrstev vyspělého Západu tolik vrásek na čele, že „nezávazně konverzační tón“ v odborné diskusi nad jejich současnou situací a především budoucností, který byl možný v roce 2000, již není na místě.

Jako by se nás to netýkalo

U Kellerových publikací můžeme počítat s tím, že výklad čtenáře neunudí k smrti, komplikované pochopíme a to, co se zdá jednoduché, nahlédneme v širším kontextu. Skoro by se chtělo říct – bohužel. Autorem zvolený přístup, spočívající v tom, že se čtenář s historií výher a proher společenské skupiny, do níž bude pravděpodobně patřit, neseznámí přímo, ale zprostředkovaně, skrze dějiny pozorování a analýz jedné vědy, připomíná v lecčems nepříjemně objektivní naturalistický popis životního úpadku alkoholika nebo prostitutky. Jako by se nás to vlastně netýkalo – vždyť jde „jenom“ o dějiny sociologie.

Přesto nelze říct, že by autor vývoj společenské situace z pohledu sociologů předkládal bez zaujetí a nestranně. Tímto směrem lze také vést možná jedinou zásadní výtku ke knize. Za současné stále neúnosnější politické situace se zdá, že kdyby se levici zakázalo slovo neoliberalismus a sociologii slovo individualismus, valná většina kritiků společenského uspořádání by oněměla. Zvykli jsme si na tyto termíny jako na pohodlné balíčky „vše v jednom“, kterými ušetříme práci na argumentaci, jako bychom zapomněli, že každý přesvědčivý text či proslov musí především znovu vyjasnit pojmy, s nimiž pracuje.

Zatímco rysy a příčiny individualismu můžeme z Kellerova výkladu s nevelkou námahou aspoň vyvozovat, s neoliberalismem se zachází jako s personifikovaným strašákem, který přitáhl z těžko pochopitelných důvodů odkudsi z útrob nadnárodních korporací sypat dosud úrodná políčka středních vrstev solí. Aspoň základní vysvětlení kořenů a projevů tohoto ideologického směru by knize nijak neubralo na kompaktnosti a smazal by se tím nemilý dojem, že za posledních čtyřicet let jsou jedinými hrdiny celosvětového vývoje právě neoliberalisté.

Konec myšlenky pokroku

Co se dozvídáme o hlavní postavě knihy – střední vrstvě? Především to, že není pro sociologii jenom jednou v řadě společenských skupin. Střední vrstvy pro ni představují výchozí prostředí, skoro by se chtělo říct „referenční skupinu“, podle níž se poměřuje a od níž se odvíjí popis a analýza zbytku a z jejíhož lůna se ostatně i sami sociologové líhnou. Společnost je pak především taková, jaké jsou její střední vrstvy. Keller důrazně upozorňuje, že základní vlastností středních vrstev není stabilita, jak to od nich na začátku jejich vývoje očekával Alexis de Tocqueville nebo Émile Durkheim, ale ambivalence, která je cítit i v autorem důsledně používaném plurálu. Střední vrstva není jednolitou masou, ale naopak královstvím drobných, mnohdy si navzájem konkurujících knížectvíček, z nichž každé má své vládce – řemeslníky, drobné obchodníky, úředníky, učitele či umělce, které nespojují ani tak společné zájmy, jako spíše sdílená situace středové polohy závislé na okolních extrémech. Jak je patrné z této definice, ona situace je pochopitelně značně choulostivá, což nejednotnost jen podporuje: „Dějiny středních vrstev jsou spíše než čím jiným nekončící přehlídkou pestré škály strachů, obav a hluboké vnitřní nejistoty.“

Keller důsledně rozlišuje tři vlny středních vrstev, které se odlišují oborem působnosti (výroba versus distribuce a služby), přístupem ke zdrojům, představou spokojeného života nebo trávením volného času. Poloha vyjednavače mezi světem práce a světem kapitálu, která byla vlastní starým vrstvám tocquevillovským, přijde dnešnímu redaktorovi na volné noze jako těžko uvěřitelná pohádka o světě dávno minulém. Jediná červená nit se tak napříč všemi středními vrstvami odvíjí od špulky „myšlenky pokroku“ a s ní příbuzného klubka základních ctností – sebedisciplíny, píle, odkládání odměny do budoucnosti a postupného plnění životního plánu. Střední vrstvy vždy žily individualismem – vyhlídkami na „povýšení“, představou, že usilovnou prací a osobním nasazením lze dosáhnout uznávaného sociálního postavení a zabezpečení rodiny.

Právě to je hlavní kámen úrazu – v pozdním kapitalismu se zánikem myšlenky pokroku, jejich klíčového projektu, zřejmě končí i ony. Odpovědnost za vlastní život, sebevědomě vyvazovaná z jakékoli závislosti na sociálním určení a spojená s tradovanou „beztřídností“ středních vrstev se nestala výtahem do vyšších pater, nýbrž sešupem do jámy pekelné. Z dnes chmurného výčtu ambivalentních iluzí a sebeklamů, které jsou ovšem i příčinou dřívějšího úspěchu jejích příslušníků, vysvítá, že naděje na emancipaci a uvědomění si vlastní důležitosti právě jakožto středové společenské skupiny, které do středních vrstev kladli nejen sociologové, byly plané.

Zbytnost sociologie

Ačkoliv Západ demograficky spíše stagnuje, asijské ekonomiky jsou schopné globální pracovní trh zásobit statisíci kvalifikovaných, a přitom platově nenáročných zaměstnanců. „Nas mnogo“, zní jedna z velmi reálně vypadajících legend o Rudé armádě, která se nebála obětovat jednotlivce. Teď jsou ti, kteří chtějí ve vyspělém světě pracovat, v podobné pozici – cena jejich práce je nevalná, a vzhledem k tomu, že dobře placené zaměstnání představovalo hlavní parametr, podle něhož se měřila jejich společenská hodnota, klesá i jejich sebevědomí jako skupiny. Přechod firem na duální uspořádání, který odtrhl globální, ničím nevázaný a flexibilní svět vysokého managementu od řadových zaměstnanců lokálních outsourceovaných firmiček, kteří jsou vázaní svými rodinnými životy, vidí aktivistka Barbara Ehrenreichová jako klíčový faktor současného ekonomického i kulturního úpadku středních vrstev. Jejich příslušníci se už nesnaží vyšplhat po společenském žebříčku, ale za každou cenu se udržet aspoň na pozici vydobyté šťastnější rodičovskou generací, třeba i za cenu radikálního omezení vlastních reprodukčních plánů.

Jak se dostáváme skrze řádky knihy blíž a blíž současnosti, začíná nás nepříjemně šimrat v břiše, protože cest, kudy se z prekérní situace vydat dál, evidentně každým dnem ubývá. Keller však svou knihu milosrdně a trochu vyhýbavě končí u role sociologie – jejíž pojmy a myšlenkové konstrukce tvoří, učí se a využívají právě příslušníci středních vrstev, kterým tento pojmový aparát, byť třeba ve zlidovělé podobě, umožňuje považovat svou situaci za přirozenou, čili odvěkou, správnou a neměnnou. Na poměrně nových konceptech, jako jsou sociální exkluze a důvěra, ukazuje Keller iluzivnost tohoto mlčeného předpokladu. Exkludovaný je právě ten, kdo není schopen vlastní flexibilitou vyrovnat nespolehlivost společenské struktury. A důvěra se stala tématem v osmdesátých letech, tedy právě v době, kdy se začala z veřejného styku nenápadně vytrácet.

Zbytnost sociologie bude podle chmurného Kellerova přehledu to nejmenší, co nás čeká. Obraz bohatých, kteří mají dostatečný majetek na to, aby si platili vlastní lékaře, vlastní učitele a vlastní strážce (a obešli tak formu společnosti, která by tyto služby zajišťovala i pro ostatní), má poněkud falloutovské obrysy. Možná by meteorit byl milosrdnějším koncem civilizace než postupný úpadek, za nějž si do jisté míry všichni můžeme svými lichými iluzemi. Jako ve správném sci-fi, tím největším nepřítelem i spojencem jsme vždycky sami sobě. Nečtěte Sociologii středních vrstev před spaním. Neusnete.