Psycholog Philip Zimbardo zkoumá, co se stane, když jeden získá moc nad osudem druhého. Kromě autorova slavného experimentu se skupinou studentů, kteří hráli role vězňů a dozorců, se kniha věnuje i nedávné kauze mučení vězňů americkými vojáky v irácké věznici Abú Grajb.
Není mnoho vědeckých publikací, zvlášť v oblasti sociálních věd, na jejichž základě vznikne několik celovečerních filmů nebo si jich dokonce povšimnou nejvyšší státní organizace. Kniha amerického psychologa Philipa Zimbarda Luciferův efekt (The Lucifer Effect, 2007) je z velké části popisem a analýzou experimentu, který v roce 1971 tato tehdy vycházející hvězda sociální psychologie provedla s několika studenty na Stanfordské univerzitě. Skupinku dobrovolníků z tehdy ještě stabilních středních vrstev, psychicky naprosto zdravých, Zimbardo náhodně rozdělil na dozorce a vězně a zavřel je do odloučené části školního zařízení. Motivací k účasti jim byl slib, že si dvoutýdenním pobytem v univerzitním „lágru“ vylepší studentské živobytí pár dolary. A pak už se autor pokusu nestačil divit, co se dělo.
Terárium plné studentů
Na Zimbardově experimentu dodnes fascinuje, nakolik zničující a zdánlivě bezbřehé je zlo, které vznikne prostě jen tím, že se někomu dá do rukou moc nad druhými a odstraní se celkem nenápadné překážky, které za běžných okolností ve společnosti fungují. Procesy „dehumanizace“ („snažím se vězně za lidi nepovažovat, abych to měl jednodušší“) a „deindividualizace“ („plnil jsem rozkazy“) už udělají své. Podrobné záznamy o průběhu výzkumu a výpovědi účastníků, které tvoří podstatnou část knihy, ukazují, že uběhly jen minuty, než začalo ponižování druhých, a to se rychle stupňovalo.
Sám Zimbardo musel posléze přiznat, že situaci nezvládl především on, když několik dní se zaujetím pozoroval své studenty, jako by šlo o terárium plné myší, které se navzájem zaživa požírají. Co by na Stanfordu následovalo, kdyby Zimbardo pátý den experiment neukončil? Kdyby s ním ve chvíli, kdy už toalety v jiné části budovy navštěvovali „vězni“ hromadně, v okovech a s pytli na hlavě, neseznámil svou kolegyni a budoucí ženu Christinu Maslachovou? Historických příkladů nabízí Zimbardo přehršel: třeba koncentrační tábory, masakr vietnamských civilistů v My Lai nebo hromadnou sebevraždu stoupenců sekty Chrám lidu.
Učit se nepřizpůsobovat
Až potud by kniha mohla být uhrančivým čtením o smutných kapitolách lidské historie, které by ovšem šlo odložit s úlevným pocitem, že „to už by se dneska stát nemohlo“. Jenže poslední třetina práce je shrnutím informací z celkem nedávného procesu, v němž Zimbardo figuroval jako soudní znalec (nikoli jako „expertní svědek“, jak zní jeden z lapsů českého překladu). Šlo o proces s rotmistrem Ivanem „Chipem“ Frederickem II., který se nechvalně proslavil jako jeden z hlavních účastníků mučení iráckých vězňů ve věznici Abú Grajb. Zimbardo ukazuje, že američtí vojáci měli evidentně za souhlasu svých nadřízených i nejvyšších armádních špiček, včetně ministra obrany Donalda Rumsfelda či prezidenta George W. Bushe, získávat informace od „teroristů“ v takových podmínkách a takovými způsoby, že situace v podstatě nemohla skončit jinak než psychickým i fyzickým týráním vězňů.
Oficiální verze státních a armádních špiček zněla, že šlo o několik „shnilých jablek“, přestože spousta interních expertíz odhalila naprosto zřejmá pochybení v organizaci věznic. Jablíčka ovšem nedostala žádný odpovídající výcvik, byla ponechána bez dohledu jakýchkoli vyšších důstojníků ve zdevastované věznici, kde byli vězni z „kapacitních důvodů“ natěsnáni po čtyřiceti na čtyřech metrech čtverečních, děti spolu s duševně nebo infekčně nemocnými, chyběla kanalizace, dozorci drželi dvanáctihodinové směny sedm dní v týdnu, zatímco budovu neustále ostřelovaly minomety. Pokyn zněl: dostaňte to z těch vrahů. Systém připravil podmínky absolutně dokonalé pro patologické chování.
Zimbardo při procesu upozorňoval, že problém byl spíše v „tlejícím sudu“ než ve „shnilých jablkách“, ale byl oslyšen a vina za celý případ byla svalena na pár odsouzených jedinců. Představa selhání jednotlivce je v naší kultuře oblíbená a přiznat, že vězení, armáda nebo válka jsou silně neúspěšné experimenty současné euroamerické společnosti, prostě nelze.
Po přečtení tolika důkazů o tom, že všichni – včetně vás samotných – jsou jen převlečení sadisti čekající na příležitost, je od Zimbarda milé, že knihu končí smířlivěji položenou otázkou: „Jak donutit lidi dělat dobro?“ Návod je vlastně celkem jednoduchý, dobro se totiž úplně stejně jako zlo šíří hlavně příkladem – začněte a ostatní se třeba přidají. Poselství knihy, které v nejrůznějších obměnách, výslovně i mezi řádky, Zimbardo opakuje, je jasné: tím nejděsivějším na lidech je automatizovaná, neproblematizovaná normalita. Ale stejně jako se z nás mohou stát zabijácká monstra, můžeme se i naučit oponovat pochybným přáním autority. Hrdinství má bohužel tu mouchu, že ze společnosti vždy vylučuje. Přesto je třeba se učit nepřizpůsobovat – konformita bývá jednou z nejspolehlivějších cest k účasti na zločinu. A odnaučme se tvrdit, že jsou nějaké skupiny lidí méně lidské než my sami, abychom jednou, až se uzavře náhodný společenský experiment, jehož jsme zrovna součástí, nemuseli lidskost zkroušeně upřít sami sobě.
Philip Zimbardo: Luciferův efekt. Přeložili Radek Kašpar a Marika Králíková. Academia, Praha, 2014, 625 stran.