Klam coby předpoklad slasti

Přibližně v době, kdy sociologickou komunitu zasáhla smutná zpráva o náhlé smrti světově významného sociologa Ulricha Becka, u nás vyšla jeho předposlední kniha Dálková láska. Životní formy v globálním věku (Fernliebe. Lebensformen im globalen Zeitalter, 2011), jíž napsal se svou manželkou Elisabeth Beck­Gernsheimovou a která se věnuje tématu rodiny a konceptu lásky za časů vrcholící globalizace. Beck je jednou z mála osobností sociologie druhé poloviny 20. století, jejíž práce měly skutečně masový, tedy zdaleka nikoli jen akademický dopad. To by sice mělo být „conditio sine qua non“ sociologie, jde ale bohužel o „conditio“ v realitě málokdy naplněné.

Láska celosvětově

Českého čtenáře, jenž zná Becka především z knih jako Riziková společnost (2004) nebo Vynalézání politiky (2007), zabývajících se spíše politickou, tedy veřejnou sférou lidského života, zaměření na zdánlivě soukromé téma rodiny a lásky možná překvapí. Tato manželská autorská dvojice však způsobila v oblasti bádání o rodině otřes už před téměř čtvrtstoletím: pronikavou knihou Das ganz normale Chaos der Liebe (Takový normální chaos lásky, 1990). Zatímco v ní se zaměřovali hlavně na západní představu takzvané romantické lásky, ve které jako v jakémsi novém náboženství hledá „riziková společnost“ hlavní útěchu z všudypřítomné nejistoty, a na důsledky, jak tento historický koncept ovlivňuje podobu současné západní rodiny, v Dálkové lásce se snaží „lásku“ pojímat daleko šířeji. A to doslova celosvětově. Historicky bezprecedentní role milostného citu jako hlavního předpokladu pro zakládání rodinných vztahů totiž v současném světě expanduje daleko za hranice Západu.

Na rozdíl od jiných aktuálních sociálněvědných přístupů k lásce však Beckovi zastávají stanovisko, že láska není v žádném případě univerzální – kulturní rozdíly v tom, co si pod ní lidé představují, hrají stále zásadní roli. Zdánlivě stejná věc může být hodnocena pozitivně i negativně – jako domluvený sňatek i jako sňatek vynucený. Úhel pohledu tak proměňuje skutečnost samotnou. Přitom klam, že na celém světě existuje jen jedna podoba lásky, taková ta, co všechno překoná, je v euroamerické společnosti základním předpokladem slasti, již láska poskytuje.

Láska na dálku

Zamilovat se vždycky vyžaduje odvahu, natož do příslušníka jiné kultury. A přijmout společné rozhodnutí založit rodinu v kultuře třetí? „Světová rodina“, v níž se mísí příslušníci různých národností a etnického původu, se musí neustále vyrovnávat s tím, že láska, s níž stojí a padá, představuje podivný guláš blízkosti a vzdálenosti. Neutuchající každodenní úsilí o „dešifrování“ nutně se míjejících „signálů kulturního charakteru“ je základem pro trvání vztahu a rodiny, který nelze v žádném případě obejít. Hodnota aktivní snahy o rozvíjení vztahu je pro „světovou rodinu“ nikoli frází z příručky pro novomanžele, ale podmínkou, bez níž nepřežije. Neustálé střetání s jinakostí vede ovšem nejen k tomu, že je všechno tak nějak těžší, protože méně intuitivní. Významným přínosem je neustálá nutnost sebere­flexe: tradic, které jsme často nevědomky přijali za vlastní, hranic a síly vlastní identity. A na druhé straně nezrušitelnost vědomí, že za humny lze patrně najít zcela odlišný svět, jehož normy pokládají tamější obyvatelé za univerzální úplně stejně mylně, jako pokládám já za přirozené normy světa svého.

Většina proměn forem partnerských vztahů a sňatkových strategií není pochopitelně ničím zas tak novým. Vždyť příčiny odlivu farmářských dcerek do měst se zabýval jiný titán sociologie, Pierre Bourdieu, už v šedesátých letech minulého století. Stejně tak seznamování přes internet existuje od doby, kdy se toto nové médium objevilo. Novinkou je však masový charakter těchto jevů a jejich celosvětová přítomnost. Objevují se ovšem i dosud nevídané fenomény, související s globalizovanou podobou kapitalismu: matky, které se starají o cizí potomky, aby vydělaly na živobytí vlastním dětem, jež opouštějí v domovech stovky a tisíce kilometrů vzdálených; turismus za početím; patchworkové rodiny, které jsou důsledkem sériové monogamie (po rozvodu následuje manželství, po něm rozvod a tak dále, dokud řetězec neskončí smrtí).

Problém „dobré rodiny“

Znovu a znovu se vynořující diskuse o vztahu státu a rodiny (nedávné slovenské referendum o rodině, české spory o zavedení otcovské dovolené apod.) ukazují, že tradiční, patriarchální a „lokální“ rodina skutečně přestává být automatickou představou, jak věci kolem vztahů a výchovy takzvaně správně zařídit. Budeme­li schopni setkávat se s jinakostí kultur, vzezření či náboženského vyznání a popasovat se s nerovností a proměnlivostí moci v každodenních vztazích se svými nejbližšími, bude se lépe dařit i mnohem abstraktnějším úrovním společenských vztahů. Poselství knihy je tedy přes vyjmenovávání všech potíží plné naděje: jako národy se nutně často nechápeme, jako jednotlivci, kteří spolu sdílejí byť virtuální střechu nad hlavou, musíme ve vzájemném porozumění vidět svůj nejdůležitější každodenní úkol.

Nakonec ještě drobná poznámka k českému vydání: označení „dálková láska“ zavání snahou zavést obyčejným jazykem nezatížený a přesný pojem, ovšem je třeba vést v patrnosti, že ani tenhle bohulibý záměr by se neměl protivit jazykovým pravidlům. Podobně „životní formy“ globálního věku v podtitulu svádějí k tomu, že si čtenář knihu koupí, aby zjistil něco o dosud neznámých živočišných druzích. Přes tato možná příliš kreativní řešení lze ale český překlad knihy vnímat jako jednoznačný přínos k diskusi o současné podobě „světové“ společnosti.