Evropská unie je často zmiňována v souvislosti s nějakou vyšší formou demokracie. Jak ale skutečně vypadá jednání Evropské rady určující budoucnost půl miliardy občanů? Investigativní pohled dvojice francouzských publicistů, autorů knihy Circus politicus, ukazuje toto nedostupné prostředí jako v zásadě oligarchický režim.
Evropou zmítá finanční krize, která se neustále zhoršuje. Její původ? Úpadek newyorské banky Lehman Brothers 15. září 2008. Ale původní krize subprimes zdegenerovala v krizi státních dluhů a eura. Někteří tvrdí, že jsme znovu spadli do propasti podobné krizi z roku 1929, s obavou, že bude následovat nová verze třicátých let s jejich průvodem politických zmatků. Ekonomická řetězová reakce nutí evropské předáky reagovat pod tlakem nezbytnosti a přijmout opatření, aniž by konzultovali s voliči anebo přinejmenším s jejich zvolenými reprezentanty, nedojde-li k tomu ovšem a posteriori, když už je vše rozhodnuto a poslancům nezbývá než vše zpětně odsouhlasit. Je to princip nože na krku. Poslanci mohou jen odsouhlasit již rozhodnutá opatření hlav států nebo vlád.
Za zavřenými dveřmi
Kde k oněm nejdůležitějším rozhodnutím dochází? Za zavřenými dveřmi, v prostoru, do něhož vnější pohled nepronikne, v rámci toho, co se nazývá Evropská rada, která není nijak dávnou unijní institucí (přinejmenším v oficiální rovině). Toto shromáždění hlav států a šéfů vlád se sešlo poprvé roku 1974 v Paříži na pozvání Valéryho Giscarda d’Estaing. Ale jako plnoprávná instituce existuje Evropská rada teprve od Lisabonské smlouvy z roku 2009, podle níž „Evropská rada dává Unii podněty nezbytné pro její rozvoj“.
Jedná se o nejuzavřenější místo evropské moci. Přinejmenším čtyřikrát do roka se v něm schází sedmadvacet hlav států a vlád, aby rozhodovali o budoucnosti 500 milionů obyvatel. Rituál je zaběhaný. Tmavé limuzíny přivážejí jedny po druhých a postupně vykládají sedmadvacet vrcholných představitelů před vchodem do sídla Rady v Bruselu v budově Justus Lipsius (s výjimkou jednoho zasedání v roce, které se koná v Lucemburku). Muži a ženy moci zmizí v hale. Ve dveřích zasedací síně 50.1 stálý předseda Rady (takový je jeho titul), polyglot belgické národnosti Herman Van Rompuy, vítá přicházející ve čtyřech řečech (vlámsky, francouzsky, anglicky a německy).
Po výměně stisků ruky (pro pány) a polibků (pro dámy) se všech sedmadvacet usadí okolo velkého šestiúhelníkového stolu. Málo známý detail, který symbolizuje Evropu, jež se rozšířila příliš rychle: evropští představitelé mají nosit jmenovku, neboť šéfové států a vlád jsou natolik početní, že se všichni neznají! Nicolas Sarkozy jmenovku vždy odmítl. Neumí si představit, že by nějaký Estonec nevěděl, co je zač!
Jsme tedy ve svatyni. Na stole mají členové rady štos bílých papírů, nápoje a kytku v květináči pro ozdobu. Předseda Rady Van Rompuy sedí čelem k předsedovi Evropské komise José Manuelu Barrosovi.
Při každé schůzi nachází Nicolas Sarkozy své místo mezi českým a slovinským předsedou vlády. Zasedací pořádek není náhodný, odpovídá přesnému protokolu podle pořadí ve výkonu „postupného předsednictví“ Rady. V roce 2008 byl Sarkozy hlavou Evropy po Slovinci a před Čechem, a právě proto sedí mezi nimi. Evropští představitelé jsou sami: když se chtějí poradit se svými spolupracovníky, musejí opustit sál. Mají k dispozici tlačítko, aby je mohli zavolat. Všude kolem sálu se za prosklenými přepážkami tlumočníci chystají schůzi překládat do třiadvaceti řečí Unie.
Na stropě a na zdech jsou umístěny kamery, které mohou debaty zachytit. Proč? Ve skutečnosti jsou záznamová zařízení během vrcholných schůzí vypnuta. Podle tiskového mluvčího Rady se kamery zapínají jen během debat v Radě Evropské unie, instituce, která se navzdory velmi podobnému názvu od Evropské rady liší a která shromažďuje jen ministry. Podle vnitřních předpisů Rady „schůze Evropské rady nejsou veřejné“. Nic z toho, co se v sále 50.1 budovy Justus Lipsius říká, se nedostane na veřejnost. Hermetické uzavření.
Na konci Rady Van Rompuy a Barroso pořádají tiskovou konferenci − nejčastěji velmi konvenční. Před mikrofony médií z vlastních zemí šéfové států obhajují svá stanoviska, což spočívá většinou v tom, že si přisvojují tu nejlepší roli. Angličan se chlubí, že dosáhl toho, čeho chtěl: „Konsolidoval jsem obecný zájem Evropy, a přitom co nejlépe bránil zájmy národní.“ Němec vedle něho říká přesně to samé. Posloucháme-li po skončení zasedání Evropské rady tiskové konference sedmadvaceti hlav států a vlád, s překvapením máme dojem, že se nezúčastnili stejné schůze. Nejde pouze o relativnost každého svědectví. Každý se snaží dát si hezkou roli, to je lidské. Prezident Sarkozy by s tím určitě souhlasil. Ale co je to za režim, kde vláda sama vykládá svou činnost, aniž bychom mohli cokoliv ověřit? Kolikrát jsme naslouchali okrášleným pravdám? Co víme o tom, co se ve skutečnosti stalo?
Na každém zasedání Rady představitelé věnují zhruba půl dne redakci závěrečného komuniké. Pilují text odstavec po odstavci. Jediné slovo může vyvolat dlouhé diskuse. Komuniké se nezmiňují o diskusích, zhusta velmi živých. V byrokratickém stylu „revidovaný“ záznam o závěrech zasedání je publikován až měsíc poté! Ale ani ten neumožňuje udělat si určitější představu.
O čem páni Evropy mluví? Existuje prostředek, jak se to dozvědět, jenž je široké veřejnosti dosud neznámý. Abychom na něj přišli, musíme vně zasedací síně asistovat podivnému baletu, hodnému zákulisí nějakého divadla. V místnosti sousedící se sálem 50.1 zapisují muži a ženy poznámky. Bází jsou pro ně zápisy všeho, co se na schůzi říká, které zapisuje „debriefer“, úřední písař generálního sekretariátu Rady, který je přítomný v sále. Zapisovači nejsou novináři, ale diplomaté. Nikdo jiný nesmí probíhající debaty písemně zaznamenat. Mají zvláštní jméno: poradci „Antici“. Jedině oni mají kromě stálých zastupitelů členských zemí Evropské unie právo na visačku s červeným „A“, která jim dovoluje dostat se do sálu Rady. Ale nemohou v něm zůstat − nejsou pro ně židle! Jde o vědomou vůli omezit počet členů přítomných delegací.
Každá země má právo na jednoho poradce Antici, zpravidla diplomata stálého zastupitelství v Bruselu, což je ekvivalent velvyslanectví u Evropské unie. Jeden italský delegát jménem Paolo Antici začal v roce 1975 používat tento postup, jemuž propůjčil své jméno. Tyto strojopisné poznámky jsou rozšiřovány na bílém papíře bez hlavičky, jsou obdobně anonymní jako „bílé“ dokumenty tajných služeb. Ačkoliv záznamy Antici nemají žádný oficiální charakter, zachycují prakticky doslovně konverzace evropských představitelů během vrcholných schůzí. Role zapisovatelů není vždy snadná: během jednoho zasedání jeden z diplomatů ve svém záznamu Antici poznamenává, že mikrofony nefungují…
Těmto diskusím nebyl nikdy přítomen žádný evropský občan, žádná televize je nikdy nefilmovala, kromě pěti minut na začátku, když nikdo nic neříká. Nikdy se tyto poznámky nedostaly mimo okruh zasvěcenců. Ale právě díky nim můžeme pozdvihnout cípek opony a zahlédnout onen dosti exotický cirkus.
Mají vládci z lidu strach?
Je to závažnost krize, která působí, že se obvyklá pravidla přestávají respektovat. Záznamy Antici ukazují, že šéfové států a vlád − a to nikoliv těch nejmenších − jsou dnes odhodláni přijmout opatření, která jsou s demokracií v naprostém rozporu. Ve jménu čeho? Ve jménu záchrany eura. Euro je tak povýšeno na úroveň symbolu, nedotknutelné ikony. Vysoko nad lidem.
Už od podzimu 2010 jsou evropští představitelé odhodláni inovovat. Pozastavení hlasovacího práva, automatické sankce proti státům, které nerespektují rozpočtová pravidla, nebo snad jiné prostředky? „Všichni jsme zajedno, že potřebujeme permanentní mechanismus pro zvládání krizí,“ upozorňuje Van Rompuy. „Rovněž tak všichni víme, že jisté členské státy mají problémy (…) Víme rovněž, že změny smlouvy jsou obtížné a pro mnohé z nás riskantní.“
Narážka je pro shromážděné politiky jasná. Parlamentní většiny, a ještě hůře, občané jistých zemí Unie představují riziko, že dohodnutá opatření budou odmítnuta. Co dělat? Co se stane, jestliže nějaká země zablokuje řešení? Zkouška ohněm demokracie zneklidňuje rovněž předsedu Komise. José Manuel Barroso proto navrhuje: „Jestliže se členské státy rozhodnou pro revizi smluv, je potřeba, aby se tak stalo nejméně riskantním způsobem. To znamená revizi omezenou a co nejrychlejší.“ Tak rychlou, aby se předběhla reakce veřejných mínění a rovněž ekonomických aktérů: „Není to jen politická otázka. Je třeba vzít do úvahy trh.“
Pro Angelu Merkelovou je nutnost modifikace smlouvy nepopiratelná: „Potřebujeme permanentní krizový mechanismus a musíme ho mít prostřednictvím modifikace smlouvy.“ Nato se ujímá slova Lucemburčan Jean-Claude Juncker, jenž promlouvá německy: „Musíme přemýšlet o tom, zda jsou dodatky ke smlouvám nezbytné. Podle mne ano. Podívejte se na Německo a na problém ústavního soudu. Něco takového může nastat i jinde.“ Juncker se odvolává na právní záležitost, kterou přítomní znají. Německý ústavní soud − velmi nesmlouvavý ohledně otázek demokracie a respektu k pravidlům − usoudil, že podporovat zemi, která se ocitne v obtížích, se protiví článku 125 smlouvy (klauzule zakazující financování členských zemí Unií). Ale ne všichni s tím jsou srozuměni.
Rakouský kancléř Werner Faymann své nepřátelství nijak neskrývá: „Se změnou smlouvy nesouhlasím. Vyvolalo by to všelijaké diskuse.“ Demokracie má vskutku velkou chybu: vyvolává diskusi. Což je nemilé. „Doplňky musejí být co nejmenší,“ navrhuje tedy.
„Potřebujeme mírnou reformu smlouvy, která bude chránit ty z našich přátel, kteří mají potíže,“ vyhrkne Nicolas Sarkozy, když se dostává ke slovu.
Vypadá to, že pro Petra Nečase, sedícího napravo od francouzského prezidenta, představuje myšlenka na eventuální reformu velkou ránu. Vyslovuje slovo, které vyvolává nevůli: „referendum“. „Dávám přednost řádné revizi smlouvy před revizí zjednodušenou. Připomínám, že pro každou zásadní změnu v rámci přenosu kompetencí členských států na Evropskou unii je zapotřebí referenda.“
Před rokem zvolený Řek Jorgos Papandreu se drží v pozadí, ale trvá na faktu, že revizi smlouvy bude prakticky nemožné předložit ke schválení veřejnému mínění státu, kterému už výrazně pustila žilou úsporná opatření, jež mu Evropa začala ukládat: „Jestliže každá revize smlouvy vyžaduje slovo ‚plebiscit‘, bude obtížné získat podporu řeckého lidu pro permanentní mechanismus.“
Jsme rok před ohlášením referenda v Řecku, které tandem Merkelová-Sarkozy razantně odmítne. Myšlenka porady s lidem (už tehdy) nepatří k myšlenkám, které by byly kolem stolu Evropské rady všeobecně přijímány. Není tedy divu, že tato perspektiva zneklidňuje Marka Rutteho, vedoucího představitele Nizozemí: „Referendum není v Nizozemí nikdy předem vyhraná hra.“ Není to „done deal“, zapsal redaktor záznamu Antici. Je pravda, že Holanďané, stejně jako Francouzi, referendem odmítli ratifikaci ústavní smlouvy v roce 2005. Britský premiér David Cameron varuje: „Nebude vůbec jednoduché prosadit změnu smlouvy v britském parlamentu, i když to nebude mít pro Spojené království žádné významné důsledky.“
Van Rompuy uzavírá pracovní zasedání: „Změna smlouvy je riskantní otázkou. Je potřeba nalézt způsob a proceduru, aby se rizika co nejvíce omezila, soustředit se co nejvíce na tuto otázku a nedat jiným institucím příležitost otevřít debatu o jiných otázkách.“
Večer, během tiskové konference tentýž Van Rompuy ohlásí, že šéfové států a vlád jej vyzvali, aby „zahájil konzultace se členy Evropské rady ohledně omezené reformy, která nebude modifikovat znění článku 125“. Stručná fráze, která jen velmi kuse odráží zneklidnění, jež bylo vyjádřeno u stolu sedmadvacítky.
Rada nakonec 16. a 17. prosince 2010 navrhne „omezenou změnu“ smlouvy, aby se vyhnula organizaci referend v jistých členských zemích. O rok později bude formulována nová dohoda, která má euro zachránit (bez Velké Británie): automatické sankce pro „špatné žáky“ eurozóny, zavedení „zlatého pravidla“ pro veřejné deficity, posílení evropského mechanismu solidarity. Ve skutečnosti jde o nefalšovanou právní turbínu. Sarkozymu a Merkelové se podařilo – přinejmenším na nějaký čas – zaujmout roli zachránců eura. Eura možná, Evropy méně a demokracie vůbec ne.
Představení plné lží
Že se nekonzultuje s lidmi, přirozeně ještě neznamená, že se na veřejné mínění vůbec nedbá. Tak jako političtí představitelé všude na světě i evropští státníci jsou velmi citliví na to, co se o nich bude povídat. Je pak obzvláště poučné konstatovat posun mezi diskursem a realitou v závislosti na tom, jak se krize prohlubovala.
Během zasedání Evropské rady 24. a 25. března 2011 jsou náměty připadající na pořad dne velmi vážné. Finanční stabilita eurozóny je ohrožena řeckou krizí, bezpečnost v arabských zemích se kvůli válce v Libyi zhoršila, Japonsko je na hranici chaosu po explozi elektrárny ve Fukušimě. Schůze 24. března začíná v 17.25. Bude trvat tři hodiny. Zatímco svět je v krizi, Van Rompuy začíná pracovní schůzi kruciální otázkou: „Někteří kolegové si stěžovali na kouř. Musíme se něčemu takovému v sále vyhnout. Pro kuřáky je k dispozici ‚kabinka‘ hned vedle sálu Rady. Na osmdesátém poschodí je terasa, kterou mohou kuřáci využívat.“
Lucemburský premiér Jean-Claude Juncker nevěnuje lekci společenského chování od pána domu pozornost. Místo toho diskutuje se svým sousedem. Záznam nám neříká, zda to byl jeho soused zprava, Holanďan Mark Rutte, anebo Lotyš Valdis Dombrovskis, sedící nalevo od něj. Tak jako učitel ve škole Van Rompuy kvůli Lucemburčanovi své upozornění opakuje.
Po vyslovení těchto pravidel lze přejít k vážnějším věcem. Otázkou je budoucnost světa. Tato schůze se koná ve chvíli vytváření toho, co se v Bruselu a evropských hlavních městech nazývá Evropský stabilizační mechanismus, který nahrazuje Evropský nástroj finanční stability. Tento pružně reagující „nástroj“ byl vytvořen pro následující tři roky v květnu 2010, aby pomohl státům eurozóny v obtížích: teoreticky má v brzké době vypršet. Členské státy vytáhly kalkulačky a položily na stůl čerstvé peníze. Nový mechanismus má mobilizovat 700 miliard eur ve formě půjček na pomoc evropským zemím v prekérní situaci. Byl již hřmotně oznámen během zasedání Evropské rady před pěti měsíci. Ale věci se protahují. Van Rompuy to neváhá upřesnit: „Je opravdu důležité komunikovat o všech těchto prvcích pozitivním způsobem a nevzbudit pochybnosti ohledně naší odhodlanosti: někteří by si přáli jít dále, ale potřebujeme jednotnou a koordinovanou zprávu o tomto balíčku.“
Předseda Evropské rady se tedy chce vyhnout jakémukoliv odlišnému hlasu. Protože posvátná jednota proti krizi se ustavila v bolesti. Ale dost už! Pro Barrosa jde vskutku o „klíčový den“: „Jsme nyní blízko dohody o globální odpovědi (…) Ale je důležité, abychom nejprve dali do pořádku náš vlastní dům.“
Byl tedy v nepořádku? Juncker, který předsedá Euroskupině, tvořené ministry financí eurozóny, naznačuje, že ohledně jednoho bodu − složení kapitálu 80 miliard eur v hotovosti − nejsou všechny členské státy ve shodě: „Není potřeba to rozmazávat. Tisku jsem to prezentoval jako podřadnou otázku.“
Opravdu, před novináři Juncker po schůzi ministrů financí prohlásil, že je „velmi spokojen“, že může ohlásit dohodu „ohledně všech aspektů evropského mechanismu solidarity“. Ve skutečnosti bylo dosažení konsensu ještě daleko. „Podřadná“ otázka se pro jisté země ukázala být velmi důležitým bodem. Oněch 80 miliard eur odpovídá sumě, kterou musí evropské země reálně vynaložit (zbytek konstituují záruky).
Merkelová se vrací k otázce po několika minutách: „Vyvolá to náklady, budou se muset splácet úroky, až 900 milionů ročně. Je obtížné lidi přesvědčit, že to nemá žádný vliv na maastrichtská kritéria.“ Kancléřka naráží na zvládání inflace, deficitu a veřejného dluhu.
Předseda Evropské centrální banky Jean-Claude Trichet se neudrží: „Máme velké zpoždění: 440 miliard pořád chybí. Rozumím tomu, že musíme komunikovat pozitivním způsobem, ale mezi námi musí být jasno, uskutečnění našich příslibů nám zatím zabralo patnáct měsíců.“
Je škoda, že z podobné upřímnosti nemohou těžit všichni evropští občané. Prohlášení o záměrech evropských leaderů zjevně nenásleduje jejich uskutečnění. Vniknout do rozličných tajemství zasedání Evropské rady je strhující, protože se obrazu oficiálních verzí nijak nepodobají. Diskuse se týká nové dohody. Účastní se jí sedmnáct zemí eurozóny a další země Unie, které si přály být přítomné. Tento nový pakt uloží státům jisté závazky.
Plánovaná opatření se jednoduše budou týkat každodenního života Francouzů a ostatních Evropanů. Dotýkají se totiž rovnováhy veřejných financí, realizace důchodové reformy, investic do vysokých škol… Pakt není zdaleka neutrální. Lze se obávat rovněž zmrazení mezd, politiky redukce výdajů a redukce sociálních práv.
Ale za zavřenými dveřmi Rady se evropští představitelé zdají být od těchto starostí a obav velmi daleko. Berou si po řadě slovo a ohlašují, zda se k paktu „Euro plus“ připojují či ne. Některé zneklidňuje vyhlídka na eventuální sankce v případě nerespektování smlouvy. Státy budou muset předávat své účty Komisi, která bude na aplikaci dohody dohlížet. Zásadní otázka demokracie je tedy ve skutečnosti opět obcházena.
Z francouzského originálu Circus politicus (Albin Michel, Paříž 2012) přeložil Martin Hybler. Knihu připravuje k vydání nakladatelství Rubato.