Víc než jen náboženství

Když v březnu 2013 svrhla povstalecká koalice Séléka prezidenta Středoafrické republiky Françoise Bozizého, málokdo za hranicemi země událost zaznamenal. Jen hrstka znalců místních poměrů varovala, že země stojí na pokraji kolapsu. Až když se pochmurný scénář začal o několik měsíců později naplňovat, přitáhlo narůstající násilí pozornost zahraničních vlád a médií.

Převládající interpretace konfliktu ve Středoafrické republice se soustředí na jeho nejviditelnější projevy a zobrazují jej jako výraz náboženské nenávisti mezi dominantními křesťany a muslimskou menšinou. Ačkoli se znepřátelené milice nyní skutečně sebeidentifikují především skrze náboženské vyznání a brutalita jejich násilí proti příslušníkům odlišného vyznání nepochybně rozdmýchává nevraživost mezi křesťanskými a muslimskými obyvateli, za současným násilím v SAR se skrývá mnohem složitější mozaika sociálních vztahů. V ní se odrážejí nevyřešené otázky původu, přináležitosti a identity, jež jsou již delší dobu zdrojem doutnající nedůvěry mezi komunitami. Krize je důsledkem dlouhodobé politické nestability, institucionálního selhání státu, socioekonomických nerovností a chudoby, stejně jako násilného vměšování plejády zahraničních aktérů.

Povstalci a milice

Séléka vznikla jako koalice tří bývalých proti­vládních hnutí na severu země koncem roku 2012, necelých pět let poté, co zde byla podpisem mírové dohody ukončena občanská válka. Právě neplnění podmínek míru Bozizého režimem prohlásili rebelové za hlavní důvod nové ofenzivy. Vedly je tedy politické a ekonomické motivy, nikoli náboženské, i když bojovníci byli převážně muslimové. Kromě odporu k Bozizému nespojovalo rebely prakticky nic, což se ukázalo jako zásadní problém ve chvíli, kdy se dostali k moci. Aliance ztratila vnitřní soudržnost a nový prezident Michel Djotodia nedokázal udržet kontrolu nad povstalci, kteří si z nedostatku jiných příležitostí nadále vydělávali na živobytí tím, že si násilím brali, co potřebovali, od civilního obyvatelstva, jež na jihu a východě tvoří většinou křesťané.

Až když se v reakci na násilí páchané Sélékou zformovaly v křesťanských komunitách sebeobranné milice anti­balaka, začala se posilovat náboženská dimenze konfliktu a utvářet podmínky pro vznik sektářského násilí. Antropoložka Louisa Lombard však upozorňuje na rozpory mezi rétorikou a činy bojovníků anti­balaka. Na jedné straně stojí prohlášení, že sledují politické cíle: bojují proti „cizincům“, především ozbrojencům z Čadu a Súdánu, kteří napadají a pustoší zemi od Bozizého nástupu v roce 2003, nyní údajně pod hlavičkou aliance Séléka. Muslimský původ většiny těchto „cizinců“ má druhořadý význam. Na druhé jejich činy toto úzké pojetí nepřítele daleko překonávají, ať již provoláváním sloganů jako „Už žádné mešity v SAR!“ či systematickým pronásledováním a vražděním muslimů bez ohledu na jejich původ. Jedním z vysvětlení tohoto nesouladu je povaha milicí: v řadách anti­balaka se setkávají nezištní ochránci ohroženého obyvatelstva, ozbrojené děti, bývalí vojáci a stoupenci Bozizého režimu i ryze kriminální živly. Rozpor však vyvěrá i z hlubšího napětí a nedůvěry ve společnosti, jež po dlouhá léta dřímají pod povrchem, přiživované politickou a ekonomickou krizí.

Násilí beze smyslu

Odlehlé a řídce osídlené oblasti severovýchodního pohraničí, jež obývají především muslimové a které jsou domovinou většiny bojovníků Séléka, stály už v koloniální době na okraji zájmu francouzských úředníků a nic se na tom nezměnilo ani po vyhlášení nezávislosti v roce 1960. Slabý stát od počátku provázela politická nestabilita a rozvoji pohraničí, jeho propojení s centrem v Bangui ani budování myšlenky jednotného středoafrického národa nevěnovaly vlády pozornost. V důsledku toho řada obyvatel Středoafrické republiky považuje tento region za území osídlené „cizinci“, ač tu většina místních žije po mnoho generací. Roli hraje i geografická a kulturní blízkost Čadu a Súdánu a běžné přeshraniční rodinné vazby mezi zdejšími muslimskými komunitami. Zcela zásadně k vyhrocení odporu k „cizincům“ přispěl silný politický a vojenský vliv Čadu za vlády prezidenta Bozizého a především faktická beztrestnost, se kterou čadští vojáci – jimž Bozizé vděčil za prezidentské křeslo – v zemi páchali násilí na civilní populaci. Jejich chování probudilo v lidové paměti dávno zapomenuté příběhy o muslimských otrokářských nájezdech proti místním vesnicím, jež dál živily nedůvěru a strach.

Neméně významným zdrojem napětí je historicky utvořené dominantní postavení muslimů v obchodu – od maloobchodu po komodity a přepravu – ve většině regionů SAR. Prohlubující se chudoba a klesající životní úroveň většiny obyvatelstva probouzely zášť vůči lépe zajištěným muslimským obchodníkům, kteří čelili stále hlasitějšímu obviňování z nadsazování cen a ožebračování populace. Všechny tyto procesy přispěly k utváření živné půdy pro interkomunitní násilí. Na rozsahu a brutalitě útoků, jichž je SAR v posledních šesti měsících svědkem, však zůstává cosi nevysvětlitelného, co ani detailní analýza nedokáže zachytit. Násilí nedává nikdy zcela smysl, ať už jsou motivy, které jej pohání, jakékoli.

Vede ze současné krize vůbec cesta ven? Prvním krokem je zajistit ochranu civilního obyvatelstva bez rozdílu vyznání a umožnit distribuci humanitární pomoci. V současnosti v zemi působí mírové síly Africké unie, francouzské jednotky a nově i mise EU – početně však nestačí pokrýt ani nejkrizovější oblasti. Posílenou mírovou misi již schválila Rada bezpečnosti OSN; ta však nedorazí dříve než v září. Teprve až se podaří zvýšit bezpečnost, začne se otevírat prostor pro snahy o dlouhodobou stabilizaci země. Na tu však standardní balíček opatření poválečné obnovy nebude stačit. V zemi se totiž není příliš k čemu vracet. Stabilní státní instituce, transparentní a fungující ekonomiku a spravedlivý přístup ke zdrojům je třeba vybudovat úplně od základu – avšak nikoli na příslovečné zelené louce, ale ve společnosti rozvrácené sektářským násilím. Výzvou je vytvoření důvěry napříč středoafrickou společností. A to bude nesmírně obtížný úkol.

Autorka je afrikanistka.