Proč láska bolí

„Všeobecně panuje skálopevné přesvědčení, že svobodný muž, který má slušné jmění, se neobejde bez ženušky“, zní okřídlený začátek jednoho z nejslavnějších „románů o lásce“, Pýchy a předsudku Jane Austenové. Kdeže loňské sněhy jsou. Nejnovější kniha stále významnější postavy současného sociologického myšlení Evy Illouz Why Love Hurts: A Sociological Explanation (Proč láska bolí. Sociologické vysvětlení, 2012) ukazuje, že „strach ze závazku“, jímž trpí soudobé mužské pokolení v oblasti dlouhodobých svazků a manželství, je poměrně nový důsledek nikoli jakéhosi soukromého sobectví, hédonismu a honby za osobním prospěchem, ale hlubokých trhlin ideových základů současného společenského uspořádání. Strach ze závazku je ovšem pouze jednou z úzkostí, kterou moderní láska trpí.

Eva Illouz v poslední knize dotahuje do důsledků zjištění ze svých zkoumání, která v oblasti intimních vztahů a moderních podob lásky provádí už druhé desetiletí. Romantickou lásku sice ukazovala jako klíčovou součást ideologie pozdně kapitalistického společenského zřízení už ve své první ceněné knize Consuming the Romantic Utopia (Konzumace romantické utopie, 1997), v níž se zabývala příčinami obliby žánru „červené knihovny“, skutečně světový ohlas na její pojetí romantiky ale přišel až s titulem Cold Intimacies: The Making of Emotional Capitalism (Chladné důvěrnosti. Vysvětlení emocionálního kapitalismu), vydaným o deset let později. V něm o postmoderním kapitalismu hovoří přímo jako o „emocionálním“: je pro něj charakteristické, že racionalizované (letuška se na nás neusmívá proto, že by nás ráda viděla, ale protože je to součást její profese) a do obchodních produktů vtělené emoce (kup si boty s fajfkou, budeš se cítit „in“) jsou stejnými předměty směny jako třeba nyní bůhvíproč stále populárnější zlaté cihličky.

Léčením k utrpení

Důležitost kultivace emocionálního vyjádření rostla podle autorky v průběhu 20. století přibližně od doby, kdy psychoanalýza vystoupila z čistě vědeckého diskursu a jala se okupovat celý svět šedé každodennosti. Psychoanalýzou vynalezený terapeutický narativ, založený na předpokladu, že si z předchozího života (především z dětství) neseme traumata, na jejichž odstranění je možné a zároveň žádoucí pracovat, a stávat se tak v průběhu života stále lepšími, přesně odpovídá poněkud šířeji založené ideji nekonečného pokroku, jíž má společnost obětovat cokoli – skrze zadlužení třeba i svobodu svých členů a vlastní budoucnost. Manažeři a vlastníci společností velmi rychle využili potenciál tohoto psychologického slibu do budoucna, z něhož se v průběhu nemusí skládat účty, a jak veřejnou, tak i soukromou sféru ještě donedávna ovládal příběh o zítřejším úspěchu, jemuž je nutno vše podřídit a který na sebe v důsledku bere především podobu finančního výdělku.

Ve své aktuální knize se pak autorka zaměřuje právě na to, jak se nový, pro veřejnou sféru adaptovaný „emocionální styl“ vrací zpět, odkud přišel – a jak v jeho důsledku dochází k racionalizaci intimních vztahů, které by přece podle pravidel individualismu měly zůstávat jakékoli normotvorné rozumnosti prosty. Nárůst obliby příruček radících, jak se správně zamilovat, manželské poradny smiřující rozhádané partnery, internetové poradny řešící, jak přežít rozchod, a online seznamky, které nechávají nového člena projít stostránkovým dotazníkem, aby vytvořily cosi na způsob psychologického profilu, který jediný zaručuje nalézt skutečně kompatibilního prince z pohádky, ukazuje, jak taková racionalizace lásky v praxi vypadá. Opečovávání lásky ovšem v sobě nese i smutné poselství, že vlastně nikdy nejsme natolik příčetní, abychom mohli být skutečně šťastní a spokojení – a že vždy je co zlepšit. Za „technologizací“ postupů v lásce se dříve skrývala potřeba eliminovat utrpení, které by přineslo milostné selhání, nabroušené kyvadlo se ale vrací zpět. Je to právě tato technologizace, která paradoxně otevírá nové rány a nachází nové způsoby, jak lze ještě trpět.

Starý a nový svět

Úryvek z Austenové se v začátku článku neocitl náhodou. Eva Illouz společně se sociologií vystudovala i světovou literaturu, a proto nepřekvapí, že hojně využívá ukázky z klasických románů, jako jsou právě Pýcha a předsudek, Na Větrné hůrce, Paní Bovaryová, Pamela a mnoho dalších, kterými ilustruje podobu romantické lásky a partnerských vztahů v minulosti. Beletrie především z období přelomu 18. a 19. století věrně zachycuje postupný boj o hodnoty mezi starým světem, který byl založen na náboženství, společenských normách, řádu a stabilitě, a světem novým, který je charakterizován nekonečnou změnou, sekulárností, rozvolněním společenských vazeb a především vágností identity, jež je napříště ponechána výslovně v rukou individua. S tím, jak na ceně nabývá soukromá stránka života člověka, dostává se do centra a základu modernity i romantická láska. Pýcha a předsudek se nachází přesně na historickém zlomu, kde osobní, především emocionální volba začíná být za určitých, zatím přesně stanovených okolností cennější než následování společenských ideálů o sociálně rovném sňatku.

Eva Illouz na základě tohoto románu upozorňuje na historicky bezprecedentní situaci, kdy došlo k zásadní proměně „sňatkového trhu“. Zatímco dřívější rozvíjející se vztahy byly doslova dohlíženy zástupem bratrů a tetiček, čili byly pod neustálou kontrolou širší rodiny, za dnešní „špatný výběr“ si odpovídáme se všemi důsledky sami. Zatímco starý svět oplýval souborem rafinovaných a přísných pravidel, jak osvědčit, že jsme lásky hodni, dnes si podobná pravidla tvoříme ad hoc sami a sami pak můžeme absolvovat psychologickou terapii, když se ze svého špatného soudu zhroutíme.

Důležitost autorčina bádání ovšem nespočívá jen v tom, že milostné vztahy jsou jí klíčovým hybatelem společenské změny, kdy se z režimu, v němž byly emoce veřejně předváděny, a tím se testovala jejich platnost, dostáváme do režimu „emocionální autenticity“, v níž o pravdivosti či falešnosti lásky rozhodujeme na základě vlastních kritérií. Upozorňuje totiž na to, že veškerá milostná svoboda přímo závisí na vše ovládající představě terapeutického narativu a cesty za vlastním prospěchem, jenž je jejím širším rámcem, příčinou i důsledkem.

Za novou neochotou vázat se, zmíněnou na začátku recenze, proto autorka nachází imperativ svobodné volby, jenž klade přílišnou odpovědnost na jedince – poukazuje na výzkumy (provedené třeba zrovna na účastnících online seznamek), které dokládají, jak racionalizace výběru vede k neschopnosti stát za svým rozhodnutím jednoduše proto, že není v lidských silách zahrnout skutečně všechny možnosti hodnocení, ani podle nich objektivně zhodnotit všechny potenciální partnery či partnerky. Z deseti možností se vám určitě někdo zalíbí nejvíc, jak ale volit, když každý den prostřednictvím moderních technologií potkáváte stovky potenciálních lásek? A jak se potom vyrovnáte s tím, když součástí vaší identity už navždy bude, že jste zvolili „špatně“?

Eva Illouz naznačuje, že ženy jsou na rozdíl od mužů zatím stále k nutnosti jednou se rozhodnout tlačeny jistou normou s biologickým základem – potřebou mít včas děti. Pokud ji společnost od žen přestane vyžadovat, ochota žen vázat se „až nadosmrti“ klesne patrně stejně rychle, jako klesla u mužů.

Politickou povahu lásky pak Illouz ukazuje jako ekvivalentní situaci ve starém světě, v němž byla chudoba považována za důsledek pochybné morálky nebo slabého charakteru, čímž se maskovala skutečná příčina nemístné ekonomické exploatace, na níž spočíval tehdejší společenský systém. Nyní jsou obdobně považována selhání v intimním životě (neschopnost najít nebo udržet si partnera) za důsledek osobní neschopnosti, a nikoli společenského nastavení, které z lásky učinilo sice pro život klíčovou, ale také krajně nespolehlivou a fluidní entitu. Není možné si vybrat, když není výběr ničím omezen.